Velká prérie /1 - 5/

Velká Prérie

Řídím auto hlavou, hlava říká, děláš dobře hochu, tak myslím, a hovno, odpovídám policistům, vystupuji do vozovky, smrdí z nich Vietnam, ukazuji legitimaci zvláštního agenta, obři hluchnou, něco je nutí mně zmlátit, povídám, měli byste se vrátit do auta, jet a už se neptat, zapomenout co jste viděli, chci slyšet ano, a nahlas, jinak Vás sejmu, platí to i pro budoucnost, kváknete a máte na sobě tři lopaty hlíny!, čumí, jsou tuční, moc se jim nechce, drzému vyrvu kolt z ruky, vyhazuji náboje, druhý hází revolver do příkopu, nařizuji, patrony z brokovnice hoďte z okna, pušku také, teprve za hodinu se vraťte, kurva, shodně křiknou, pak se líně rozjíždí jejich kára, nikdo z ní nevystřelí, ani se neotočí a nezaútočí jako Indián v kruhu, určitě to Ulle neřeknu, jede se dál, v zemi zaslíbené.

Dívám se na odpočívadlo, leží tam dva hnusně mrtví zabijáci, volám advokáta Heydricha, omlouvá se, žvatlá, nějak nám štěstí nepřeje, už se to nestane, lehce mu vyčítám, to se Vám to plácá, málem jsem zabil dva policajty, můžete mi vysvětlit jak to že jsou tak natvrdlí?, to víte, váleční veteráni, musí si vystřelit a kopnout, jinak s nima není žádná řeč, co takhle PORSCHE pro paní Ullu?, ne!, koupíte mi neprůstřelný Mercedes jako náplast!, dobře, souhlasí, hamoune, zařídím na sráče odměnu, pokryje i přestavbu auta, takové si může dovolit jen James Bond, zbytek dáte na vdovy a siroty agentů!, a za to Vás ochrání Bůh od všeho zlého i princ J. Edgar Hoover!

