Autor Milan Bukovecký

Autor Milan Bukovecký

pátek 28. října 2016

Bazén

Ne, nejsem blázen, pojď tančit
Vypustili pro nás modrý bazén
Nemyslím, že jsi jen na chvíli
Vím, že nejsi lehké víly, ani já   
Slezte na dno, říká mi příroda

Ne, jistě není blázen, je pohoda
Žebřík má šprušle ze saxofonu
Bota klouže po spadaném listí
Ruce si mohou zatančit v rámu
Na výšku ramen Tě asi zvládnu

Ne, nejsem blázen, nechci tlačit
Kvačí, nikdo není u mikrofonu
Asi sám, něco zazpívám, ženo
Keře šustí, léto je rozpuštěno
Jistojistě odloženo, budí zimu

Ne, nejsem blázen, pojď tančit
Pomůžu, jestli nebudeš stačit
Křivky, nejen v tom momentu
Krásné jako lžíce od polívky
Uchopím, nikomu je nedám

Ne, waltz není blázen, hledám
Pak, tradá, lze jít blaze k řece
Povzbudíme kytky na pavlači
Šmalc barev bere cestu kratší
Spolu s městem doletí vidiny


Zlatý podzim v bazénu

Kdysi a kdesi


Je dopito, poslali mne pro Alkoholy, zvoním 
Dveře, ten pocit, na krku má šálu Apolinaira
Normanďanka v negližé a županu z hedvábí
Ochrnu, ale ona už couvá do špajzu na regál
Ukáže prchavé Čučo, kde nic tu nic, alespoň 
Portáš, na zub Oran superior, nechceš tančit
Prý jste běželi nahatí v řepném poli až k Řípu
Co na to menševici, prý si frátelníci stěžovali
A politická policie, ze které se prostý poblije
Srabi, raději bych to tango, mám džíny holko
Sundej je a věz, že jsem stolová hora Česka
Začni spěchat, a ráno, jestli budu ječet
Můžeš se mnou zůstat, i se sestrami
Budeme zas brečet o hoři na zemi
Dej to, první slovo od Boha
Múza

sobota 22. října 2016

Konzum


Na náměstí proti obřímu kostelu z uhlu renesance
Dvěma Rusům táhnou bedňáci bílé piáno a kornet
Trumpeťák má zimní boty, dráp klavíru škrtí kostky
Duo spouští Imagine, had Volkswagenů s policajty
Smísí Rowdies a fanoušky, četa Ultras ťuká na čelo
Presso, objednávám zhýčkaný italským kávovarem
Bábel jde térem podél čáry, míjí peklo z mainstrem
Chce do starého města, lepeného mírem po válce
Středověk a baroko se krčí, i když trčí, nad betony
Spotřební lidé je vytlačí, vláčí hadry a digitální vlky
Historii mají za plky, těší se máma věci
Nezajímají je předci 
Rusové balí

Drážďany 15.10.2016

Sbohem léto

U Boha vstalo Slunce, s tělem dítěte
Mělo závratě, chytím ho do zrcátka 
Couvám s ním pozpátku, seče otavy
Dívkám bez přípravy prosvětlí šaty 
Zapálí kaštanům zelené listy a ježky
Nachodím se s ním pěšky, míle svítí
Nepostojí chvíli, vše leští, je největší 
Přehoupne poledne, napění i vodu
Pak siesta, v sodě splavu krmí rybu 
V odpoledním klidu pootvírá krámy
Jdeme, rychle padá tma na rybníky
A v rákosí, které se nekosí, věší šaty
Nahé se koupe, sloupne i pozlátko
Vybělí nebe, a s Měsícem nakrátko
Se, tetelí, na barevný podzim

Louka

Vyšel jsem z lesa
Na oblouky louky
Dupal ježurou trávy
Kolem malvic jeřabin
Samoty lvího šípku
Našly si mě Jiřičky
Cirikik žalovaly
Na zakalené slunce
Na kotouče sena
Na provazy deště
Býci jak obtěžují
Strakaté krávy 

