Velká Prérie /6 - 10/

Feliša 

Potomek ruských Židů, Felicia Rosenbaum, vyhnali je bělogvardějci Kolčaka, tohoto času má asistentka, si po svém vysvětluje égaliberté vztahu muže a ženy, sedíme v Fashion Café, dal jsem za její vstupné 25 USD, chci vědět, co si o mně myslí, co ona na Ullu, jestli to praskne, co šéf, jak to po svém vidí, jestli u nich vydržím, Felišo, vševědoucně ji oslovuji, objednávám kafe a zákusek, máme to kousek od banky, šli jsme do kavárny pěšky, v Down Town jsou chodníky i když po nich nikdo nechodí, jen fintiví cizinci zaměstnaní v bankách, chci s Tebou chodit a užívat si, říká Feliša ultimativně, Ulla mi nevadí, budeš mít ženské dvě!, neblbni, Felišo, jak si to představuješ?, já Ullu miluju!, budu jen hostující milenka, například: když Ulla nebude moci, nebo Carlsson bude doma, co Ti to udělá?, jsem tak sama, chlapa mám pryč, zrovna teď to můžeme zkusit, nikdy neříkej nikdy!, fajn!, potvrzuji neodpovědně, zatím nevím co mluvím, je to na velký průser, objednávám nápojový lístek, tady se o něj musí říci, normálně ho nenabízí, víno je příšerně drahé, pijeme a plkáme, zkusím to rusky, lahev je málo, už v ní vidím šťabajznu, připouštím, je kus, cítím její nápor, ale, musíme do práce, porušuji pravidlo, zaměstnavatel se o nás stará, normálně konzumujeme u něj, překračujeme i přirozené tabu, s nikým si v práci nezačínat, jdu na bathroom, jde se mnou, hlavou mi blýskne Kristýna Benková a bludné balvany u Tanvaldu, šli jsme od jednoho k druhému, ležela na nich, také Feliša se nastavuje v dámské kóji na mramoru Fashion Café, zkoušíme žulu v práci, pak už to mám i v autě, znovu a zas na chodbě jejího bytu, na koberci a v posteli, chvíli jsem zajatec Gándího verze dvacetiletého zadržování semene, ale ráno už musí ven, tlačí jako práce, Feliša zůstává doma, rajtovala a nemůže chodit, prý si dá příště pozor, uzavřeli jsme dohodu, vocaď pocaď, alespoň tak myslím!

Stesky

Konečně jsem Američan, a mimo omezenou práci investičního bankéře v Mexiku, mám na starost operační oblast banky na kusu Německa, hlavně Dederóny, Československo, Rakousko a sever Itálie, šéfové tomu říkají zkouška ohněm, pondělí, středa, pátek, nebo úterý, čtvrtek, sobota (sobota lážo plážo) služba u dálnopisu a telefonu je od 16.00 do půlnoci, ber, nebo běž, za deset tisíc netto, tedy, jak kdy, auto se dá najmout za 50 týdně, k tomu bonus 1500 baků na benzin, můžou to dělat jen mladí a neopotřebovaní, tak do čtyřiceti, déle nevydrží, tady Zlaté návrší!, hlásím do abtajlunků v Evropě, kupuji dluhopisy v Luxemburku, a když si s chlapíky nerozumím, říkám, andělé se ztrácejí, ztišuji hlas, was, was, třeští pořádkumilovní Němci, telefon pokládám, někdy si klienti stěžují, ale údajně vydělávám z globálního záběru firmy nejvíc, jsou to emoce, bráním se výtkám, šéfové se smějí, navíc je nás dost, co zlobí, sem tam je to fakt na palici, udělám i kiks, jedině legrace to spraví, v bankách mám i kamarády z commandos, docela mně práce baví, Ulla ji nijak zvlášť nenarušuje, jasně že, pořád ještě není moje, dny plynou, zdá se, že ani Feliša nevadí, i její vzdechy mi sedí za krkem a přestože pracuje vedle v kanceláři, skoro o ní nevím, prozatím, jen na Ullu žárlím, dnes má volno, řídím její Porsche, jedeme se opalovat do akvaparku, budeme spát v horách. 