Napsal: Milan Bukovecký

Svátek

 
Otvírám okno, chci se ochladit a spatřit kačera Evropy, alespoň její kousek, ale spalující žár Slunce, smog a tisíce aut mi v tom brání, zavírám, sklo v rámu vrzne, tak trochu sebou trhnu, nevím kam zdrhnout, znovu mne dostává dusno hotelového pokoje, ofoukne klimatizace, straší pitevní barva televizoru, zvedám se a na blind šlapu do přízemí, na rohu barového pultu jsou k mání kokosky a káva, malá pozornost ke Dni nezávislosti USA, všude vyčuhuje a určitě nepotřebuje reklamu, zkusím na něj vsadit, hledám spřízněnou duši do samoty, zdá se, lehký randál odzbrojil jindy netečnou šéfku recepce, několikrát jsem to na ni zkusil, dnes mám pocit že loví, znáte to tady, Evropane?, ptá se, jdeme kouřit před hotel, předstírám závislost na nikotin, bratřím se, dokonce šlukuji, jste Švédka?, střílím naslepo, znáte Švédy?, kontruje, ne, jenom švédskou trojku!, směje se, pro sebe ji měřím, tak, 195 cenťáků, vážím, je trochu při těle, možná 85 kilo nahá, v 7 večer končí, prý mi ukáže argentinskou hospodu v Downtown, jo, to můžu, souhlasím, zajdu pro auto!, půjčím Ti své, povídá, podává klíčky, svez se a uč se, potřebuji aby mně někdo dostal domů, chci se bavit, páni, má Porsche Carrera, na recepční trochu drahé, ženská a takové dělo, postaví se mi pták, nevím jestli na Ullu Andersson, nebo na auto, snažím se o kamufláž, všimne si, čeká až sklepu čerta, dost času, směje se, na zkoušku jedu chladit tělo do světového obchodního centra Chasse Manhattan, kupuji v licencovaném Tabáku sázkový tiket Sportky, auto se mi líbí, fantazíruji, určitě ho za výhru koupím, pokračuji v učení, držím se náklaďáků a nepředpisově kličkuji na letiště Dallas-Fort Worth, mlsám na stoják ovocný salát za 3 baky, chladí myšlenky, ale už musím zpátky, osprchovat se a navonět, mám rande, na meči podávají maso, jím jen ryby, trochu stolního vína, Ulla mi dá sáhnout, jančí po lahvi šampaňského, nevím, nevím, v autě to asi nepůjde, sotva se do něj vejdeme, noc je horká, přemítám, kam ji asi vezmu, k Trinity na lopuchy?, to nepůjde!, jsou tam hadi, platím, docela to jde i s dýškem, už mám její kalhotky, felace a přitom řídit je šílené, troufá si, a u ní doma?, opatrně se plížím kolem strážného, šeptáme, jinak úplná brnkačka, mačká knoflík výtahu, bydlí v posledním patře, na podlahu padá její prádlo a pak, v děsně velkém kvartýru, nevidím a neslyším, polykám její klín, pořád nekončím, úplně odpadne, plavu v bazénu na střeše, vůbec se mi nechce spát, prohlížím si pánskou šatnu jejího Mormona, navlékám čínský župan, koukám, co čte, Gabriel Garcia Marquez Sto roků samoty, beru do ruky knihu, jednu dobu byla pro mne posvátná, stejně tak Bábelova Rudá jízda a jiné povídky, listuji v ní a propadám do příběhu, je na úžasném břehu civilizace, slibuji, počkám, až někdy napíše román, Na paměť mým smutným courám, ale už se budí i má krásná coura, máš ho rád?, ptá se, jasně, je to můj vzor, léta se pokouším k němu přiblížit, léta si ho zakazuji abych nekopíroval, nedaří se mi vytlačit z paměti, ne jako Updike a Remarque, je to velký autor, až jednou umře, zapálím na pianinu svíčku a zazpívám Kolovrátkáře od Schuberta, zkus to, dráždí Ulla, přišla z koupelny, tak obrovská a voňavá, cítím kouř svíčky, pach koní, závrať prérie, je u ní český kluk a zpívá velké a spokojené holce, podivný ty starče, tys´ v mých písních hrál… 

Den po té

Střešní terasa Ully je gigantická, budím se brzy a nezapomenu jako každý den psát, dnes smolím do zcizené žluti bloku, nesnáším v něm linky, čekám na vnuknutí, bloumám po nebi, saharské Slunce opaluje prsty u nohou, vyčuhují ze stínu markýzy, kolem dokola, i v mezerách dlaždic vadnou kusy nezalévané trávy, vítr se ani nehne, tak nějak jsem rozpačitý, má obryně pořád ještě spí, jsem zticha, nejsem ve svém, modrý je bazén, vodím po papíru plnicí pero, ještě jsem se s ním nesžil, normálně miluji jeho hrot, mile mlaská po papíru, ale tohle cizí plnící pero mi připomíná dobu, kdy jsem ve funkci velitele zvláštní jednotky dostal podobné a nevěděl, že je zlaté, nedočkavě jsem prorazil bombičku s inkoustem a slova měla na konci čmouhu, sháněl jsem kladivo abych srovnal hrot, pak skřípalo skoro normálně, rámus byl, když jsem začal podepisovat rozkaz, jak to že to nedělá čmouhy, ptá se zástupce Kaka, nevím?, trnu, ukaž, pokračoval, vzal mi brko z ruky, hele, co´s s tím dělal?, tys ten hrot rovnal, sakra, byl speciální, jen na podpis, dostal´s ho k svátku!, promiň!, promiňte!, omlouval jsem se, teď takovým píšu a vůbec to nejde, vše splývá a teče, mama mia, takhle by se dala popsat nedopsaná poezie, Ulla a láska, připadám si jak v dětské postýlce, kdy ona je jednou z žen naší vesnice, matka je pozvala drát peří, vesničanky si takto vzájemně vypomáhaly a když jim o přestávce pyšně ukazuje syna, ženy se seběhly a brabčily mně, tahaly za pindíka, lechtaly na žebrech, to všechno mi proběhlo na vteřinu v mysli, když cítím, ruku mé Švédky v trenkách.

