Červená Karkulka

Na řece Labi, visí nad vodou terasa maríny
Pod podlahu restaurace vjíždí díže šlapadla
Přes vodu, čerň věže prachárny hlídá drops
Korpusu čokoládovny, po vodě jde Karkulka

Industriál ji představil stres z jezu a komína
Horor rychlíku, švunk, hluk, úprk a děs take
Off, nejde pryč, uff, sedla si ke mně u stolu
A z košíčku vyndala tubu krému proti Slunci

Brýle zrcadlovky, rozsvítily nudu ke koukání
Mužům se ježí vlasy, jejich oči začaly prosit
Abych je pustil, pravidlo, kdo má židli, bydlí
Je moje, chlapi, říkám, běžte hledat jiné XX

Ty šaty má kvůli mně, je ženou vice proměn
Krucifix, nebojí se ani Hitchcocka a dilatace
Kolejí, jedeme na Segwayi, město na Safari
Zatím nám pečou candáta, ulice z minulosti

I magické a vůbec ne tragické, odpoledne
Ve městě s Karkulkou

Štěstí

V Třeboni na náměstí leží letní štěstí

Trochu se chladem chvěje do naděje

Že by se do mé kapsy schovat chtělo 

Slaní po trilobitu, hrsti hvězdy Pulsar 

Sáhnu po něm, chci pomoci spektru

Barvy se plíží, tlačí auto v podvečeru 

Jedu jak sny jazykem tmy stromořadí

Světlomet osvítí odrazky až zčervená

A zmodrá zrcadlo, běží do laskavosti 

Komplet, znovu ten kontakt, vjezd po

Novu, opouštím barvu, kus oddychu

Pak vjedu do reje Svatojánské mušky

Zas a zas, střídá se barva až do noci

Čerň, kde vlci honí třpyt z teplé barvy

V mé mysli už nikdy nekončí ta cesta

Po glazuře prsti Vysočiny, domovina

Světlo a láska

Laguna

Ve čtverci ohnutých věží leží obruč

Pod ní se vrtí vodní lyžař na sjezdu

Sednu na kořen vrby, zaštítí slunce

Staré stromy jeho zlaté unce skryjí

Velcí ptáci loví, panikaří  vlašťovky

Vítr přižene mraky, jdu zkusit kraul

Napiju se, zakuckám, tak příjemná

Schovka, voda chladí, lyžaři krouží

Letním rozjímání, suší se, hladí vítr

Myšlenky sklouznou do vnitrozemí

Aby na vaně Dyje mi svlékaly korzo

Promenádu pocitů obsadí standard 

V hlavě mi povolí hazard, dívám se

Chce to mít sesli, ženy krásu nesly

A jako v pohádce, s jednou usínám

BUBNY

Bum bum bum bum, chlap mydlí bum

Spolu s mužem dechovky po klarinetu

Jistí mažoretu, pen v sukénce hází hůl

Brake dance, těm bez šance dá šanci

Povodí je k tanci, na mrak včelího roje

Čmeláčí bzuk, chlap rozbalí salta klek

Afrika, tahá mne za flígr, až skočí flop

Krásná, točí hula hop, visím na obruči

Jsem trop, skok asi o tyči, skrz stojky

Jedna má dvojky, slyším žestě swingu

To trubky, jistí kroky, táhlého slou slou

Foxu, půjdu znovu do toho boxu za ní

Božská, jsem pro ni jen rákoska muže

Který se zmůže jen psát, jak ty šrámy

Ty hluboké studny, duní, múzika dó re

Mi, voní jako kytky, jejich odér má vítr

Bum bum bum bum, rozezní plně hlas

A trdla co sedí a hledí jak na fleku drní

Den snů v nich stejně vrní a ten buben

Si sebou nesou domů aby i jejich lesk

Nejen flitru, někdo posbíral 

Velká prérie /1 - 5/

Velká Prérie

Řídím auto hlavou, hlava říká, děláš dobře hochu, tak myslím, a hovno, odpovídám policistům, vystupuji do vozovky, smrdí z nich Vietnam, ukazuji legitimaci zvláštního agenta, obři hluchnou, něco je nutí mně zmlátit, povídám, měli byste se vrátit do auta, jet a už se neptat, zapomenout co jste viděli, chci slyšet ano, a nahlas, jinak Vás sejmu, platí to i pro budoucnost, kváknete a máte na sobě tři lopaty hlíny!, čumí, jsou tuční, moc se jim nechce, drzému vyrvu kolt z ruky, vyhazuji náboje, druhý hází revolver do příkopu, nařizuji, patrony z brokovnice hoďte z okna, pušku také, teprve za hodinu se vraťte, kurva, shodně křiknou, pak se líně rozjíždí jejich kára, nikdo z ní nevystřelí, ani se neotočí a nezaútočí jako Indián v kruhu, určitě to Ulle neřeknu, jede se dál, v zemi zaslíbené.

Dívám se na odpočívadlo, leží tam dva hnusně mrtví zabijáci, volám advokáta Heydricha, omlouvá se, žvatlá, nějak nám štěstí nepřeje, už se to nestane, lehce mu vyčítám, to se Vám to plácá, málem jsem zabil dva policajty, můžete mi vysvětlit jak to že jsou tak natvrdlí?, to víte, váleční veteráni, musí si vystřelit a kopnout, jinak s nima není žádná řeč, co takhle PORSCHE pro paní Ullu?, ne!, koupíte mi neprůstřelný Mercedes jako náplast!, dobře, souhlasí, hamoune, zařídím na sráče odměnu, pokryje i přestavbu auta, takové si může dovolit jen James Bond, zbytek dáte na vdovy a siroty agentů!, a za to Vás ochrání Bůh od všeho zlého i princ J. Edgar Hoover!

Napsal: Milan Bukovecký

Svátek

 
Otvírám okno, chci se ochladit a spatřit kačera Evropy, alespoň její kousek, ale spalující žár Slunce, smog a tisíce aut mi v tom brání, zavírám, sklo v rámu vrzne, tak trochu sebou trhnu, nevím kam zdrhnout, znovu mne dostává dusno hotelového pokoje, ofoukne klimatizace, straší pitevní barva televizoru, zvedám se a na blind šlapu do přízemí, na rohu barového pultu jsou k mání kokosky a káva, malá pozornost ke Dni nezávislosti USA, všude vyčuhuje a určitě nepotřebuje reklamu, zkusím na něj vsadit, hledám spřízněnou duši do samoty, zdá se, lehký randál odzbrojil jindy netečnou šéfku recepce, několikrát jsem to na ni zkusil, dnes mám pocit že loví, znáte to tady, Evropane?, ptá se, jdeme kouřit před hotel, předstírám závislost na nikotin, bratřím se, dokonce šlukuji, jste Švédka?, střílím naslepo, znáte Švédy?, kontruje, ne, jenom švédskou trojku!, směje se, pro sebe ji měřím, tak, 195 cenťáků, vážím, je trochu při těle, možná 85 kilo nahá, v 7 večer končí, prý mi ukáže argentinskou hospodu v Downtown, jo, to můžu, souhlasím, zajdu pro auto!, půjčím Ti své, povídá, podává klíčky, svez se a uč se, potřebuji aby mně někdo dostal domů, chci se bavit, páni, má Porsche Carrera, na recepční trochu drahé, ženská a takové dělo, postaví se mi pták, nevím jestli na Ullu Andersson, nebo na auto, snažím se o kamufláž, všimne si, čeká až sklepu čerta, dost času, směje se, na zkoušku jedu chladit tělo do světového obchodního centra Chasse Manhattan, kupuji v licencovaném Tabáku sázkový tiket Sportky, auto se mi líbí, fantazíruji, určitě ho za výhru koupím, pokračuji v učení, držím se náklaďáků a nepředpisově kličkuji na letiště Dallas-Fort Worth, mlsám na stoják ovocný salát za 3 baky, chladí myšlenky, ale už musím zpátky, osprchovat se a navonět, mám rande, na meči podávají maso, jím jen ryby, trochu stolního vína, Ulla mi dá sáhnout, jančí po lahvi šampaňského, nevím, nevím, v autě to asi nepůjde, sotva se do něj vejdeme, noc je horká, přemítám, kam ji asi vezmu, k Trinity na lopuchy?, to nepůjde!, jsou tam hadi, platím, docela to jde i s dýškem, už mám její kalhotky, felace a přitom řídit je šílené, troufá si, a u ní doma?, opatrně se plížím kolem strážného, šeptáme, jinak úplná brnkačka, mačká knoflík výtahu, bydlí v posledním patře, na podlahu padá její prádlo a pak, v děsně velkém kvartýru, nevidím a neslyším, polykám její klín, pořád nekončím, úplně odpadne, plavu v bazénu na střeše, vůbec se mi nechce spát, prohlížím si pánskou šatnu jejího Mormona, navlékám čínský župan, koukám, co čte, Gabriel Garcia Marquez Sto roků samoty, beru do ruky knihu, jednu dobu byla pro mne posvátná, stejně tak Bábelova Rudá jízda a jiné povídky, listuji v ní a propadám do příběhu, je na úžasném břehu civilizace, slibuji, počkám, až někdy napíše román, Na paměť mým smutným courám, ale už se budí i má krásná coura, máš ho rád?, ptá se, jasně, je to můj vzor, léta se pokouším k němu přiblížit, léta si ho zakazuji abych nekopíroval, nedaří se mi vytlačit z paměti, ne jako Updike a Remarque, je to velký autor, až jednou umře, zapálím na pianinu svíčku a zazpívám Kolovrátkáře od Schuberta, zkus to, dráždí Ulla, přišla z koupelny, tak obrovská a voňavá, cítím kouř svíčky, pach koní, závrať prérie, je u ní český kluk a zpívá velké a spokojené holce, podivný ty starče, tys´ v mých písních hrál… 

Den po té

Střešní terasa Ully je gigantická, budím se brzy a nezapomenu jako každý den psát, dnes smolím do zcizené žluti bloku, nesnáším v něm linky, čekám na vnuknutí, bloumám po nebi, saharské Slunce opaluje prsty u nohou, vyčuhují ze stínu markýzy, kolem dokola, i v mezerách dlaždic vadnou kusy nezalévané trávy, vítr se ani nehne, tak nějak jsem rozpačitý, má obryně pořád ještě spí, jsem zticha, nejsem ve svém, modrý je bazén, vodím po papíru plnicí pero, ještě jsem se s ním nesžil, normálně miluji jeho hrot, mile mlaská po papíru, ale tohle cizí plnící pero mi připomíná dobu, kdy jsem ve funkci velitele zvláštní jednotky dostal podobné a nevěděl, že je zlaté, nedočkavě jsem prorazil bombičku s inkoustem a slova měla na konci čmouhu, sháněl jsem kladivo abych srovnal hrot, pak skřípalo skoro normálně, rámus byl, když jsem začal podepisovat rozkaz, jak to že to nedělá čmouhy, ptá se zástupce Kaka, nevím?, trnu, ukaž, pokračoval, vzal mi brko z ruky, hele, co´s s tím dělal?, tys ten hrot rovnal, sakra, byl speciální, jen na podpis, dostal´s ho k svátku!, promiň!, promiňte!, omlouval jsem se, teď takovým píšu a vůbec to nejde, vše splývá a teče, mama mia, takhle by se dala popsat nedopsaná poezie, Ulla a láska, připadám si jak v dětské postýlce, kdy ona je jednou z žen naší vesnice, matka je pozvala drát peří, vesničanky si takto vzájemně vypomáhaly a když jim o přestávce pyšně ukazuje syna, ženy se seběhly a brabčily mně, tahaly za pindíka, lechtaly na žebrech, to všechno mi proběhlo na vteřinu v mysli, když cítím, ruku mé Švédky v trenkách.