Je 21. srpna, výročí okupace Československa, zastavuji u driving range a za 10 dolíků odpaluji golfové míčky, Ullin dopadá o pár metrů dál, tlustí Američané odpalují také, jedí u toho, šrotují ve svých klapačkách mastné hamburgery, na cvičnou louku

vyjíždí auto s vysavačem sbírat míčky, něco v něm kovového klape, jasné a rychlé klepy připomínají dědečkovo kladívko, jeho beng ostří kosu, dědovi šustí štruksové kalhoty, po nebi běží mraky, matka s šátkem na hlavě váže snopy, sestry nesou sekáčům obilí bandasku s pivem, vzpomínka svalí do očí stesk po domově, hledám v ní vojtěšku louky a syčivý zvuk kosy v orosené ranní trávě, Slunce už dávno vyšlo, točí se a točí, svítí na cestu, teď stojím na odpalovací rohožce u dálnice na Grand Prairie, nad hlavou letí, jedno za druhým, pomerančová letadla, chybí jen brumlavý zvuk ruských AN 22 a noční rámus tanků lezoucích po pražské dlažbě, mrazí blížící se hrůza hlomozu, důstojník u otočné hlavy děla kývá prstem, jdu k němu, jsou tři ráno, podává knihu a nařídí, čitaj!, čtu z bílé knihy kontrarevoluce, chce, abych všem na zdravotní pohotovosti Táborská přednesl, co všechno špatného jsem udělal a oni mne zachránili, tehdy jsem nevěděl, že jsou to nejdelší dny mého života, četl jsem a volil bytí mezi životem a smrtí, nejraději bych se za to všechno opil, říkám Ulle, ztracená generace a iluze.

Six flags

Chata je malá a luxusní, trochu vzdoruji a prosazuji svou vůli, nešel jsem na druhou stranu dálnice Six flags, kde v obří ohradě panuje pouť, raději sekám trávu a válím se na zahradě, nebaví mne lochneska, úplně stačily naproti ležící hektary aquaparku, a až příliš vjemů mi zrovna tam přitáhlo vzpomínky na minulost, také jsem poprvé uviděl Ullu mezi opalujícími a žárlil, zhubla 10 kilo, její paráda arabského koně se bělostně tyčila mezi vodními chtivci, bože, jak rozhodila plavé vlasy na dece, trochu jsem se bolestně ošíval jít vedle ní k vodě, dobře plavala vedle mých 178 cenťáků, ještěže se umím potápět a mohu si ji prohlížet odspodu, hrát si s tou její nádherou, předvádět se, ukázat co všechno v Čechách umí, ale jít naproti do zábavního parku na to nemám sílu, raději brouzdám pamětí, hledám Čechy a Černokosteleckou silnici, chalupu po babičce, úplně jsem zapomněl nechat vzkaz dědečkovi, peníze jsou schované vespod židle, ležím plný bolesti za domovem, zavírám oči do mraků a Slunce, pořád se střídají na nebi, malují prapodivné obrazy, mám je na sítnici, pokaždé jiné tečky a barvy vstupují do podvědomí, toulám se světem ticha, když z čista jasna spadne se stromu letní jablko, široko daleko je to jediná jabloň uprostřed horských jehličnanů a zámožné osady, osamělý stromek plný plodů, nenadálý dar přírody kousek od placky prérie.

Jablko je trochu pohmožděné, leštím ho tričkem, skousnu, teče šťáva, je velké a sladké, žlutobílé, chroupu, půlku nechávám Ulle, volám ji, pořád je naštvaná, podle ní jsme se měli v zábavním parku bavit, přichází obtočena ručníkem, kousne a rozjasní oči, chroupe a okusuje ohryzek, drcnu do stromku, několik plodů spadne na zem, ležíme mezi nimi, jsou teplé, teplá je půda, dýchá přicházející večer, syrová vůně borovic přikrývá naše těla, chci o tom všem napsat, říkám, čas běží, neboj, jsi spisovatel, špitne Ulla, nebudeš to mít lehké!