To neberu, nejdříve přines kytaru, říkám krásce, je bystrá, už ví, že mne nemůže jen tak spolknout a okousat, odhodit, ale má všechno, co potřebuji, všeho dosáhne, sáhne kam chce, za chvíli dotáhne i s kabely elektronické dřevo, asi ví, že jsem na měkko, ladím kytaru, strčím ji mezi kolena, skřípu prsty v strunách, Slunce svítí, peče kůži, Ulla nosí Campari juice, zpívám písně Jaroslava Ježka, ale trochu jinak, džemuji Vítr vane pouští a Tmavomodrý svět, kruci, to je vášeň.

Znovu přichází večer a texaská čerň noci, dívám se do dálky, tam někde vyjde Slunce, v obličeji lehce pihatá Ulla půjde voňavá do práce, a já?, naposledy natáhnu vlajku košile na tělo, postěžuji si na žízeň dnů a odstěhuji se do hotelu, prý ostatní vyřeší rozum a čas, zatím to vidím něco jako stesk za plavovlasou ženou, naději přilepenou na patro života, možná za sníh rozkoše, ale, včera bylo včera, dnes je dnes, zítra, alchymie lásky?, kdo ví? 

Vracím se, leží tu dívka Severu, asi to mám marné, na tohle nedosáhnu, koukám na její tělo, kdopak ho asi vlastní?, šílím z té chemie, dostávám závratě, jsem schopen omdlít touhou, ještě jednou, bejby, říká, ano, ještě jednou, miluji Tě, vzdychám a noc, to černé koště mizí, pomerančová koule Slunce odírá slupku na pláň Velké prérie a první vlak podpovrchové dopravy krájí dlaždice u bezbariérové stanice Down Town.