To neberu, nejdříve přines kytaru, říkám krásce, je bystrá, už ví, že mne nemůže jen tak spolknout a okousat, odhodit, ale má všechno, co potřebuji, všeho dosáhne, sáhne kam chce, za chvíli dotáhne i s kabely elektronické dřevo, asi ví, že jsem na měkko, ladím kytaru, strčím ji mezi kolena, skřípu prsty v strunách, Slunce svítí, peče kůži, Ulla nosí Campari juice, zpívám písně Jaroslava Ježka, ale trochu jinak, džemuji Vítr vane pouští a Tmavomodrý svět, kruci, to je vášeň.

Znovu přichází večer a texaská čerň noci, dívám se do dálky, tam někde vyjde Slunce, v obličeji lehce pihatá Ulla půjde voňavá do práce, a já?, naposledy natáhnu vlajku košile na tělo, postěžuji si na žízeň dnů a odstěhuji se do hotelu, prý ostatní vyřeší rozum a čas, zatím to vidím něco jako stesk za plavovlasou ženou, naději přilepenou na patro života, možná za sníh rozkoše, ale, včera bylo včera, dnes je dnes, zítra, alchymie lásky?, kdo ví? 

Vracím se, leží tu dívka Severu, asi to mám marné, na tohle nedosáhnu, koukám na její tělo, kdopak ho asi vlastní?, šílím z té chemie, dostávám závratě, jsem schopen omdlít touhou, ještě jednou, bejby, říká, ano, ještě jednou, miluji Tě, vzdychám a noc, to černé koště mizí, pomerančová koule Slunce odírá slupku na pláň Velké prérie a první vlak podpovrchové dopravy krájí dlaždice u bezbariérové stanice Down Town.

Ulla

Někdy chodím pro menáž do Key Mart, vracím se přes most, v rukách mám tašky plné nepoživatelného jídla, kolem se válí mlha jak z prasklého potrubí teplárny, nos saje páru, ne, nemám rýmu, jen si připomínám nezvladatelnou vůni Ully Andersson, něco jako pohádka Alenka z říše divů, Noční let Antoine de Saint Exupéry a včerejší hurikán, sedí v něm krásné snění, když divoce zatroubí kolemjedoucí dorostenci, co jakože jdu pěšky, nechceš pomoct?, odmítám, je skoro noc, jsem sám, mám pocit, že tudy šel naposledy Kristus, k hotelu lze jít přes trávu, nebo autem po asfaltu, chodníky nikde, beru trávu a už z dálky je jasné, že se něco napínavého děje, zrychluji, budí se ve mně Rangers, instinkt vojáka, chci splynout, uši igelitek vadnou, zařezávají se do prstů a ještě než dosáhnu bezpečí hotelu, stádo reflektorů jakéhosi divadla se do mne zaryje, vteřinu předtím vidím tři polonahé chlápky s rukama nad hlavou, klečí na ploše u benzinové pumpy, a pak, něco jako krvechtivé komando zapátrá mým směrem, oslepí mne a vyhodnocuje, zřejmě je až tak nezajímám, pak už jen pár světel šajní, z jejich záře vystupují tři děsně tlustí chlápci, pochodují ke mně, pušky mají ostře nabité, jen střelit, chechtají se, znovu ta tma, jenom jeden z nich dál pokračuje a jeho baterka klimbá, pokládám tašky, zbylí dva se vrací ke komandu a zločincům, vzdorovitě vytahuji doklady, podávám je lojovému pytli, totalita ve mně se nezapře, hledám na nebi rudý prapor, na něm srp a kladivo, chci do něj zabalit všechen ten vzdor a něco jako strach, možná že mne vyhostí, přitom jsem papírový Angličan a příští týden budu Američan, ale teď, kdyby se fízl zeptal, co jakože se třepu, odpovím, je mi zima soudruhu!, no, Michael, Evropa, jo, znám, je to tam, co je sníh?, jasně comrade, Evropa, moje Anglie a Čechy krásné, drzé Irsko, rozchechtá se, co tady děláš v trávě?, máš rád Texas?, kde bydlíš?, odpovídám, pracuji v bance, mám rád Texas a jeho krávy, bydlím tady, v Hollyday Inn!, ano, je to tak!, potvrdí u vchodu Ulla, přebírá mne, mění za úsměv, strkáme se do výtahu, okamžitě si nárokuje službu, podle ní je to za záchranu, jsem celý zpocený a rozhozený z možné agrese, nejde to, říkám, hotel je nízkopodlažní, rozpláclý až k dálnici, výtahů je málo, měla bys průšvih, ale, ale, pan způsobný, svléká mne hned za dveřmi pokoje, sakra, nevím, jak to poznají, že mi to můžou dělat, trhají ze mne hadry celý život, spolupracuji, dobrá hodinka, pořád ještě nejsem, den za mnou, noc přede mnou, nekonečná jako její stehna, umeju si Tě, říká a obsazuje, můj nádherný blonďatý Áda Hitler, drhne mne, je nahá a biologicky správná, ou ou tak ouzká, do vany se se mnou nevejde, přinese z ledničky čtvrt lahve vodky Absolut, pijeme a odpočíváme, teď myju já, projíždím prsty a krémovým šamponem všechny její zákruty, jsme namazaní, v posteli pak ležím u jejího bříška, dívám se na neuvěřitelnou délku nohou, fascinovaně koukám na pohyb prsů, malý Buby do ní šťourá, připadám si jak Bernie Ecclestone se Slavicou, chci mít jako on děsně velkou ženskou, a vést ji jako krásnou kobylu na přehlídku Svět, jsem troufalý snílek, musím přeci vědět, že není nic zadarmo, vodku jsme už dopili, jdu pro slivovici, sehnal jsem ji u emigrantů, je jich tu na stovky, napij se, říkám Ulle, a podávám placatku, je to moravský kokain, čeká nás toulka po hvězdách, chci ji v Tobě utopit.

Mormon

Američan, Jeff Carlsson má tři manželky a milenku, Švédku Ullu Andersson, bydlištěm je Jeff hlášen poblíž pouštního města Salt Lake City, žije tam se svou první ženou Deborah, druhá žena, Číňanka Liu, bydlí na ostrově Guam, třetí, Denise, čeká na ostrovu Tasmánie, manželky jsou jeho život, stará se o ně, na cestách je navštěvuje, poctivě se modlí k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, jakož i dodržuje jejich pondělí a programově nedbá zákazu polygamie, sráč, měl bych ho napráskat, mlátí se mnou udavačství, ále, stejně by si z toho nic nedělal, velkou roli hraje síla peněz které Jeff po celém světě vydělá a má, jeho potravinářská firma drží licenci i na tabák, zbraně a alkohol, Mormoni inkasují z příjmů astronomické příspěvky, v Texasu je krytý nulovou daní a dallaskou přítelkyní Ullou, utrácí ze všech jeho děvčat nejvíce, a on investuje nepoměrně vyšší přebytek do rolla světového obchodního střediska banky Chasse Manhattan, podle něj, odtud, z téhle aglomerace a bank, pochází největší zlo světa, tisknou se tu peníze a iniciují války, Jeff je soukromý iniciátor vekslu, rád poslouží bance a alternativnímu výdělku, je k dispozici všem těm chlapům, kteří peníze na specifický byznys přinesou, stačí, že zavolá Bill: je rito!, a Jeff se promptně dostaví, stafáž dělá Ulla, vaří všem kávu, muži čekají a úplně zešílí, jak hodí nohu přes nohu, vezme blok a píše těsnopisem přesně a dopodrobna zápis z jednání, v celém jeho smyslu dokáže stvořit právní formu, Jeff diktuje obsah, má licenci na spekulace, skoro vždy, jako první vloží dvacet pět procent limitované částky, někdy ještě přihodí, je to velký krok k pobídce ostatních, dnes jde o 700 % výdělku, jistí ho poradenská firma Ernest & Young, muži přihazují, deal je na jednom z ostrovů Karibiku, ztráty jsou minimální, koupím Ti stadion, slíbí Jeff Ulle, někdy ji veze do práce, je jedním z akcionářů sdružení 11 hotelů stejného jména ve městě, v jednom z nich mu hlídá investici, nechává ji tam samotnou na nástrahy dvacátého století, vymyslelo Ulle orgasmus, má na něj dva muže, Jeffa, a dnes i mne, po očku je vyhlížím, oba přijíždí, žárlím, něco mne nutí se podívat do garáže na jeho auto, spěchám kilometrovou pasáží, boháči ji udělali proti úžehu, dolů jsem sjel s asistentkou Felicií, šla si zakouřit na náměstíčko, kancelář máme ve třicátém patře, přepravujeme se prosklenou kabinou ze zlata a ebenu, táhne nad sebou lana a hady kabelů, asistentka v jeho beztížném stavu valí buličí oči, je nešťastná mezi těmi bankéři z celého světa, šťouchají jen peníze, opakovaně je kulí kol dokola, prachy jsou fakticky jenom jedny, žádné jiné, mnozí z hráčů jsou buzíci, zřejmě proto aby se k dolarům nikdo nedostal, je oblečena jako krásná markytánka Napoleonovy armády, kouří, děsně nadržená pak marně na náměstíčku pro zaměstnance kohokoli balí, nemohu ji pomoci, miluji Ullu.

