BOHORODIČKA OSTROBRAMSKÁ

18. prosince 1987, v půl šesté večer, pršelo, nebylo se kam schovat
Déšť mlátil do zad, deštník přikryl jenom hlavu, aby mě pořád hnala
Někam dopředu, vyráběla neustálé zmatky, jakoby hledala palec pro
Požehnání, tatínkovy krásně modré oči, očarující, ale teď už vážné
Už dávno vážné, nenávratně pryč, ležely uprostřed Čech, hned vedle
Drahé babičky, nevlastního dědy Josefa, dárku pokorných očí matky
Pršelo, tak děsně v Polsku pršelo, teklo po zádech, aby pak v jedné
Kavárně měli volno pro zapalovač Ronson, kouř z cigarety Carmen
Olivu v Martini s ledem, byl jsem divně nervózní, upíjel a z gotického
Okna byly vidět jen proudy vody, veliké stíny domů s příšerou kostela
Za obrovskými vraty, se dala tušit jedinečná kování i šouravé kroky
Babiček s šátky na hlavách, děsivé chrliče odpalovaly vodopád vody
Ale že shůry spadne do kavárny Galaxie, rozmazleně zařve z nebe
Abych vstal, to jsem netušil, že se zvednu, zaplatím, navléknu kabát
Vystřelím kopuli deštníku, půjdu motat klubíčkem štěstí, které počká
Až, přejede autobus, na přechodu zanechá nit mezi bláhovci, kteří se
Schovali, čekali, až nápor deště zmírní, právě naopak, tříště kapek
Lavinovitě drhly a napadaly čistý asfalt, kde ani hovínka od pejsků
Nebyla vidět, pak se zastavilo u katolického kostela, ve staré čtvrti
U středověkých baráků, mocné portály a zpupné pískovcové límce
Táhly do černých mračen, zadupaly do země skleníky mrakodrapu
Otevřel jsem dveře, sundal čepici a ve stínu obavy zatáhl deštník
Našel si správný vchod, abych pak vypustil oči až do hloubky lodi
Zpovědnice hořela, nasvítila kynutou černou bibli, kterou kostelník
Připravil faráři, rétor však neměl čas na stesky strázně lidí, klečeli
Smířlivě čekali Boha, hostie ležely v misce, stál jsem hříšník, stále
Ještě na nohou, něco od sebe očekával, ne pokoru, možná vzdor
I když jsem vlastně nevěděl, proč odporuji, dal jsem si otázku, jestli
Nežiju v marasmu, protože jsem si nedovedl představit své selhání
Biče morální bídy, chtěl jsem ji poznat, možná to byla nekulturnost
Neznal jsem určitého Boha, možná jsem neměl věc, na jakou bych
Se, mohl obrátit, asi jsem také lenoch, který si neuměl Boha vyrobit
Přišel jsem, někdo mě držel za ruku, postrkoval od času halucinací
Byla to opravdická Galaxie, asi jsem byl její majetek, muž zajatec
Ve starém kostele bydlela, a i když se mi tam nelíbilo, musel jsem
Zůstat, dívat se na ostatní kolem sebe, chodit po nich a nechat je
Chodit po sobě, uvědomil jsem si, že ten kostel znám, sice ne tak
Bohatý, ale naprosto stejný, jako u Jakuba v Praze, v mžiku jsem
Chtěl vycouvat, ale čekal na mě duch s duší modrookého tatínka
Donutil mě sáhnout do kapsy, otevřít peněženku a rukou, na které
Chyběl malíček z války, mě postrčil ke kostelní prodejně, kde paní
Neviděla drobné v tatínkově ruce, měl je od nás na cestu do nebe
Ukázala mi Bohorodičku Czsenstochowou, zář šípů Ostrobramské
Určitě jsem věděl, když ji koupím, tak z Vilna, nezapomínám běh
Paustovského, potkalo ho pochybné štěstí, dostalo se do čítanek
Příběh o Mariánské pouti, už před lety jsem porozuměl síle davu
Osudové chvíli fanatismu Czsenstochowé, když kardinál nastavil
Prsten, nepolíbil ho, souboj dítěte s mužem, tak proto jsem boha
Nevyrobil, neměl nárok, ale tatínek bděl, připravil penízky abych
Si koupil a pověsil na krk stříbrný řetízek, na něm božskou krásu
Měl ji chlapeček u sebe, když tak těžce a pomalu umíral, až jsem
Nechápal, jak, se k ní, tak neskutečně chudý a ošoupaný kluk
Upínal, méďa, k té opeřené kráse, Zakarpatský medvěd, kterému
Bolševici nedali k rakvi ani jehličí věnce a z takového jsem vypadl
Je tolik dní po smrti, napršelo celé moře, vyplakal jsem kastrůlek
Slz, možná jsem byl bezmezně opuštěný, sám se svým mozkem
Přízrak fantazie, nevěděl si s ní rady, ještě že mi přišly na pomoc
Ženské ruce, měkká bříška dlouhých prstů Velké matky, teplé oči
Tělo plné horkého mléka, vysoké prsy, spočinula mi na nich hlava
Děťátka z Čech, začala mě kolébat, slzy samy tekly, mizely na její
Mohérový svetr, na pruhy černé sukně, okamžitě schly, navzdory
Tomu, že bylo vlhko a nezadržitelně v Polsku pršelo, že jsem se
Odtrhl, odcouval až dovnitř, šel do kolen, svolně, tak samozřejmě
Čekal, až si zástupce na zemi zamete pometlem suknice podlahu
Kropítkem mi potrhá duši, a když jsem ucítil na hrudi rub přívěsku
Který připomněl, že žiju, houpám věčným pohybem Bohorodičky
Z Vilna, tak složitý systém, a jestli se mýlí
O tom si rozhodnu sám