Ulla

Někdy chodím pro menáž do Key Mart, vracím se přes most, v rukách mám tašky plné nepoživatelného jídla, kolem se válí mlha jak z prasklého potrubí teplárny, nos saje páru, ne, nemám rýmu, jen si připomínám nezvladatelnou vůni Ully Andersson, něco jako pohádka Alenka z říše divů, Noční let Antoine de Saint Exupéry a včerejší hurikán, sedí v něm krásné snění, když divoce zatroubí kolemjedoucí dorostenci, co jakože jdu pěšky, nechceš pomoct?, odmítám, je skoro noc, jsem sám, mám pocit, že tudy šel naposledy Kristus, k hotelu lze jít přes trávu, nebo autem po asfaltu, chodníky nikde, beru trávu a už z dálky je jasné, že se něco napínavého děje, zrychluji, budí se ve mně Rangers, instinkt vojáka, chci splynout, uši igelitek vadnou, zařezávají se do prstů a ještě než dosáhnu bezpečí hotelu, stádo reflektorů jakéhosi divadla se do mne zaryje, vteřinu předtím vidím tři polonahé chlápky s rukama nad hlavou, klečí na ploše u benzinové pumpy, a pak, něco jako krvechtivé komando zapátrá mým směrem, oslepí mne a vyhodnocuje, zřejmě je až tak nezajímám, pak už jen pár světel šajní, z jejich záře vystupují tři děsně tlustí chlápci, pochodují ke mně, pušky mají ostře nabité, jen střelit, chechtají se, znovu ta tma, jenom jeden z nich dál pokračuje a jeho baterka klimbá, pokládám tašky, zbylí dva se vrací ke komandu a zločincům, vzdorovitě vytahuji doklady, podávám je lojovému pytli, totalita ve mně se nezapře, hledám na nebi rudý prapor, na něm srp a kladivo, chci do něj zabalit všechen ten vzdor a něco jako strach, možná že mne vyhostí, přitom jsem papírový Angličan a příští týden budu Američan, ale teď, kdyby se fízl zeptal, co jakože se třepu, odpovím, je mi zima soudruhu!, no, Michael, Evropa, jo, znám, je to tam, co je sníh?, jasně comrade, Evropa, moje Anglie a Čechy krásné, drzé Irsko, rozchechtá se, co tady děláš v trávě?, máš rád Texas?, kde bydlíš?, odpovídám, pracuji v bance, mám rád Texas a jeho krávy, bydlím tady, v Hollyday Inn!, ano, je to tak!, potvrdí u vchodu Ulla, přebírá mne, mění za úsměv, strkáme se do výtahu, okamžitě si nárokuje službu, podle ní je to za záchranu, jsem celý zpocený a rozhozený z možné agrese, nejde to, říkám, hotel je nízkopodlažní, rozpláclý až k dálnici, výtahů je málo, měla bys průšvih, ale, ale, pan způsobný, svléká mne hned za dveřmi pokoje, sakra, nevím, jak to poznají, že mi to můžou dělat, trhají ze mne hadry celý život, spolupracuji, dobrá hodinka, pořád ještě nejsem, den za mnou, noc přede mnou, nekonečná jako její stehna, umeju si Tě, říká a obsazuje, můj nádherný blonďatý Áda Hitler, drhne mne, je nahá a biologicky správná, ou ou tak ouzká, do vany se se mnou nevejde, přinese z ledničky čtvrt lahve vodky Absolut, pijeme a odpočíváme, teď myju já, projíždím prsty a krémovým šamponem všechny její zákruty, jsme namazaní, v posteli pak ležím u jejího bříška, dívám se na neuvěřitelnou délku nohou, fascinovaně koukám na pohyb prsů, malý Buby do ní šťourá, připadám si jak Bernie Ecclestone se Slavicou, chci mít jako on děsně velkou ženskou, a vést ji jako krásnou kobylu na přehlídku Svět, jsem troufalý snílek, musím přeci vědět, že není nic zadarmo, vodku jsme už dopili, jdu pro slivovici, sehnal jsem ji u emigrantů, je jich tu na stovky, napij se, říkám Ulle, a podávám placatku, je to moravský kokain, čeká nás toulka po hvězdách, chci ji v Tobě utopit.

Mormon

Američan, Jeff Carlsson má tři manželky a milenku, Švédku Ullu Andersson, bydlištěm je Jeff hlášen poblíž pouštního města Salt Lake City, žije tam se svou první ženou Deborah, druhá žena, Číňanka Liu, bydlí na ostrově Guam, třetí, Denise, čeká na ostrovu Tasmánie, manželky jsou jeho život, stará se o ně, na cestách je navštěvuje, poctivě se modlí k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, jakož i dodržuje jejich pondělí a programově nedbá zákazu polygamie, sráč, měl bych ho napráskat, mlátí se mnou udavačství, ále, stejně by si z toho nic nedělal, velkou roli hraje síla peněz které Jeff po celém světě vydělá a má, jeho potravinářská firma drží licenci i na tabák, zbraně a alkohol, Mormoni inkasují z příjmů astronomické příspěvky, v Texasu je krytý nulovou daní a dallaskou přítelkyní Ullou, utrácí ze všech jeho děvčat nejvíce, a on investuje nepoměrně vyšší přebytek do rolla světového obchodního střediska banky Chasse Manhattan, podle něj, odtud, z téhle aglomerace a bank, pochází největší zlo světa, tisknou se tu peníze a iniciují války, Jeff je soukromý iniciátor vekslu, rád poslouží bance a alternativnímu výdělku, je k dispozici všem těm chlapům, kteří peníze na specifický byznys přinesou, stačí, že zavolá Bill: je rito!, a Jeff se promptně dostaví, stafáž dělá Ulla, vaří všem kávu, muži čekají a úplně zešílí, jak hodí nohu přes nohu, vezme blok a píše těsnopisem přesně a dopodrobna zápis z jednání, v celém jeho smyslu dokáže stvořit právní formu, Jeff diktuje obsah, má licenci na spekulace, skoro vždy, jako první vloží dvacet pět procent limitované částky, někdy ještě přihodí, je to velký krok k pobídce ostatních, dnes jde o 700 % výdělku, jistí ho poradenská firma Ernest & Young, muži přihazují, deal je na jednom z ostrovů Karibiku, ztráty jsou minimální, koupím Ti stadion, slíbí Jeff Ulle, někdy ji veze do práce, je jedním z akcionářů sdružení 11 hotelů stejného jména ve městě, v jednom z nich mu hlídá investici, nechává ji tam samotnou na nástrahy dvacátého století, vymyslelo Ulle orgasmus, má na něj dva muže, Jeffa, a dnes i mne, po očku je vyhlížím, oba přijíždí, žárlím, něco mne nutí se podívat do garáže na jeho auto, spěchám kilometrovou pasáží, boháči ji udělali proti úžehu, dolů jsem sjel s asistentkou Felicií, šla si zakouřit na náměstíčko, kancelář máme ve třicátém patře, přepravujeme se prosklenou kabinou ze zlata a ebenu, táhne nad sebou lana a hady kabelů, asistentka v jeho beztížném stavu valí buličí oči, je nešťastná mezi těmi bankéři z celého světa, šťouchají jen peníze, opakovaně je kulí kol dokola, prachy jsou fakticky jenom jedny, žádné jiné, mnozí z hráčů jsou buzíci, zřejmě proto aby se k dolarům nikdo nedostal, je oblečena jako krásná markytánka Napoleonovy armády, kouří, děsně nadržená pak marně na náměstíčku pro zaměstnance kohokoli balí, nemohu ji pomoci, miluji Ullu.