Nedělní ráno je nádherné, noc byla úžasná, plná darů, vím že zábava mne nemine, jsem jako křehké těsto, Ulla si se mnou může dělat co chce, už jen to, že si ji mohu vést pyšně za ruku, poslouchám jako hodiny, a protože ji pořád zajímá horská dráha a stometrový řetízkový kolotoč, pomalu se k nim posouváme, nahodile kupuji u stánku ovocný talíř, pro ni měkký polský salám, není zelený?, ptám se, v Čechách tomu říkáme Gothaj, jíme, dav plyne, sem tam jeho nápor stlačí živé kino, ale to už mi mrzne úsměv, vlní se v něm Feliša s chlapem, vypadá jak Tichý Američan od Grahama Greene, usměvavý smrťák, kterému k dokonalosti chybí pes na vodítku, zřejmě jediný tvor ke kterému má empatii, Feliša je podle všeho jeho pouho pouhý nosič rozkoše, haló, Felicie, volá Ulla, rozpadá se mi umně vyrobený svět, trojúhelník se nečekaně potkává, k pomyslnému pořádku se přifařil další sameček, prý je služebně v Bulharsku, nesu pozdrav z Evropy, plká, ha ha ha, směji se navazujícímu vtipu, koukám chlapovi do hlavy, vidím v něm problém robota, někdo mu mydlí schody, čeká tam muž v plášti a dýkou, jasně, bude průser, jestli Feliša zůstane samotná, strachy kombinuji, radím, měl byste si něco najít tady, na vzduchu, je to sen, být doma, mladý, zdravý a bohatý, tam kde jste, je samá mafie a turecký záchod!, zvládám to, říká Tichý Američan, nevím si rady jen s toulavými psy, štěkají na celé město, rozhoukají auta, pořád se budím, k tomu ty rozlámaný dlaždice na chodnících, to je fakt chucpe, chudáčku, chlácholí ho Feliša, začínám žárlit, zjišťuji, jsem nenormální, pátrám, jestli Ulla něco tuší, chci pryč, najednou je tu zlá neděle.

Společně čekáme, až nás vpustí do šňůry vozíků, horská dráha mne dusí jako přísavky detektoru lži, had vyráží po koleji, ženy ječí, několikrát něco nemístného vyhrknu, jsem bílý, je mi špatně, chci se přiznat, ale Ulla a já, jsme přivandrovalci, statut nám přiznávají jen díky postavení, které máme, jinak jsme nic, hodnotím situaci a uleví se mi, u kafe bilancuji, vidím to na brzký konec hry, táhnu za špatný špagát, počkám až Buran odjede a bude status quo ante, nevím na jak dlouho, a jestli chlapíka něco trefí, beru tašku první záchrany a někam ujedu, uvidíme, snad napíšu i koresponďák, přemítám, která z těch dvou je femme fatale.

 
Najednou lidé pokřikují, popelí se, varují, Hurricane je vidět nad Fort Worth, prý, za chvíli bude tma či co, běžíme do aut, Tichý Američan se spěšně loučí, padám do Felišiných očí a pak už kalím do Arlingtonu, schovat Porsche, prý káča hřibu vichřice se hotelu určitě vyhne, je konec srpna, koncem týdne zkoušíme s Ullou něco jako nový život, dovolenou v Evropě, nejdříve Frankfurt, pak weekend na studeném, prý fantastickém ostrovu Borkum v privátu, dále Itálie a Řecko, za tu dobu, co dělám u Chasse v bance, jsem kontaktoval kamaráda Hanse z commandos, pracuje u Deutsche bank, mám u něj casch, zařídil ubytování v jejich apartmánech, jsou kousek od řeky Maine na Kennedyallee, prý parádní luxus a famózní jídlo, v letadle do Evropy jsme pasažéři skoro inkognito a zadarmo, letíme s Hansovými šéfy soukromým tryskáčem z Dallasu, máme plán, na dovolené budeme jíst jen ryby, utečeme všem a všemu, hlavní cíl je hubnout a opálit se.