Jedině na co mám teď chuť, je Jeffův příšerně starý a houpavý Lincoln Continental, konečně se mohu na něj podívat, má rohy býka na kapotě, tropické pneumatiky s bílým pruhem, normálně do něj vstoupit nesmím, i když ho někdy řídí samotinká Ulla, teď se dočkám, oba jsou u mých šéfů a potají se přesouvají jiným vozem do obchodního centra Chasse, mají to 5 mil, dojednal jsem prohlídku, chvíli se můžu kochat, garážmistr nese klíčky, chtivě je podává, nechci sedět vpředu, raději dřepnu na zadní sedadlo, zatímco muž bere za volant, dotýkám se posvátné kůže, před chvílí na ní seděla Ulla, kňučím, jsme tam dva zvědavci, každý má své potěšení a společně nás spojuje obdiv pro přesně zrestaurovaný a dokonalý interiér, venku fantastický design, hladím neuvěřitelnou perleť laku, je to astronomicky drahé auto, vracím se do kanceláře, míjím asistentku, kouří jednu za druhou, pořád hledá oběť, nepozorovaně ji obcházím a intuitivně otáčím zpět do horka ulice, kus po pravé straně stojí obchoďák, mají tam pro mamánky buráky a pušky, nechám si ukázat Remingtonku, jako bych neměl v oficiálním skladu pronajatou rakev plechové skříně a v ní, mimo jiné i velmi ceněnou útočnou pušku, mířím na figurínu klauna, myslím, mohl by to být Jeff Carlsson, omámí mne chvíle slabosti, ztrácím glanc, udivenému prodavači zbraň vracím, šacoval mne na koupi, chápu, nejdříve si prohlédl francouzskou modř obleku, pak hodinky a boty, škoda, taková krásná puška, říká a otáčí se na dalšího zákazníka, škoda, odpovídám a kalkuluji, čeho bych byl v ten moment schopen, démon mne zkouší, vracím se do kanceláře, výtahář stojí způsobně v pozoru, je to chvíle, než vrazím do kanceláře, asistentka pořád ještě loví, bojím se její sexuality a možného náporu, běžím na bathroom masturbovat, vracím se vzdušně zpátky, vím že po tomhle mne nedostane, jsem jenom Ully.

Velká Prérie /6 - 10/

Feliša 

Potomek ruských Židů, Felicia Rosenbaum, vyhnali je bělogvardějci Kolčaka, tohoto času má asistentka, si po svém vysvětluje égaliberté vztahu muže a ženy, sedíme v Fashion Café, dal jsem za její vstupné 25 USD, chci vědět, co si o mně myslí, co ona na Ullu, jestli to praskne, co šéf, jak to po svém vidí, jestli u nich vydržím, Felišo, vševědoucně ji oslovuji, objednávám kafe a zákusek, máme to kousek od banky, šli jsme do kavárny pěšky, v Down Town jsou chodníky i když po nich nikdo nechodí, jen fintiví cizinci zaměstnaní v bankách, chci s Tebou chodit a užívat si, říká Feliša ultimativně, Ulla mi nevadí, budeš mít ženské dvě!, neblbni, Felišo, jak si to představuješ?, já Ullu miluju!, budu jen hostující milenka, například: když Ulla nebude moci, nebo Carlsson bude doma, co Ti to udělá?, jsem tak sama, chlapa mám pryč, zrovna teď to můžeme zkusit, nikdy neříkej nikdy!, fajn!, potvrzuji neodpovědně, zatím nevím co mluvím, je to na velký průser, objednávám nápojový lístek, tady se o něj musí říci, normálně ho nenabízí, víno je příšerně drahé, pijeme a plkáme, zkusím to rusky, lahev je málo, už v ní vidím šťabajznu, připouštím, je kus, cítím její nápor, ale, musíme do práce, porušuji pravidlo, zaměstnavatel se o nás stará, normálně konzumujeme u něj, překračujeme i přirozené tabu, s nikým si v práci nezačínat, jdu na bathroom, jde se mnou, hlavou mi blýskne Kristýna Benková a bludné balvany u Tanvaldu, šli jsme od jednoho k druhému, ležela na nich, také Feliša se nastavuje v dámské kóji na mramoru Fashion Café, zkoušíme žulu v práci, pak už to mám i v autě, znovu a zas na chodbě jejího bytu, na koberci a v posteli, chvíli jsem zajatec Gándího verze dvacetiletého zadržování semene, ale ráno už musí ven, tlačí jako práce, Feliša zůstává doma, rajtovala a nemůže chodit, prý si dá příště pozor, uzavřeli jsme dohodu, vocaď pocaď, alespoň tak myslím!

Stesky

Konečně jsem Američan, a mimo omezenou práci investičního bankéře v Mexiku, mám na starost operační oblast banky na kusu Německa, hlavně Dederóny, Československo, Rakousko a sever Itálie, šéfové tomu říkají zkouška ohněm, pondělí, středa, pátek, nebo úterý, čtvrtek, sobota (sobota lážo plážo) služba u dálnopisu a telefonu je od 16.00 do půlnoci, ber, nebo běž, za deset tisíc netto, tedy, jak kdy, auto se dá najmout za 50 týdně, k tomu bonus 1500 baků na benzin, můžou to dělat jen mladí a neopotřebovaní, tak do čtyřiceti, déle nevydrží, tady Zlaté návrší!, hlásím do abtajlunků v Evropě, kupuji dluhopisy v Luxemburku, a když si s chlapíky nerozumím, říkám, andělé se ztrácejí, ztišuji hlas, was, was, třeští pořádkumilovní Němci, telefon pokládám, někdy si klienti stěžují, ale údajně vydělávám z globálního záběru firmy nejvíc, jsou to emoce, bráním se výtkám, šéfové se smějí, navíc je nás dost, co zlobí, sem tam je to fakt na palici, udělám i kiks, jedině legrace to spraví, v bankách mám i kamarády z commandos, docela mně práce baví, Ulla ji nijak zvlášť nenarušuje, jasně že, pořád ještě není moje, dny plynou, zdá se, že ani Feliša nevadí, i její vzdechy mi sedí za krkem a přestože pracuje vedle v kanceláři, skoro o ní nevím, prozatím, jen na Ullu žárlím, dnes má volno, řídím její Porsche, jedeme se opalovat do akvaparku, budeme spát v horách. 

Je 21. srpna, výročí okupace Československa, zastavuji u driving range a za 10 dolíků odpaluji golfové míčky, Ullin dopadá o pár metrů dál, tlustí Američané odpalují také, jedí u toho, šrotují ve svých klapačkách mastné hamburgery, na cvičnou louku

vyjíždí auto s vysavačem sbírat míčky, něco v něm kovového klape, jasné a rychlé klepy připomínají dědečkovo kladívko, jeho beng ostří kosu, dědovi šustí štruksové kalhoty, po nebi běží mraky, matka s šátkem na hlavě váže snopy, sestry nesou sekáčům obilí bandasku s pivem, vzpomínka svalí do očí stesk po domově, hledám v ní vojtěšku louky a syčivý zvuk kosy v orosené ranní trávě, Slunce už dávno vyšlo, točí se a točí, svítí na cestu, teď stojím na odpalovací rohožce u dálnice na Grand Prairie, nad hlavou letí, jedno za druhým, pomerančová letadla, chybí jen brumlavý zvuk ruských AN 22 a noční rámus tanků lezoucích po pražské dlažbě, mrazí blížící se hrůza hlomozu, důstojník u otočné hlavy děla kývá prstem, jdu k němu, jsou tři ráno, podává knihu a nařídí, čitaj!, čtu z bílé knihy kontrarevoluce, chce, abych všem na zdravotní pohotovosti Táborská přednesl, co všechno špatného jsem udělal a oni mne zachránili, tehdy jsem nevěděl, že jsou to nejdelší dny mého života, četl jsem a volil bytí mezi životem a smrtí, nejraději bych se za to všechno opil, říkám Ulle, ztracená generace a iluze.

Six flags

Chata je malá a luxusní, trochu vzdoruji a prosazuji svou vůli, nešel jsem na druhou stranu dálnice Six flags, kde v obří ohradě panuje pouť, raději sekám trávu a válím se na zahradě, nebaví mne lochneska, úplně stačily naproti ležící hektary aquaparku, a až příliš vjemů mi zrovna tam přitáhlo vzpomínky na minulost, také jsem poprvé uviděl Ullu mezi opalujícími a žárlil, zhubla 10 kilo, její paráda arabského koně se bělostně tyčila mezi vodními chtivci, bože, jak rozhodila plavé vlasy na dece, trochu jsem se bolestně ošíval jít vedle ní k vodě, dobře plavala vedle mých 178 cenťáků, ještěže se umím potápět a mohu si ji prohlížet odspodu, hrát si s tou její nádherou, předvádět se, ukázat co všechno v Čechách umí, ale jít naproti do zábavního parku na to nemám sílu, raději brouzdám pamětí, hledám Čechy a Černokosteleckou silnici, chalupu po babičce, úplně jsem zapomněl nechat vzkaz dědečkovi, peníze jsou schované vespod židle, ležím plný bolesti za domovem, zavírám oči do mraků a Slunce, pořád se střídají na nebi, malují prapodivné obrazy, mám je na sítnici, pokaždé jiné tečky a barvy vstupují do podvědomí, toulám se světem ticha, když z čista jasna spadne se stromu letní jablko, široko daleko je to jediná jabloň uprostřed horských jehličnanů a zámožné osady, osamělý stromek plný plodů, nenadálý dar přírody kousek od placky prérie.

Jablko je trochu pohmožděné, leštím ho tričkem, skousnu, teče šťáva, je velké a sladké, žlutobílé, chroupu, půlku nechávám Ulle, volám ji, pořád je naštvaná, podle ní jsme se měli v zábavním parku bavit, přichází obtočena ručníkem, kousne a rozjasní oči, chroupe a okusuje ohryzek, drcnu do stromku, několik plodů spadne na zem, ležíme mezi nimi, jsou teplé, teplá je půda, dýchá přicházející večer, syrová vůně borovic přikrývá naše těla, chci o tom všem napsat, říkám, čas běží, neboj, jsi spisovatel, špitne Ulla, nebudeš to mít lehké!

Nedělní ráno je nádherné, noc byla úžasná, plná darů, vím že zábava mne nemine, jsem jako křehké těsto, Ulla si se mnou může dělat co chce, už jen to, že si ji mohu vést pyšně za ruku, poslouchám jako hodiny, a protože ji pořád zajímá horská dráha a stometrový řetízkový kolotoč, pomalu se k nim posouváme, nahodile kupuji u stánku ovocný talíř, pro ni měkký polský salám, není zelený?, ptám se, v Čechách tomu říkáme Gothaj, jíme, dav plyne, sem tam jeho nápor stlačí živé kino, ale to už mi mrzne úsměv, vlní se v něm Feliša s chlapem, vypadá jak Tichý Američan od Grahama Greene, usměvavý smrťák, kterému k dokonalosti chybí pes na vodítku, zřejmě jediný tvor ke kterému má empatii, Feliša je podle všeho jeho pouho pouhý nosič rozkoše, haló, Felicie, volá Ulla, rozpadá se mi umně vyrobený svět, trojúhelník se nečekaně potkává, k pomyslnému pořádku se přifařil další sameček, prý je služebně v Bulharsku, nesu pozdrav z Evropy, plká, ha ha ha, směji se navazujícímu vtipu, koukám chlapovi do hlavy, vidím v něm problém robota, někdo mu mydlí schody, čeká tam muž v plášti a dýkou, jasně, bude průser, jestli Feliša zůstane samotná, strachy kombinuji, radím, měl byste si něco najít tady, na vzduchu, je to sen, být doma, mladý, zdravý a bohatý, tam kde jste, je samá mafie a turecký záchod!, zvládám to, říká Tichý Američan, nevím si rady jen s toulavými psy, štěkají na celé město, rozhoukají auta, pořád se budím, k tomu ty rozlámaný dlaždice na chodnících, to je fakt chucpe, chudáčku, chlácholí ho Feliša, začínám žárlit, zjišťuji, jsem nenormální, pátrám, jestli Ulla něco tuší, chci pryč, najednou je tu zlá neděle.