Vyšel jsem z lesa
Opásaný vjemy
Pozdržel je šlemi
Aby mi neutekly
Aby se nesesmekly
Do jediné mlhy
A houževnatí plži
Obkroužili louži
Obrovité kopce
Tětivy stromů
Momentem Múzy 
Zrcadlo Svět

Myčem oken na Koňském trhu Červenec 1975

Máme kakáčky, máme kakáčky
Smějí se kudrnaté hlavy černochů

Máme kakáčky, máme kakáčky
My huby nařvaný, germánský, ha ha Svejk

A všichni nacpaní v kontejneru kalhot
Zvrací na Češky přežehlené frantíky

Máme kakáčky, máme kakáčky
Ale myč nesmí koukat, myč musí makat

Kolem něho chodí básníkovy prosby
A lákají do komůrky prince

„Hele, básníku, tady někde veprostřed,
umejvaj vokna dva katolický faráří?“

Jak to poznala babera, že píšu a zle ji říkám:
„Ale babi, co by tady dělali a faráři?“

Jízlivý prazvláštní smutek mě napaď
„Nevím, paní, zeptejte se dole u Vašatů!“

„Papež by měl mejt a ne pražskej farář!“
„Poslouchej mladej, teď Ti pustím muziku?“

„Asi nějakej Rusák, nejspíš Čajkovskij z tranďáku?“
„Jak můžeš bejt básník a neznáš B-moll?“

„Taky nejsem básník, protože mám děti,
jednu ženu a nemám bejt chudej dělník!“

Přitočil se kolega s čísi fiflenou a novým aparátkem, 
úplně novoučkou stěrkou

Mistroval, jako že mám blbé mycí párátko
„Tudle, dívej!“ ukazoval německý teleskop

Co mi má co vykládat, zmetek klikoliz
Ať si táhne, ať jde se svou megerou někam

„Dívej!“ sám sobě si k tomu hekám! 
A stírám na skle krámu překrásné české žíně

Odráží se v něm načinčané, nejsou pro kluky co hákují
Ti mají svá kolbiště v hospodách čtvrté třídy

Krásné české holky na kraji chodníku porcují gastarbaitři 
Jen prostředkem ulice chodí hodné holky

S platem dvanáct set, dělnice a úřednice
V přepraných blůzách, naše manželky

A těsně, za mým zadkem, lelkují lektorky lásky
Podvyživené dietou, hladové peněz a s pasáky

Idylka Ladových kreseb, Kalamajka mik mik mik
Kupte kurvu za pětník

Dost! Systém hrozí, ještěže tak
Nalož se a jeď, když se ti tu nelíbí

Ne, nikam se nejede, mám místo doma
Jezdit elektrikou s chlapy a ženskými

Aby mi některé z nich rty zalehly čas
Myč nesmí meditovat, myč musí makat

Stěrka sjíždí špínu jak víčka očí slzy
Copak asi dělá syn, čumáček malý

„Pokaždé, jako bych miloval jinou ženu!“
Říkám manželce a ona „Nestydo!“

Asi každý má své spolehlivé sedlo
Ověsí ho zlatem a krajkami

„Tak babi, faráři nikde, jedu do Anglie, končíme!
Touha cestovat lže z nedostatku kakáčků

„Pane básníku, i já tady končím, jdu jinam.“
„Moment, babi, pomažeme spolu, doprovodím Vás.“

Jen co si rozškatulkuji své výdělky
Své imaginární milenky a manželku

Své pasáky zlatokopy
Své kamarády dělníky

Své malíře impresionisty
Svůj alkohol, cigarety a pohlaví

Slova, slova, jenom slova
Škatulkuj raději opery a dramata
Rozum a politické šarády
Rakety a atomové bomby
Moselské a rozštípané cáry světa
Peníze podložené hanbou práce
Poezii, akustický chrám svědomí

Šťastnou cestu, babi!