Helgoland

Hans má letadlo Piper Seneca, hned ráno v něm ospalí letíme, půjčuji si knipl, je to lepší Morava 200, Ulla se pořád ptá, vzrušují ji budíky, ale ani jeden z nás ji nepodlehne a neblbneme s aerem, na přistání jde Hans, v přeletu vidíme skálu Helgoland, kterou se nikdy nepodařilo Angličanům rozbít, pak už sedíme v proutěném koši, kol dokola leží písečné pláže, znám to z Rujány, Ulla je Seveřanka, studené moře si pamatuje z dětství, zdráhám se vzít na vědomí přítelkyni Hanse, může za to milenka mého kamaráda, trochu ji připomíná a samopal, kterým se kvůli lásce zastřelil, také chvíli myslím, že když jsou Hans a Judita Němci, půjdou do naha, varuji Ullu, jsou tím posedlí, ale, nikdo nahý není, ubytování je skromné, zážitky harmonické, eklekticismus žádný, paráda.

Východofríské ostrovy a jejich stále pohyblivé moře, vidíme ještě jednou z letadla v neděli večer, jsme ošlehaní a šťastní, nechce se nám spát, ani přátelům, obsadili vedlejší apartmán ve Ville Kennedy, sedíme v nočním baru, piju kirsch a piccolo, všichni se údivem usmívají, mají šampaňské a koktaily, půjčím si od barmana kytaru, někdo mu s ní zaplatil útratu, španělka má na sobě i elektriku, jsem trochu hluchý, ladím ji s Ullou, zkusím Leonarda Cohena, prší hvězdy jeho balad.

Ferraty

V Milánu je sraz na třídenní ferraty v Dolomitech, sjednal je Domenico Brandieri, kamarád Hans na lezení nemá čas, hlavně že nás dopravil na letiště Bergamo, Domenico čeká s partou horolezců, prý konec túry oslavíme lyžováním na ledovci Marmolady, a jde se na to!, ferraty se točí kolem hory, trošku mi zatrne, Ulla zpočátku nástupu padá u strže, bojí se každé větší praskliny, zdržuje, nedá se nic dělat, vracíme se zpátky na parkoviště a zkusíme výtah, v mezistupni se díváme na růžové zahrady skal, vzhůru pokračujeme přestupem, kabinu sleduje orel, mezistupeň končí poblíž skalního města z První světové války, 3500 vojáků tam bydlelo, měli i ševce a velkoprodejnu, elektrický generátor, v nástupní stanici vejdeme s lyžaři do třetí výtahové klece, je jak luxusní žebřík, šplháme na vršek, fičí zima a hřeje polévka, zdá se, že jsem to s Ullou přehnal, podcenil její fyzickou, spíš psychickou konstituci, zítra ji vezmu na dálnici, co jakože dálnice, ptá se, miláčku, jsou to cesty z První světové války a dobré pro turisty, nemusíme mít sebou helmu a cepín, je spokojená, máme k dispozici Domenicovo auto, jede se do průsmyku Falzarego, zkusíme lanovku na vrchol, jednou jsem tady bruslil dolů, říkám Ulle, fotografuji, díváme se z vyhlídky na údolní trávu a vrásky okolních skal, fantastické, snivé, barevné, říká Ulla, zkusíme bruslit?, osměluje se a dráždí, jasně, musíme projít průrvou, pak trošku podél skály, jen se nedívej pod sebe, varuji a neboj, je tam madlo lana, vezmi si rukavice!, fajn, nedívá se, rychle se učí, pak už bruslíme v šotolině, křičíme štěstím, jsme na tu krásu sami, přátelé si také po svém rochní, večery jsou plné vína a povídání a nedělní lyžování?, není bůhvíco, ale jsou to letní lyže, trochu zázrak v tomhle období, vše jsme si půjčili v půjčovně, tady se Ulla předvádí jako šampionka, mám co dělat, abych ji stačil, budu Tě zajišťovat, říkám a zajišťuji, všechno je na ní pěkné, i jak se na prknech vlní.