Společně čekáme, až nás vpustí do šňůry vozíků, horská dráha mne dusí jako přísavky detektoru lži, had vyráží po koleji, ženy ječí, několikrát něco nemístného vyhrknu, jsem bílý, je mi špatně, chci se přiznat, ale Ulla a já, jsme přivandrovalci, statut nám přiznávají jen díky postavení, které máme, jinak jsme nic, hodnotím situaci a uleví se mi, u kafe bilancuji, vidím to na brzký konec hry, táhnu za špatný špagát, počkám až Buran odjede a bude status quo ante, nevím na jak dlouho, a jestli chlapíka něco trefí, beru tašku první záchrany a někam ujedu, uvidíme, snad napíšu i koresponďák, přemítám, která z těch dvou je femme fatale.

 
Najednou lidé pokřikují, popelí se, varují, Hurricane je vidět nad Fort Worth, prý, za chvíli bude tma či co, běžíme do aut, Tichý Američan se spěšně loučí, padám do Felišiných očí a pak už kalím do Arlingtonu, schovat Porsche, prý káča hřibu vichřice se hotelu určitě vyhne, je konec srpna, koncem týdne zkoušíme s Ullou něco jako nový život, dovolenou v Evropě, nejdříve Frankfurt, pak weekend na studeném, prý fantastickém ostrovu Borkum v privátu, dále Itálie a Řecko, za tu dobu, co dělám u Chasse v bance, jsem kontaktoval kamaráda Hanse z commandos, pracuje u Deutsche bank, mám u něj casch, zařídil ubytování v jejich apartmánech, jsou kousek od řeky Maine na Kennedyallee, prý parádní luxus a famózní jídlo, v letadle do Evropy jsme pasažéři skoro inkognito a zadarmo, letíme s Hansovými šéfy soukromým tryskáčem z Dallasu, máme plán, na dovolené budeme jíst jen ryby, utečeme všem a všemu, hlavní cíl je hubnout a opálit se.

Helgoland

Hans má letadlo Piper Seneca, hned ráno v něm ospalí letíme, půjčuji si knipl, je to lepší Morava 200, Ulla se pořád ptá, vzrušují ji budíky, ale ani jeden z nás ji nepodlehne a neblbneme s aerem, na přistání jde Hans, v přeletu vidíme skálu Helgoland, kterou se nikdy nepodařilo Angličanům rozbít, pak už sedíme v proutěném koši, kol dokola leží písečné pláže, znám to z Rujány, Ulla je Seveřanka, studené moře si pamatuje z dětství, zdráhám se vzít na vědomí přítelkyni Hanse, může za to milenka mého kamaráda, trochu ji připomíná a samopal, kterým se kvůli lásce zastřelil, také chvíli myslím, že když jsou Hans a Judita Němci, půjdou do naha, varuji Ullu, jsou tím posedlí, ale, nikdo nahý není, ubytování je skromné, zážitky harmonické, eklekticismus žádný, paráda.

Východofríské ostrovy a jejich stále pohyblivé moře, vidíme ještě jednou z letadla v neděli večer, jsme ošlehaní a šťastní, nechce se nám spát, ani přátelům, obsadili vedlejší apartmán ve Ville Kennedy, sedíme v nočním baru, piju kirsch a piccolo, všichni se údivem usmívají, mají šampaňské a koktaily, půjčím si od barmana kytaru, někdo mu s ní zaplatil útratu, španělka má na sobě i elektriku, jsem trochu hluchý, ladím ji s Ullou, zkusím Leonarda Cohena, prší hvězdy jeho balad.

Ferraty

V Milánu je sraz na třídenní ferraty v Dolomitech, sjednal je Domenico Brandieri, kamarád Hans na lezení nemá čas, hlavně že nás dopravil na letiště Bergamo, Domenico čeká s partou horolezců, prý konec túry oslavíme lyžováním na ledovci Marmolady, a jde se na to!, ferraty se točí kolem hory, trošku mi zatrne, Ulla zpočátku nástupu padá u strže, bojí se každé větší praskliny, zdržuje, nedá se nic dělat, vracíme se zpátky na parkoviště a zkusíme výtah, v mezistupni se díváme na růžové zahrady skal, vzhůru pokračujeme přestupem, kabinu sleduje orel, mezistupeň končí poblíž skalního města z První světové války, 3500 vojáků tam bydlelo, měli i ševce a velkoprodejnu, elektrický generátor, v nástupní stanici vejdeme s lyžaři do třetí výtahové klece, je jak luxusní žebřík, šplháme na vršek, fičí zima a hřeje polévka, zdá se, že jsem to s Ullou přehnal, podcenil její fyzickou, spíš psychickou konstituci, zítra ji vezmu na dálnici, co jakože dálnice, ptá se, miláčku, jsou to cesty z První světové války a dobré pro turisty, nemusíme mít sebou helmu a cepín, je spokojená, máme k dispozici Domenicovo auto, jede se do průsmyku Falzarego, zkusíme lanovku na vrchol, jednou jsem tady bruslil dolů, říkám Ulle, fotografuji, díváme se z vyhlídky na údolní trávu a vrásky okolních skal, fantastické, snivé, barevné, říká Ulla, zkusíme bruslit?, osměluje se a dráždí, jasně, musíme projít průrvou, pak trošku podél skály, jen se nedívej pod sebe, varuji a neboj, je tam madlo lana, vezmi si rukavice!, fajn, nedívá se, rychle se učí, pak už bruslíme v šotolině, křičíme štěstím, jsme na tu krásu sami, přátelé si také po svém rochní, večery jsou plné vína a povídání a nedělní lyžování?, není bůhvíco, ale jsou to letní lyže, trochu zázrak v tomhle období, vše jsme si půjčili v půjčovně, tady se Ulla předvádí jako šampionka, mám co dělat, abych ji stačil, budu Tě zajišťovat, říkám a zajišťuji, všechno je na ní pěkné, i jak se na prknech vlní.

Velká Prérie /11 - 15/

Ostrov vůní

Z Benátek do Řecka zkusíme loď, původně to bylo jinak, ale Hans má rachotu, přitom v tenhle čas si bankéři normálně užívají prázdnin, obří parník je plně obsazený, je to jeden z posledních, který do Řecka vypravují, na Benátky není čas, ještě si dáme s přáteli kávu, meloun a parmskou šunku, adié Itálie, nádherné dny, hory jsou snad víc než moře, usuzuji, Domenico souhlasí, trochu nás trápí bagáž, pomáhá, ještěže má kufr kolečka, pak už loučení a lodní zvonec, maják, mizíme světlům, v malé koupelničce miniaturní kajuty svlékám Ullu, nedá se tam nic pořádného dělat, používám tělo jako houbu, myju ji laciným šampónem, nahlas se smějeme, člověk se musí otočit před dveřmi, a jako unavený cesťák sebou plácneme spát do kóje s malým kulatým víkem okna, ani přes den nejdeme na palubu, dostal nás časový posun, trochu jíme, večer v 8 přistáváme na Zakynthosu, klopýtáme do hotelu Angora, máme tu objednaný džíp, říkám v recepci, platím dollary, přijímám nabídku směny za drachmy, zajímavý kurz, i když jsme ho nepotřebovali, kývám, je to milé, Suzuki Samurai je za půlku, nechcete tu spát, ptá se rozšafný hoteliér, máte to sice kousek, ale přes kopce můžete bloudit, raději jeďte zítra!, radí, uděláte nám rybu, ptá se Ulla, jo, asi jo, potvrzuje, někam volá, hotel má poloprázdný, přišla jeho uhrančivá manželka, vede nás na terasu, bydlíme v Jižní Africe, koncem září budeme balit, rozpovídá se, dost si tady vyděláme, jenom letos to nebylo nejlepší, strašilo zemětřesení, vyprávění přeruší kuchař, nese víno a ryby, majitelé přisednou, nezištně nám dávají olivový olej a klobásy na cestu, ráno paní domácí podá chleba, mává, máme jejich místní mapu, nemůžeme zabloudit, cik a cak, přesně jak pan domácí řek´, vyjel jsem na ixstý kopec a dole pod námi je Dafne.

 

Daphne

Popel z vavřínů leží na cestě, brzdám se nechce brzdit
Díky, že mě zadrží živý vavřín, kůra Dáfně, větev a listí

Žena vedle mne, amfora s kvantem medu cupitá v poli
Jistí nohy, zjistím, je naprosto, přidrží sukni, nedívej se

Říká, sedím pod stromy, píšu báseň:To vavřínový list
Mnu ho, čichám halucinace, kouř letí s mými výtvory
Stoupá, loudám se za ním, vrací se krůčkem Gejši

Sune se líně jak želva Caretta, leze za želvami
Je, mi tak dobře, už proto že vidina lásky trvá

Želví zátoka

Pořád mám vavřínové halucinace, řadím redukci na 4x4, Suzuki se plouží, poskakuje ve víru esence popela, nechám otevřenou střechu, jsme zaprášeni jako Erwin Rommel v Libyjské poušti, skrz brýle není moc vidět, v posledním padáku zastavuji, kopu do kol, lomcuji kastlí, popel sedá do prachové peřiny, tady nebudu, vzpírá se Ulla, mlčím, přemůžu vavřínové silice a startuji, už abych ukončil dojezd, dost blbě se brzdí, vypnu motor a jdu hledat ubytování, ohořelá oáza na kraji moře neslibuje nic hezkého, nikdo nikde, jen osamělý chodec nese na rameni konev s vodou, nerozumíme si, ale muž ukazuje na uličku k moři, stírám tabulku u plotu, směr pláž je bydlení, vracím se k vozu, brodím auto popelem, konečně vidím první vozy na parkovišti, pár lidí se koupe, zahradní restaurace, jakož i penzion jsou oprášené, působí až sklovitě mezi pachem spáleniště, uklidňují podráždění.

Nejdříve se musíme opláchnout, říkám majiteli, Ulla leze do moře v tričku a šortkách, následuji, cestou svlékám kraťasy, písek pálí, jen co se přítelkyně dotknu, elektrizuje, rozhlížím se po každém potopení, zdá se mi, je tu krásně, jenom ty lysiny spáleniště a ohrady kolem vajec které želvy nakladly, ruší rám panorama, normálně by tu bylo normálně, ostrov je zelený, budeme balit, vím to, ožírají ji malé rybičky, větší doráží na bílé holenní kosti, vlastně je celá bílá, pořád se maže něčím jako indulona, jdeme se podívat na apartmán.