Pocit


Transcendentální slzy mě svlékly z kůže
Do duny pouště svítily, obrácený kužel
Šajn se ploužil na strunách bílé hvězdy 
Zazdil vibrato rejnoka v kamení citadely
Na trávu hodil vejce, v nebi letí holubi
Po dáli žíly Vesmíru, jen na ně sáhnout

Sentlujský močál


Myslím, že ještě dnes uzpívám. Mám trénink. Vždy, když, jsem rozepínal poválečným dívkám prádlo Triola, vždy se mi to podařilo. 

Slečno, vyrostl jsem na kole a kytaře. Gibson, se tomu říkalo. Také na kornetu. Teď už to neufouknu. Řeknu Vám, vidím se takhle ve vojenském. Jsem na vycházce u prarodičů. Stojím naproti jejich domu a stopuji. Kam jedeš, ptají se chlápci v nádherné Simce 1300. Na Luise Armstronga a jeho ženu. Zavezli mě až před Lucernu. Troubil jsem jim na auto Třešňové květy. Kamarád čekal. Šli jsme sklepem, umazaní shnilými bramborami ťukali na zastavěné dveře přízemí Music hall. Na Borůvkový vrch jsem vyndal kornet. Pořadatelé mě srazili k zemi. Kdosi mě zvedl a pozval na Gin fizz. Povídám, umím Sentlujský močál. Jo, dobrý, běžte s tím do prčic, tady si neškrtnete. Neškrtl jsem si ani s ničím jiným. Taková to byla doba. Jako každá jiná. Přitom, tehdy jsem ještě nebyl hluchý.


Miss číselná soustava - z jiného blogu


Asi jsem Čukča. Mám také dvacet prstů. Stačí se podívat na Romana Abramoviče, na ten jeho Sibněft a pochopit, že se tam naučil počítat.

Co bych jako Čukča dělal? No, nejdříve bych v Brdech stanoval, hlídal stádo sobů, je to tam takové členité, stromy by mi soby samy hlídaly, nudou bych dloubal pasteveckou holí, a hele, nafta. Hned bych Abramoviče zavolal, soudruhu, mám tu naftu a vyměním ji za lahev vodky, vobraz nahých slečen z Avignonu a pět vyřazenejch atomovejch ponorek, semka k nám na Vltavu. Tak, jo, řek by Abramovič, pěkně by je rozřezal na kousky a přivez do magických Čech, aby je smontoval na naší řece života, Vltavě, ze které byl i Bedřich Smetana štajf. Jedna by byla v Českých Budějovicích, menší ponorečka, žije je tam zajímavý chlap, dost si užil, má na to aprobaci, je programátor, ještě než skončil v Uhelných skladech u bolševiků, koncipoval let rakety na Měsíc, tak se plahočil, dával ze svého 600,-Kč za hodinu u obřího IBM a pak, taková životní kejda. Druhá by byla na Orlíku, tu bych pronajal jednomu z otců vlasti Schwarzenbergovi, určitě by z toho uďál vejvar, jezdili by tam polistopadové koně, čučí jim sláma z uší, učil by je, úplně sežrané lézt po kolenou, to aby jim, posadil na záda, v děsných hadrech, s bičem v ruce, jejich samice. Třetí ponorku bych strčil do Prahy. Na nábřeží, mezi pontony italských cibulářů. Byla by největší, větší než hotel Internacional, chodila by do ní celá Evropa, byl by to rejžák všech rejžáků. Oba dva Tatíčci by to tam měli zadarmo, jenom by se dával pozor, aby se nesešli, takoví giganti a bum. Čtvrtou bych strčil na soutok Labe s Vltavou. Řičí tam historie a industriál, děs maloměsta, skanzen, pole bulharských imigrantů. Vsadím se, že by tam jezdili nudní Východní Němci, a vzpomínáním u vepřového, knedlíků a zelí, by si připomínali rudou slávu. A pátou, napadá mě pátá kolona, tu bych strčil do Západního Německa, personál by mluvil dobře německy, zpíval by německy, měl by německé kroje, měl by německé zuby, chodil by na německé filmy, to aby si nikdo ani omylem nevšil, že tam nechám dát antény a kamery, budu agent průmyslové špionáže, zjistím, jak to tam v tom Německu dělají, že jsou tak bohatí a prodám informace, „napříč spektrem od krajní levice, až po krajní pravici“ jak říkají naši lumeni, a Abramovičovi informace vyměním za informaci o Albionu a jejich koloniální demokracii, blbých rowdies, princovi, Marks a Spencer a trapném Tescu, protože už bych byl Čukča jako on.




