Imažinismus Jesenina?
Omladina Východních Němců, šestsetdva svazáků Federace socialistického
svazu mládeže ječela a bydlela v hotelu, kde jsme byli ubytovaní a
momentálně na výletu,
kdy jejich sektářská společnost slavila ex post sektem Leninovy
narozeniny. Chlastala a házela z horních pater i neotevřené lahve
Sovětskoje šampaňskoje. Vybuchovalo před vchodem, kde v polokruhu 150
metrů, nedovolila mládežnická banda, přiblížit se k verandě.
Leningradská policie uzavřela uliční přístupy i nádvoří dvaceti patrové
budovy. Obrovské množství hrozivých střepů trčelo kolem dokola osvícené
lampami a světlomety.
Právě jsme se vraceli z noční prohlídky města. Na kanálu se konec
železných hrábí zvedlého mostu dotýkal Bílé noci, bylo chladno, míchal
nám polévku polární záře. Někteří z nás se vykoupali v jezeře. Byla z
něj cítit voda a zetlelé dřevo. Pomáhali jsme ženám se usušit, čekalo se
na tramvaj, skrz zeleň ostrova se přikolébala stará noční električka. U
zastávky bzučeli chrousti, slétali se na osvětené číslo 11. Nastoupili
jsme.
Pouhopouhá a jediná žárovka se kolébala na šňůře, přesně proti pohybu
korby. Vagon prolezlý rzí vrzal po ocelovém lesku kolejí. Na konci
dřevěné lavice seděl postarší manželský pár. Apartní žena a
elektrizující muž. Nikdo jiný, jen řidič
a oni. Rozcuchaný muž se zeptal:
Vy, Ruskije?
Nět, Čechi.
Odpověděl jsem a hledal v paměti, odkud ho znám. Možná z blázince, jeden
takový si hrál na Felliniho. Říkali jsme mu Frederiko Feli. V rámci
uzdravovacího programu napodobil režisérovy skoro dětské kresby,
vykreslil i jeho manželku Guilletu Massini, podle ní si našel v ženského
pavilonu somatotyp, v jeden ten samý čas mívali spolu skandální
schůzky, kdy ona chtivě lezla na vysokou zeď a za podpory nadržených
spolupacientek mu ukázala prsa, a on na druhé straně na oplátku, hladil
dole svého kocoura, aby pak šílel a běžel tvořit perokresby, kde na
šibenici věšel kosočtverce, somatotyp, čísla 69, fellatio, kdosi tomu
přihlížel a jeho nafouklý penis louskal vlašské ořechy.
Já: Fellini?
Sí!
Já: Italia e bella!
Sí!
Ohromeni vystupujeme. Fellini a Guilleta stáli na plošině, drželi se za ruce, mávali a zpívali se mnou, jakoby to znali:
Mávám ti lásko, jsem toulavý pes
Dávám Ti lásko, do kytice vřes ...
Valčík zněl i z oken finského hotelu. Stáli jsme tváří tvář evropské realitě.
Nacionalistická mládež smrděla vzdorem a neofašismem. Výbuch co výbuch hlásil cosi skrytého a nepředvídatelného.
Střepiny lahví padaly k nohám!
Leningrad 1989
Milanu Pávkovi