Zhýčkaní civilizací uznáváme, i sem došla, trochu nám povolí zaťatá nechuť, dáváme si tři dny, pak na Karpathos, neopatrně platím předem 7 nocí a polopenzi, kdy bude pršet, ptám se ohledně výletu, vím že Ulla nevydrží na jednom místě, také se ptám, kdy voda spláchne kol dokola prašnou šeď?, hostinský krčí rameny, nosí na stůl úžasné jídlo, pijeme pivo, brčkem srkáme frappé, ze zahradní restaurace je přes písečný val 50 metrů k moři, startujeme z lehátka zahrady, začíná se nám tu líbit.

Hned ráno jedeme na prohlídku ostrova a i když je déšť v nedohlednu, z maglajzu prachu, popele a sražené solné mlhy se nepráší, auto klouže a žvejká zuby pneumatik dáseň cesty, šplhá krásným ránem do serpentin, Ulla si na vrcholu hrbolaté silnice v džípu stoupne a mává do srázu skryté osady, aby za dvě hodiny málem umrzla ve volně přístupných sirných lázních na pláži Xigia, kde, těsně u pramene přírodního kolagenu, poctivě šlape vodu, to vše nám hoteliér poradil i kudy jet na letiště, teď ji studený a rosolovitý provaz kolagenu obtéká, a vazkovitě se vleče k teplu moře, kde se spolu s jejími doteky kyseliny DNK a obrysem figury rozpadá do neviditelných vláken a míchá sirnou vodu, ona je celá ještě víc měkká a hladká, nejměkčí, doslova jančím, jdu shánět nádobu, chce si vzít kolagen sebou, hledám a najdu, pohlednou krabici Tetra Pak od džusu, mrzneme až do odpoledne, čeká nás letiště a potvrzení místa v letadle, drkotáme zuby a dohadujeme se, kdy to spustíme, škoda, nechal jsem ve Státech kufřík se satelitním telefonem, dostal jsem ho od Ully, a mohl se dohadovat kdekoliv, minuta 10 dollarů, ale, takhle nás Mormon nevystopuje, pořád je to na soukromé bázi, mám cestovní šeky a hotovost, vše je přes cestovní kanceláře, nebo osobní.

Trochu jsme se zahřáli, cestou do města Zakynthos si dáváme rybu a pivo, silnice jsou bídné, potvrzujeme místo v couráku DanAir na Krétu, platí Domenico, jeho letadlo Piper Seneca co nám půjčí, parkuje v soukromé části vojenského letiště Chania, bude tam čekat správce z Karpathosu, zařídí potřebné, vyvětrá a připraví bydlení v horách, letadlo a barák jsou moje ayahuasca, říká Domenico v telefonu, koncem příštího týdne se zastavím a vezmu Vás zpátky, auto a správce jsou k dispozici, jeho paní vaří dobře, frajer!

Zas ty kopce a kopec nad Dafné, maglajz je pryč, popel, prach a sůl znovu nakynuly do peří, zastavuji natáhnout plachtu střechy, zbytečně jsem nechal auto ošplejchnout chlápkovi z nudného krámu se samodíly a bez invence, neměl co dělat, když jsem stál před jeho pýchou a čekal, až Ulla přijde upravená z chaloupky zvané hotel, tak jsem ho zaměstnal a nechal mu auto umýt, měli jsme do mořských lázní kousek, bylo to na něm, jen aby se snažil, ano, pigloval, ale zbytečně, ou ou, zítra tam jedeme znovu, rozkazuje Ulla, kývám, ano, zaskočíme si na oběd k našim známým v přístavu, potvrzuji, na kolagen si beru barel, souhlasím, po večeři se půjdeme projít, pokyvuji, vykoupeme se nazí, výskám!

Daphne

Krásná a měkká kůže, dívko Severu
V rukách mi kloužeš, spadly Ti vlasy
Prsty, češou krásu, hladí jejich váhu
Pod Tebou je už louž, asi Tě svleču
Na sebe, si Tě navleču, moje i Tvoje
Bezedné ráje, vedle běží plameňáci
Jak, stíhač letí, a síly paměti je vrátí 
Do svých hatí, jako Ty a já k sobě 
Bytosti, jejich chvíle slasti
Cit a láska

Orgasmus 

Z oparu mlhy vylezlo Slunce, včera byl dlouhý den, zvolníme, říká Ulla, dones mi prosím snídani, jdu dolů do jídelny, ještě tam nikdo není, z kuchyně se line vůně smažených vajíček a kávy, hledám tác, připravuji řeč, v pátek končíme, letíme přes Krétu na Karpathos, jsme tu spokojeni, ale!, škoda, mluví udiveně majitel, na nic se neptá a nezpovídá, Ulla má medvědí hlad, jdu si zaplavat, na pláži jsem sám, sám spadnu do písku a udělám dolík, připadám si jako želví vejce, usnu, ještěže jsem přišla, říká Ulla, spálil by ses, sype ze sebe slova, je zachránce, polévá mne záplavou vět, kropí slanou vodou, přesouvám se na zahradu restaurace, stíny stromů a deštníku mne znovu posílají do říše snů, a pak, jako včera a předevčírem, se ploužíme do prašného kopce, jedeme na oběd v hotelu Angora, dary moře voní na stole, opatrně piju ředěné víno, pochoutky nás přemáhají, je čas na kolagen, majitele rozesmějeme, nashledanou v pátek, den kdy vrátíme auto, znovu se sebezapřením lezu do studené tůně kolagenu, zpívám barell, we have a barell, pak Vejvodovu vyvalte sudy, přesvědčuji Ullu, je to česká písnička, mám to marné, nevěří a ještě ke všemu musím plnit kanystr, večer s ním naředí vanu a bude mne nutit, abych do ní vlezl také, tfuj, tfuj, tfuj, pro štěstí plivu a pokouším milion proteinů, hladí, tak jako ona hladí mne.

V pátek vstáváme brzy, neseme si dárek, svazky bylinek bouquet garni a vavřínový věnec, zejména u něj si připadám jako automobilový závodník, je sice o hodně menší ale hustě vavřínový, skoro úplně, jenom ten drát je ze železa a po nezbytných fotkách a loučení, zas řídím do toho prašného kopce, znovu žvatlají pneumatiky v polo změklé směsi, naposledy opouštíme ožehnutý ráj, dnes zastavuji na vyhlídce, je kousek pod vrcholem, mám na nohách stejné kecky jako Jan Pavel II v Yellowstone National Park, a Ulla v šortkách vypadá jako přerostlá Marilyn Monroe s mustangy, fotografuje pláž želv v mlze, dokonce jsem s nimi nevědomky plaval a když se konečně odhodlá k přesunu, ještě jeden snímek, prosí, je o tymiánovém poli, jsou na něm tlusté krásky na sběru, podá mi foťák, je to dělo, zoom jak na lvy pro National Geographic, některé ženy jsou vdané, trhají v lehkých černých šatech, mladé jsou lehce vymóděné jak Evropanky, nemůžu se odtrhnout, přejíždím je a vracím se po nich a přejíždím, no tak, no, tiší mne Ulla, musíme jet.

V hotelu Angora vyzvedáváme majitele, dostáváme od jeho manželky tymiánový med v plechovce, já s ořechy, muž nás bere na letiště, aby auto vzal zpět, letadlo je jak z království krále Ohnutého Klacku, ale jinak nic, co by se dalo vytknout, piloti jsou osmahlí Britové, přistáváme, chrchlá reproduktor, Kréto, má lásko.

Správce čeká, mám Vás odvézt na krásné místo ke koupání, vezmeme to přes Kaliviani, říká, letadlo bude připraveno až zítra ráno, musí se na něj podívat mechanici, oznamuje, tak jo, přikyvuji, plním auto, přibyl nám ještě bágl, ale do Land Rover se zavazadla v pohodě vešla, chvíli to trvá, cesta nic moc, projíždíme kolem výstavního domu, budeme v něm spát, správce do něj na chvíli odběhne a něco zařizuje, pak už kodrcáme na Balos, kde, na něčem jako parkoviště zastavujeme, co naše batožina?, ptám se, auťák je opancéřovaný, nebojte se o med a vavřínový věnec, nikdo tu nekrade, jídlo a pití mám sebou, teď půjdeme pěšky k moři, otáčím se, jsme tam sami, Slunce teče po nebi, pálí pekelně, chrání nás klobouky a trička s rukávy, pozvolný a dlouhý sešup je o placce mramorového písku, je bílý jak Ullina kůže, zřejmě ji kolagen chrání, správce lehá na deku a navzdory výhni, okamžitě usne, Ulla natřená tlustě na bílo, bere foťák, klobouk, blůzku a sukénku, šlape stovky metrů ve čtvrt metru vody až k ostrůvku, z jeho hřibu bude vše vidět, i albatros a kormoráni, také čtveřice lidí, připluli zprava v motorovém člunu a v hloubce se koupou, zatímco já lehám do nedozírné louže, pamatuji si, kde Ulla nechala stopy, voda je jako kafe, působí omamně, mikrospánek jak v autě přivodí klam, jsem třináctiletý, mám poluci, provinile se budím a skutečně ji mám, zmatkuji, chci vzbudit správce, aby si lehl do vody také, chci zavolat Ullu, aby si došla pro samovolné stahy, chvíli o nápadu přemýšlím, euforie je pryč, spíš se stydím, pryč je opojení, ani nevím, jestli to Ulle přiznám.

Velká Prérie /16 - 20/

Balos, bdění a snění, reminiscence, chaos

Slunci a vině se nedá uniknout, půjčím si „indulonu“, k plavání je dost daleko, zkusím se přikrýt košilí a kloboukem, nohy zabělím krémem, usínám.

 
Zdá se mi, že se hrabu ve fotografickém báglu, hledám teleskopický dalekohled, zaostřuji a šmíruji Ullu, rozčileně se baví s muži ve člunu, jsou to angličtí rabijáci z letiště, zvedám se, mám k nim daleko, beru útočný nůž, sandály, budím správce, podává mi luger a oslepující granát, znám, znám, umím, říkám, chvíli jdu, chvíli běžím, teď už jen běžím, na okamžik mě nemůžou vidět, mám je na dohoz, a když se za Ullou objevím, zdravím je, hi guys hi, greeting from Rangers a hodím granát, oslepí je a rozhodí, nepoučitelného střelím lehce do stehna, nařizuji, na kolena, hoši, na kolena a ruce nad hlavu, jsou príma vystříhaní, doběhne správce a odborně je sváže, ale to už se celý zpocený budím.