Milan Bukovecký
13. 08. 2011 | 08:33


komentář pod článkem Miss číselná soustava od prof. P. Klána, zdroj : 
http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-klan.php?itemid=13954#c


úterý 11. října 2016

V binárním kódu

Někdy člověk po něčem príma prahne
Něco jako únik, když ďábel vyndá oko  
A v jednom mžiku muzika spustí grády 
Tiráda se pověsí pod tryskáč rokenrolu 
Jako alkohol mi zmuchlá tvář a posune
Mezistěny z vosku, bácnu se za trosky
Dar démona, trošku mám nohy z gumy
Už leze džin z lahve, ptá se, pane, jaké
Je přání, chceš koštnout lahev skotské 
Sluho, tu kosu rosu si nech, vem berle
Jdeme k životu, není pozdě, musím říci
Tady, když buchnou špunty šampusu
Loď Vltavu opusem povleču, neuteče
A slzy nebe si každého najdou

Brouk

Je to brouk, možná pavouček, leze po ruce
Vzbudil mne dvakrát, myslel jsem že fouká 
Zavírám okno, usnu, a znovu zas zacvaknu
Klepeto palci, hopsám na boso s krunýřem
U okna nezcvoknu, nemačkám čeleď jednu
Jen ji hodím temnou nocí, padá na parapet
Černá věc, cvrkám do ní, už leze po železe
Chci, aby to byl pavouk, žije u nás v pianinu
Viděl jsem, maže po koberci, zachráním ho
Pořád ještě spím, spí město, sním jak pekař
Co těsto, rozinku vpletu vánočce do obrazu
Pak ho cvrknu, aby trčel u souseda v pažitu
Právě, není to z mé hlavy, jak hezky plachtí
Otvírám deštník, skočím za ním z kvartýru
Letím, kouká brouk, čeká, kdo ho ochrání
Je pavouk pro štěstí, leze mi po ruce
Hraju na klávesy, sloni už jdou


pondělí 3. října 2016

Vodní slalom

Tam u řeky, s nóbl baráky nad valem, fouká
Lem štěstí, snad tady chodí i za školu, tehdy
Když nám podalo krabici eskyma od brzdaře
Nesli jsme ji přes mostek do Tróje a podávali
Ragbistům na hřišti, pokoušeli v protiproudu
Kajakáře, dost jsme fandili, jak dnes, tričkem

Zmrzliná, kupte ji, opatrně, je skoro rozteklá
Přivezli ji, rozbil se mi chlaďák, volám eSÓeS
Ach jo, říká dívka s krosnou a cigarety, pane?
Ne, dávno ne, hele, koupím tu bednu, jasan?
Rozdejte to a neprozraďte mě!, jasánek, šéfe
Šla a rozdává, šťastná, asi neskončí v manku

Takové je to krásné u té vody, a s vodou jezu
Skoro s ní vlezu do zdymadla, konec zvonec
Září končí, zoologická snad zazimuje zvířata
Tropical a pávi?, popoženou je z promenády 
Jejich vějíř barev si nesu sebou domů 
I vůni vody od přírody

A jak?, absolutně tak!