Jedině na co mám teď chuť, je Jeffův příšerně starý a houpavý Lincoln Continental, konečně se mohu na něj podívat, má rohy býka na kapotě, tropické pneumatiky s bílým pruhem, normálně do něj vstoupit nesmím, i když ho někdy řídí samotinká Ulla, teď se dočkám, oba jsou u mých šéfů a potají se přesouvají jiným vozem do obchodního centra Chasse, mají to 5 mil, dojednal jsem prohlídku, chvíli se můžu kochat, garážmistr nese klíčky, chtivě je podává, nechci sedět vpředu, raději dřepnu na zadní sedadlo, zatímco muž bere za volant, dotýkám se posvátné kůže, před chvílí na ní seděla Ulla, kňučím, jsme tam dva zvědavci, každý má své potěšení a společně nás spojuje obdiv pro přesně zrestaurovaný a dokonalý interiér, venku fantastický design, hladím neuvěřitelnou perleť laku, je to astronomicky drahé auto, vracím se do kanceláře, míjím asistentku, kouří jednu za druhou, pořád hledá oběť, nepozorovaně ji obcházím a intuitivně otáčím zpět do horka ulice, kus po pravé straně stojí obchoďák, mají tam pro mamánky buráky a pušky, nechám si ukázat Remingtonku, jako bych neměl v oficiálním skladu pronajatou rakev plechové skříně a v ní, mimo jiné i velmi ceněnou útočnou pušku, mířím na figurínu klauna, myslím, mohl by to být Jeff Carlsson, omámí mne chvíle slabosti, ztrácím glanc, udivenému prodavači zbraň vracím, šacoval mne na koupi, chápu, nejdříve si prohlédl francouzskou modř obleku, pak hodinky a boty, škoda, taková krásná puška, říká a otáčí se na dalšího zákazníka, škoda, odpovídám a kalkuluji, čeho bych byl v ten moment schopen, démon mne zkouší, vracím se do kanceláře, výtahář stojí způsobně v pozoru, je to chvíle, než vrazím do kanceláře, asistentka pořád ještě loví, bojím se její sexuality a možného náporu, běžím na bathroom masturbovat, vracím se vzdušně zpátky, vím že po tomhle mne nedostane, jsem jenom Ully.