 
Rozrušený hledám dalekohled a pátrám s ním, kde je moje děvče, vidím ji, žeru ji, prohlížím si ji, je krásná, znovu usínám.

Sen druhý a jiný, beru útočný nůž, budím správce, sahám po klobouku a šortkách, jdu ji hledat, nádherný pohled, škoda, že nemám foťák, muži pózují, Ulla dělá snímky, je celá bílá s hřívou blond vlasů, na sobě má zelené fluorescenční bikini, chlapi jsou ošlehaní větrem a Sluncem, líbí se jim, nadbíhají, hi guys, představuji se, nůž commandos strkám dozadu za pásek, mužům se lesknou oči, chtějí kudlu vidět, nádherný kousek, dá se s ním házet, je to šíleně drahý a nebezpečný mečík důstojníka generálního štábu, nosím ho sebou všude a nedávám z ruky, ani tady ho nepůjčím, zejména kvůli pouzdru, je v něm identifikace, jed a výbušnina, Angláni o nás vědí vše, odkud jsme a kam máme namířeno, Ulla jim to stačila bezelstně sdělit, je mi jasné, jsou z rozvědky, nebo tak nějak, sídlí na letecké základně, jsou tam vítáni, nárokují si řecký obdiv, omlouvám se, musíme jít, říkám, máme sebou ochránce a míří na Vás, je ho třeba uklidnit, ani nevíte jak jsem rád, že jste normální, loučím se, muži jsou překvapeni, nemyslí že blufuji, pochopili, mohli mít problém, blondýna je obsazena a není jen solitér a klenot, rozpačitě se loučí, nepodal jsem jim a nepodávám ruku, Ulla je rozhozena, chápe, sledovali nás, kráčí vedle mne, kráska všedních dnů, správce Ital Antonio Ponte je na palpostu, leží na břichu hřibu kopce, obratně sklápí dalekohled pušky, konečně chápu co sebou v báglu skládacího táhl, děkuji, že tam je, pak je to mžik, vstane a těžce sbíhá k nám, běžte k autu, nařizuje, možná se pokusí obeplout mys na druhou stranu, mají to kousek, běžte, je v tom 10 patron, bůhví co jsou zač, beru za ucho pušky, mám to kilometr na plný zápřah a do kopce, zpocený lehám na rozpálenou střechu auta, a dívám se do úzké cesty od moře, na 600 metrů si troufám trefit, švenkuji puškohledem strání, mohli by se rozdělit, a přijít po ní, ještě nevím, kam je střelit, potím se.

Ale teď opravdu, jsem vzhůru a říkali mi Gurkha, jsem Bílý Gurkha a cvičil Gurkhy, vzpomínám, Argentina, 36 hodin ležím na rozpálené plechové střeše letiště, měl jsem v pralese a horách poslání, úkol, pár vojáků osvobodit, ale někdo z pašeráků na nás vystřelil a paravojenský doprovod utekl, zanechal mi k snědku jen pušku a mapu uprostřed džungle, doškobrtal jsem vysílený k vesnici, dalo se telefonovat May Day, vzali to Amíci z Chille, varovali, ať odtamtud zmizím, nejde to, oponuji, bezpečně je jen na střeše letiště, tak jo, čekejte, vyzvedneme Vás!, banány a voda, nic jiného nemám k snědku, ještě počítat čas, přiletěla rozvrzaná DC-3, vylezli z ní US bratři v triku v neprůstřelných vestách, máchají puškami M4, slezu z boudy dost navinulý, musím se trochu rozchodit, Rangers hlídají WC než se trochu upravím a vyperu, poďobaný správce letiště a personál nás pobízí, ať vypadneme, nevěděli, že jsem tam byl a nedůvěřoval jim, nechtějí, abychom zbourali jejich zalátanou nádheru a ještě víc zorali přistávací dráhu, dávají tip, kde zajatci jsou, docela je chápu, letadlo má 2 šestihlavňové letecké kulomety v pancéřovém kotli po obou stranách trupu, můžou se na kolejnicích vyšoupnout z okna, také dvacetimilimetrová letecká děla, ještě sedmihlavňové raketomety v podvěsu, takový nenápadný veterán a taková palebná síla, tak proto ty sny, pořád se honí v hlavě a soupeří s drsnou pravdou, Amíci si pak vystřelili a shodili mne s padákem na rozštípané sídlo diamantové mafie, také jsem si zastřílel, a posbíral Gurkhy, čekal s nimi, až nás vrtulníky vyzvednou.

Pořád jsem vzhůru a vše se děje jako ve snu, beru dalekohled, hledám Ullu, konečně ji najdu, muži ze člunu s ní debatují, nezdá se, že by byli agresivní, budím správce, na podezření beru nůž commandos, opasek, je v něm nervový plyn, stačí ho hodit pod nohy a ustoupit, jdu pomalu, na nohách mám sandály, hi guys, říkám Anglánům, neobtěžují Tě, ptám se Ully, ne, vše je v pořádku, okay, půjdeme, pánové nazdar, těšilo mne, ruku jim nepodávám a nepodám, pátravě se dívají na mečík, je jim jasné, že k něčemu takovému se jen tak někdo nedostane, uvědomují si možnou subordinaci, navíc, Ulla je milá, příliš autentická na tyhle hochy, podlamují se jim nohy, s grácií podává svou elektrickou ruku, je pro všechny i pro mne femme fatale.

Karpathos

Ráno na letišti Chania se s námi loučí parta Anglánů, vypadají čerstvě, jakoby ani nebyli na řecké svatbě, i my byli pozváni a ovínili se vínem, trochu ouzem, dýchali závrať moře, celou noc snaživě tančili nekončící Sirtaki a krétský Anopolis, s Ullou jsem vlastně vůbec nebyl, točila se s jejími známými od moře, se správcem a podsaditými Řeky, šíleli z ní, měla výdrž, také já si užil, cítil úžasnou chuť po životě, svíral neznámé ženy, tančil do úplného vyčerpání, vracel se a vracel, mohl za to adrenalin, vyráběl jsem ho, jen správce nepil, a ráno, když se hlásíme pohraniční kontrole a věži, pilotuje on, pořád mám v krvi dost alkoholu, cítím zpomalení a třeštivý pohyb, čeká nás víc než hodina letu, letadlo je okay, roluje na start, líně se zvedá k věcem příštím.

Kroužíme, chvíli trvá, než přijde pokyn, a Piper dosedne od moře na letiště Karpathos, parkuje, ostatní práce se přenechá místním, správce to zařídí, pak odběhne pro Land Rover, jedeme bydlet do hor, do vesnice s mnohými navrátilci z Ameriky, náš bílý dům je nad srázem, přírodně klimatizovaná terasa s bazénem sedí na betonové plošině, má čepici skleněné determální střechy a visí do prostoru, pod ní je část garáže pro dvě auta, vjíždí se skrz pancéřová vrata, dvoudveřový terénní Mercedes G je zasutý pomocí umné konstrukce skoro bezzákluzového děla do vydlabané skály, Land Rover leží schovaný pod plackou, musím nabít baterii, říká Antonio, potomek italských starousedlíků, vyndám ji, když se nejezdí, odchází, v domě má své přízemí a manželku, vybalujeme, Ulla lehá na terasu, Slunce už zuří horkem, z rour kolem velkého stolu a kousku terasy syčí pára klimatizace, chladí také bazén a dům, voda a studený vzduch se čerpá z hory, je to praktická pohoda, rozum, který lahůdku vybudoval, v dálce leží moře, město a pobřeží, obsluhuje nás Antonio, máme studenou večeři jak v nemocnici, chybí ženská ruka, Ulla se v kuchyni nevyzná, navíc je ospalá, ale co, zítra se vypravíme k moři, pak už servis bude.

Chiara Ponti, představuje se manželka Antonia, byla na návštěvě rodičů, omlouvá nepřítomnost dobrou angličtinou, myslela jsem, že se vrátíte až dnes, budu se o Vás starat, ošívám se, stačí nám normální posluha, je to tu luxus a budeme cestovat, říkám, jsme šťastni za snídani, večeři jak kdy, řekneme si!, je to kráska, usoudí Ulla, kývám, má v sobě něco z těch blonďatých Italek Trentina, o výjezd z garáže se postará Antonio, nejdříve musí ven svým vozem, pak Mercedes a znovu Land Rover zpět, to aby nepřekážel osadníkům a nedostal úžeh, komentuje.

Pojedeme dolů z hor, studuji trasu, máte tajnou vojenskou mapu, nikde ji neukazujte, varuje Antonio, je tady přísný režim, i když jsem Vás nahlásil, že jste okay, Řekové jsou válečníci, každý je podezřelý ze špionáže, někde mají i tanky, našel jsem příjemnou pláž, je těsně pod vesnicí Kira, vede k ní klikatý padák, skoro nikdo se tam nekoupe, ruší jen nějaká loďka rybáře, príma rybí hospoda a pekař jsou nad pláží, trochu jídla a pití máte v ledničce, odlehčená dvaadvacítka s tlumičem je přilepená pod sedadlem, zabezpečení je elektrické, když tam někdo poleze, zabzučí varování, když nedbá, dostane skoro smrtelnou ránu, pro další případ se kastle znovu nabije, takhle se to vypíná, má to vlastní baterku, okna a dveře auta jsou pancéřová, chcete ukázat, jak se s tím jede?, ne, znám džípy, jsou to nepohodlný křápy, odmítám, ahoj!, nebojte, dodává Antonio, je to tu bezpečné, ale s ní, ukáže na Ullu, s ní to bude vždy divoké, její zjev každého upoutá, skoro každému zlomí, alespoň na chvíli, jeho poklidný život, hm, zadumaně kývám.

Kyra, Panagia beach, silnice je strašná, navzdory koženým sedadlům a klimatizaci, jediné, co z džípu dělá lepší auto je posilovač řízení, na některém úseku řadím 4x4, ještěže je to kousek, musí to příšerně žrát, jsou to Himaláje, říkám Ulle, je šťastná ze všech těch zatáček a neuvěřitelného klesání, pořád nekončí, pak rovně padáme do zálivu, tady by maloval Monet lodě, říká Ulla, lehá si na karimatku, chce, abych ji namazal záda, nadšeně odhazuji chladící tašku a roztírám, myslím na ni, na to co bude dál, jak si s tím poradím, mažu, potom ona, cítím její prsty až do posledního nervu, pleskne mne přes zadek, jde do vody, namočím si vlasy, naříká, plave, přisunu se k vodě a pozoruji, jak v hloubi, tak 6 metrů, rejdí ryby, moje bílá štika pluje na povrchu třetiny půlkilometrové elipsy, dá se tu potápět, zkusí to, na vrcholu oblouku temní moře, dál se jí nechce, něco jako duha se tam vytrácí a hlubiny očí chobotnice straší všechny barvy léta.

Den se psy

Běžíme pouští hor, večer jsme se dohodli, každý den budeme jogovat, nechtělo se mi, vypili jsme spoustu vína, koukali na vesmír, usínal jsem Ulle v klíně, ale ráno stačilo vzít kecky, trochu omýt oči, a běžet, písek vylezl až sem nahoru, pachtíme se kopcem, vodní pára chladí, toulaví psi nás pozorují, jeden se rozbíhá, šmíruje co jsme zač, nezastavuj, říkám Ulle, běž klidně, nesmí poznat, že se bojíš, pes vrčí, snad ví, že jsem jednou psa rukama zabil, posunu se, rozpadly se mu nohy, není schopen pohybu, dávám si pozor, neukázat záda, Ulla dobíhá, pes se zmátoží, zdrhá ke skupině, je divně olysalý albín, a parta beztvarých bledých psů, bere do zaječích, co to bylo, on se Tě bál, ptá se běžkyně, je mi čtyřicet, miláčku, jedl jsem i psa, a byla doba, kdy bych zabil pěstí krávu, chceš se vrátit?, ne, říká, a znovu běží, od té doby co ji znám, zhubla, má nádherně dlouhé svaly, mohla by klusat i nahá, kobylka kobylatá.

Jste pojištěni radiotelefonem, slibuje Antonio, společně snídáme na terase, Ulla se rozpovídá o ranním zážitku, vypráví o jezerech Dallasu, pijeme pomerančovou šťávu, slunce rozpouští mlhu nad kopci, je čas na další pláž, Antonio zaškrtává cestu, vytahuje džíp, ještě telefon, říká, je ve sloupku spolujezdce, takhle se otvírá, někdy se musí popojet na kopec, aby fungoval, frekvence je pověšena na radiový stožár, věže obsáhnou ostrov, zachovejte klid, když to vezmou vojáci, přepnul jsem na ně, vědí co a jak.

Paralia Kato Lakkos, jsme sami, úplně sami, ve stínu borovice zakopávám polní lopatkou kabelu s doklady, penězi a zbraň, nůž věším na větev, a dívám se, Ulla jde do vody, má sandály, jdu za ní, i já mám sandály, nešlapej mi na sandál, imituji Elvise Presley, zkouším moře, je teplé, vracím se ke skále, studený čůrek sladké horské vody chladí, přemýšlím, jestli se dá pít, beru foťák, dnes se budu věnovat fotografování a perspektivě, než zmačknu, pěkně si sestavím do hledáčku objekt, chci se Ulle vyrovnat, její fotky jsou profesionální, začínám pobíhat po pláži, zahnu za roh, nikdo, navrhuji, tady se vykoupeme nazí, nenastydneme a zaplaveme si jak v maminčině bříšku, co takhle vpravo?, vlevo to bude lepší a intimnější, říká má dívka, asi bude chtít napravit včerejší všehochuť, nějak nám to moc nešlo, smál jsem se a zpíval, copak ptáku Jarabáku, pořád jsme se o něco přetahovali, pili a pili, byla to závrať a toulky, které jsme neuměli vysvětlit, najížděli na sebe a nedodělali se, jó, to je něco, jó, to byl den, ale už se stěhujeme, beru nůž, karimatku, ručníky, a ledničku, jdeme vlevo, musíme se udělat.

 
Ale, pořád to nejde, a ani se nám moc nechce, plaveme, jíme a plaveme, mezitím zkoušíme vyhnat ze sebe tíži, stále držím, Ulla toho má a nemá dost, blíží se večer, a Měsíc bere do ruky krumpáč, vrazí mi ho do mozku, slyším její šepoty, jedině tak ze mne slast vyšla, chápu, je silnější, než magnetické sny.

Velká Prérie /21 - 25/

Appela 

Na pláži převažují květinové děti, pozůstatek vypelichané epidemie fyzického sexu Západu, vyčítavě se plouží pískem, co je to za lidi, ptá se Ulla, vysvětli mi, jak se stalo, že jsi voják a básník?, jsou to mí lidé a krevní skupina, jsem voják v důchodu bejby, bankéř z donucení, profánní exulant, chybí jen Nansenův pas, píšu, zlato, abych přežil a neztratil smysl pro nadpřirozené, proto jsem tady. 

Ullo

Zakopej mně do sebe, miláčku, zakopej si

Tělo, a Ducha, duše je oběma prostředník

A kdybys chtěla, aby to bylo jinak, tak pták

Uletí, zasyčí píšťaly vlak, o šepot upadne

A ani nová dimenze mi nevezme pojem

Posvátný sex s Tebou

No, to mně teda podrž, Májkl, tak tomuhle mám rozumět?, ano, Ullo, cvič představivost a choď pozpátku!, pozpátku?, takhle?, jo, moc hezké a ilustrativní, zkusím Tě fotit, večer budeme vyvolávat film a uděláme fotky, naučím Tě něco, stačí nůžky a zkusíš koláž, budeš jak Manet, teď k věci, doklady jsem zakopal do písku, stačí nám jen polní lopatka, nikdy nás nedostanou, pojď, můžeme do vody a tyhle lidi, ty Ti nic neudělají, jsou odkvetlá generace, neškodní, teď už za hranicí rozumu.

Nabývám dojem, že jsme se už odpoutali od závislosti na fyzično, v poklidu jdeme k vodě a rozhlížíme se kolem sebe, možná nás žene čas, možná probudil, možná jsme unaveni sami sebou, pomalu a jistě se blíží Domenikův přílet a naše cesta zpátky, ještě pořád jsme neokusili jeho pocit ayahuasca, sice nám přiblížil svůj dům na Karpathosu, ale myslím, je to jeho pocit, svůj si musíme najít sami, zasloužit si, možná nemá cenu hledat, stane se, co se má stát.

Plaveme k velkému balvanu, trochu vyčuhuje z vody, máme sebou vše na potápění, tady bude základna, kousek dál je hloubka, možná 6 metrů, moc dobře je vidět mořský svět placatých ryb, ježci a koráli, v mozku mi hraje náladová muzika, chce to kyslíkovou bombu a zůstat pod vodou déle, a nenapodobovat japonskou lovkyni perel, lovit bez bomby mne naučila potápěčka na Sardinii, potápěla se pro červené korály, měla dům nad lagunou, osamělá, chodil jsem za ní, byla o hodně starší, nechtěla mi ukázat břicho, pořád se modlila, ale vše tělesné se rychle naučila, chodil jsem jen za tmy, dával si pozor, aby mně někdo nezabil, muži i děti tam nosí zahnuté nože, divné jako jejich nosy, nemají rádi cizince, jejich baráky a skály, někdy i naši základnu popsali go home, někdy neobsloužili ani v restauraci. 

Na co myslíš?, ptá se moje všechno, moje Múza, na minulost, na současnost, na budoucnost, říkám, hraju o čas, nechci otevřít, co všechno jsem zažil, někdy to nebylo sladké jako čokoláda, zkusím kraula, už vím, že mne dožene, má dlouhé ruce, já fyzičku, budu muset zabrat motýlkem, jsem zvědav, jak dlouho to vydržím.

Polní mše

Máme odpočinkový den, mraky se honí po nebi, prý ještě nebude pršet, až pak, po menším cestování na utajenou řeckokatolickou mši, něco jako protest uprostřed pravoslaví, kněz je ze Santorini a z vévodství objíždí své ovečky, my sami jsme katolíci, vysvětluje Antonio, i Chiara, co Vy?, ptá se, no, říkám opatrně, sice jsem po otci východní řecký katolík, jako dítě jsem dělal na vesnici ministranta římskokatolickému knězi, ale jinak, my Češi jsme tak trochu neznabozi, nepraktikuji, rozhodně však sdílím Vaše nadšení a půjdu se modlit, co Ty, Ullo?, já, abych upřesnila náboženskou příslušnost, jsem protestant, špitne, směji se, je to tady pěkná směs, myslím, farář nám odpustí.

Pane a Bože, od kterého má své jméno každý rod na nebi a zemi, Otče Ty jsi láska a život a skrze Tvého syna vzešlého z ženy a skrze Ducha svatého, který je pramen božské lásky, mi dej za ženu dívku Severu, Ullu a veď mé kroky k pravdě a lásce, melu dokola, tak nějak jsem si upravil, a zkrátil text který kněz rozdal, předepsanou motlitbu celebroval italsky, přestože mluvím italsky, snil jsem italsky, beru anglický text a mumlám svou verzi, mluvím ji anglicky, protože v současnosti sním anglicky, miluji anglicky, česky jen pláču, teď klečím a čekám, až mne kněz pokropí kropenkou, má modré oči Evropy, trochu smíšek, zubí se a chlístne svěcenou vodu, její velké kapky na hlavě pomalu schnou, zvedám se, jdu pro tělo páně, byli jsme na zpovědi, a trochu jsem musel pomáhat Ulle s překladem, Antonio je udivený z mé italštiny, netuší, že jsem se ji naučil samostudiem, básněmi a na podlaze sardinské milenky, klečím a čekám oplatku, schválně ji jazykem připlesknu na horní patro, to aby přischla a celý ten čas ji chráním, občas jazykem přejedu její přilnavost, vydrží až do konce mše.

K autu jdeme pěšky od polorozpadlého chrámu, kněz si sedá k nám, voní kadidlem, jeho doprovod usedne k Antoniovi, šplháme do hor, spí u nás, Chiara upekla dobroty, bude ryba a víno, ráno až pojedeme k moři, vezmeme kněze vysoko na sever, má tam letní sídlo, kousek od něj je přístav, i my si tam najdeme místo na slunci, Antonio ho navrhl, zná osamocenou pláž, kolem ní je prales konopí a pinie, není tam nic jiného než to a voda, vše ostatní si vezmeme sebou.

Pořád neprší, dost fouká, na terase máme větrovky, ženy jsou zabalené v houních, v zásadě je to tu takové každý den, večer trochu chladno, ráno teplo a dole u moře horko a svěží voda, vítr, Antonio sehnal kytaru, zpívám všechny ty balady a valčíky, Mull of Kintyre od Paula McCartney, jsou udivení z toho houpání, jsme namazaní, zkouším tanec Řeka Zorby, škoda, moc mi to nejde, Chiara přinese magnetofon, tadá, tadá, titadá, tadá, tadá, titadá, točím se a kráčím, vrtí se i Ulla, začíná pršet, déšť je teplý, teplé je i ráno, je čas se loučit, farář děkuje, vtipkuje, nohy mu tančí, Mull of Kintyre.

Dalla chiesa di Vananda

Na oči je panorama hor, pod kopci moře, před námi, kodrcavá cesta, Ulla je způsobně oblečena, má tričko a kraťasy na běhání, schovala jablka širokých ramen, vzala si podprsenku, stočila vlasy do šátku, tak si to přála Chiara, prý, kněz i doprovod by mohli být rozrušeni, přiznali, nikdy jsme takovou ženu neviděli, ale, jak vyšla s báglem, vypadlo z ní něco jako pavouk dálkového ovládání, ochrnuli, intelektuálka, jak Hemingwayova společnice na lovu antilop Kudu, vůbec se to Chiaře nepovedlo, hosté šílí, pokřikují a ptají se, já musím řídit, její kolotavý smích je uvádí do transu, najednou se stává chvíle věčností, právě jedeme kolem Spoa, pod námi teče sráz, pak znovu do hor a mezi kopce, varuje mne klikatice kamenitých cest, do toho řehot v autě, Ulla muže ovládá, sundá šátek, padají vlasy pěstěné ženy, dovídám se, je potomek generací švédských zednářů, sláva, konečně končí šachy o ni a pro ni, o moc a peníze, když ona je moc a peníze, Olympos je na dohled, vpravo Diafani, jasně, chceme se podívat do města, pánové nás provádí, nikdo nám nenutí domácí zboží, proplouváme labyrintem kaskád domů na vrchol pyramidy, je na něm úhledná hospůdka s fantastickým výhledem, dáváme si řecký salát a pečené baklažány, kněz slibuje prohlídku přilehlého kostela, stojíme pod klenbami a přes zákaz, Ulla fotí fresky, svítí křišťálové lustry, na cihlách třeští vybledlé madony Východu, hoří svíčky, zapaluji je pro štěstí, už musíme jet, šustíme podél suchého koryta potoka až do Diafani, kousek nad městečkem mají, teď už přátelé ubytování, podávám mužům bagáž, odmítáme pozvání, stejně je formální, zbývá poslední fotka, čeká nás Vananda a její čistá voda, těšíme se na potápění, vlny a vítr, snad někdy zas, a na viděnou, říkám, sedám do zaprášeného džípu, ploužíme se k cíli, Dalla Chiesa Di Vananda, míjíme její pláže, polykač času, ty jeho cesty, napovídají, kam se vracet, když se nám na konci světa nebude líbit.

Moc se mi tu nelíbí, brblá Ulla, shodí mužské oblečení, stojí tu vyčítavě, jen v kalhotkách a klobouku, hodí batoh přes záda, vláčím za ní bombu na potápění, kráčí, nemá s ničím problém, hledám nějakou její chybu a záhyb, přemýšlím, jak dlouho bude tak fešná, konečně září křišťálový klid vody, jen, jak se k ní dostat, chce to až do rohu, není tam slunce, shazuji do písku bombu s kšíry, bere ploutve, podávám ji druhý díl žlutých plavek-podprsenku, Ulla není černá, ani tmavá a opálená, je bílá, tak bílá, chvíli jak mléko a pak, už plave a zabírá, dál se dno snižuje, pořád je vidět, jak se hluboko potápí, pomalu, lásko, pomalu.

Kdesi se probudili hippies, odkudsi přinesli vzruch, přivedli děti, dosud jsme byli sami, skupina rozbaluje cigaretové papírky, nabízí marihuanu, kolik platím, ptám se, ále, máchnou rukou, společně čekáme, až se Ulla vynoří, kouř z cigarety trochu páchne, točí se a točí, pak už jde láska z vody, zkouření muži a ženy čučí, nebe na mě padá, otvírá dveře, trochu se chichotám, pomáhám Ulle z kšírů, všichni si nás prohlíží. 

Hippies

Co s nimi máš, brblá Ulla, když vydechne, rozhlíží se jaké máme hosty, utírám ji záda, já jim nerozumím, jsou omšelí!, říká, ano, jsou, ale já jsem beatnik, plavu na vlně Automat Kalifornie, chtěl bych, aby Ferlinghetti prodával mé knihy, je to sekta, štěká, ne, nejsou sekta, to noviny o nich rozhodly, Ty jen papouškuješ, emigrovali za slova „milovat, a ne válčit“, děti boháčů, překážela jejich obyčejnost s hieroglify, květiny a dlouhé vlasy, víš, měly kousek k věčnosti, proto bylo hnutí Baby boomers tak nebezpečné a státní byrokracie se bála, že bude nosit sandály, trnula strachy o zisk, najednou tu byl někdo, kdo ji bránil házet plebs exekutorovi, přihrát restrikci lauzry, zuřila, nechtěla jejich mír a lásku, drtila tuhle pevnost, spustila válku, zejména kvůli ní, přišila hnutí na čelo drogy a nedovolila, aby je někdo učil drogy brát, rozmazala hippies jejich halucinace, jakoby Bohové civilizací nesvačili opium a prebendáři nechtěli drogy kontrolovat, jen sami sobě dopřávat jejich nejčistší verze a šíleně leštit měděný žlab, kde ďáblovy peníze, které vydělali vítězstvím nad nimi, začali v lesku koryta hromadit a počítat.

Musíme pryč, hádáme se, smůla, ani se nepodívám, kde mají jeskyně, možná kemp, dávám jim peníze, Hippies se usmívají a přijímají, mají svůj pomalý svět, nepatříme do něj, jsme šťastní rváči, Ulla i já, Májkl, tak takhle ne, já vím že to co jsi říkal není proklamace, ale jeďme někam, kde to žije, stejně si to budu pamatovat, ty jejich děti, ale pojďme, pláče, točí se mi svět, chvíli se i rozpadá, mám husí kůži i na zádech.

Projíždíme Diafani a ani nás nenapadne se zastavit o radu vlídného kněze, kodrcáme celou tou prašnou cestou, chci být co nejblíže Voladě, dole pod ní jsou pláže, můžeme se klidně i rozšoupnout a vyspat v Pigadii, zkusit, jaké to bude až Domenico přiletí, Antonio myslí, je to hloupost, stěhovat se, místností je dost a my spíme v pokoji pro hosty, fajn, fajn, fajn, dneska je den blbec, říkám do autotelefonu, je to něco jako polní telefon, přísně složitý, chraptí, dobře, chápu, když tak pro vás s Chiarou přijedu, přemlouvá, bojí se o naši bezpečnost, můžete se osvěžit ale moc nejezte, bude dobrá večeře a povídání, zřejmě slibuji nemožné, Ulla je dnes v ráži, na nové pláži se jí také nelíbí, dokola nosí ovoce a koblihy, docela s tím otravují, je poprvé, mezi tolika lidmi, rachotí motorové čluny, muži se předvádí na vodních lyžích.

Přesto mne neuvěřitelně vzrušuje, jak sebevražedně plave, nechce se jí z vody, vzteky se potápí, zplihlé vlasy, ty jejich ucourané biče ji polepí hlavu, krása, je jak velký pták, snažím se zachovat klid, zkouším psát, její prsy jsou bombardéry, kopí podpatku boty, mé fetiše, punčochy a švy, kalhotky a podprsenky, jizva rozkroku, hnědé koláče na nich bradavky, mé hroby, nemůžu se dočkat až ji svléknu, mačkám transistorák, Charles Aznavour zpívá Natalie, ma chére Ulla, je jako šanson, balíme, jede se do hotelu Mare, ubytovat se, jsem nahý hned u dveří, chci, aby něco řekla, je jako moře, její hlubina mne stahuje, jsem tulák po Atlantidě, ptáček ví co je rozkoš.

Whataburger

Wow, Ulla spí, beru kecky, jdu běhat, je sobota, bauau úau bau zní po vodě mše, běžím do kopce, chci na planinu plnou starých oliv, voní tymián, pinie, ozon honí vzduch od moře, provoní pole hrachu, Slunce začíná hřát, měl bych se vrátit, nechce se mi, soutěžím, klušu ještě kousek, mám žízeň, nikde pitná voda, jen na stole jídelny čeká konev kávy, pivo, vinný střik, dnes přiletí Domenico, bojím se, blíží se přesun domů.

Wow, Ulla je vzhůru, má hlad, dali bychom si hamburger, objednávám, Karpátho-Američan má grill, speciál Texas Burger King se dere na svět, hlásí, musíte počkat, melou hovězí na řecké kuličky, vezmu z toho hrst mletého a opeče se, na to dám cibuli, salát a rajčata, majonézu, ještě něco?, buchtu rozpékají, je od včerejška.

Wow, má chuť jako whataburger v Dallasu, poprvé za tu dobu mluvíme o návratu do Ameriky, dnes večer přiletí Domenico, čeká nás večírek, musíme se vrátit k Antoniovi, je trochu nervózní, neví, co z nás vyleze, nebudeme mu povídat, že se chvíli zdržíme v Rakousku, chci se podívat k pohraniční čáře, kde jsem ji přešel, trochu blbá nostalgie, ale historie mne nutí ukázat Ulle, jak to s mým útěkem z domova je, proč jsem Gurkha, kdy a kde to bylo, projdeme utečenecký tábor, ve kterém jsem se vojákům upsal.

Není mi dobře, hlásí Ulla, snědla jsem něco zkaženého, dej si panáka, radím, dvakrát ouzo, objednávám, šup s tím do volátka, komentuji, je bledá, jde zvracet, vrátí se, jsem těhotná, vydechne, konečně to můžu říci, chlape, no nekecej, dával jsem pozor, přesvědčuji, vezu Ti dítě už z Dallasu, a nebyla jsem si jistá, jestli je to na tuti, říká, učil jsem ji říkat tuti, páni, budu mít dítě, je to chlapeček, nebo holčička?, ptám se, blbečku, říká česky, sjíždí do krkavé švédštiny, miluji Tě, dám Ti dítě!, odpovídám, miluji Tě, dej mi dítě!, ani jeden z nás, není tradičně řízený člověk, přesto mám strach ze zahanbení, když řeknu, vezmeš si mne?, a ona, odmítne, vyhrknu, zůstaneme v Německu!, co Itálie?, dá kontra, Češi jsou malí Němci, vysvětluji, ale teď nevím, jak to bude, zařídím to, nejdříve Tě musím ukázat rodičům, možná s nimi budeš mluvit jen Ty, uvidíme je v Berlíně, přijedou metrem na přechod a jestli jim Rusové dají vstup do Západní části, večer se musí vrátit, nebudou moci u nás spát, mám honorář za filmovou povídku, uplatím všechny, možná je budu vidět naposled.

Zprávy volám z hotelu, Hans připraví ubytování ve Frankfurtu, zůstaneme tam do porodu, ostatní ústně, Dominico nás dopraví až do Německa, tam rozdělíme koláč peněz, parťáci tomu rozumí, možná pomohly jejich ženy, všichni mi blahopřejí, teď ještě zmáknout Ulliny rodiče, říkají o mně, že jsem žralok, a Domenico i jeho Peruánka, jsou najednou tady, je jich plno, co myslíš, nemá krátké nohy?, ptá se Domenico, lež má krátké nohy ale ona, má nádhernou prdelku, měl bys ji nechat pojistit, melduji, prý jste u nás na dnešek nespali, taťko, usmívá se, a blahopřeji!, je zvědavý, směje se jako hrabě, je hrabě, s palácem u řeky.