Na hřbitově v Motole mží,
Cikáni na parkovišti vykládají krumpáče, správce je vede
ke hrobu, také manželka vykládá z tašky motyčku,
květináč Afrikánek, kope do hlíny, zapaluje svíčku a když se
zvedá, má mikroskopické kapky vody ve vlasech, na víčkách, na
fleecové bundě, všude má miniatury atomů rozprášené tekutiny,
je tak akorát vlhko, že se neodpařuje, také mě se drží jako
firn, jdeme, žíhá to, stejně jako v pralese, stav před
totálním vlhkem, voda udusila slunce, které, když bude chtít,
usuší i nás, spočítal jsem si svou váhu, je to na hodiny
života, ale teď příjemně mží, nepotřebuji deštník,
ani když jdu večer do divadla,
s laskavým svolením pana Hrabala, na hru „Obsluhoval jsem
anglického krále„ vzpomněl jsem si na ruce pana Srpa z Jazzové
sekce, měsíc mu nesundali pouta, že knihu vydal, vzpomněl jsem si
na jeho advokáta, směnil se mnou Bibli, za knihu „Sto roků
samoty“, jeho komolení slov jsem miloval, kečup-kečut,
čokoláda-čekuláda, apropo, Němka,
kterou ani po čtyřicátém pátém nevystěhovali, Paní
s pejskama, tak jsme jí říkali, žvatlala také:
Tak,
dety, co takhe, cekulada a, na ja, serna kava
a hodná Němka musela poklonkovat
rudé agitátorce Lajblové, která chodila od bytu k bytu,
opruzovala s Krefeldskými a jinými výzvami, až jednou, náš
tatínek, řekl: Počkejte,
já si dojdu pro tužku!
přišel se sekyrkou, hnal ji z třetího patra, kolem
Hodaňových, kde šílený klavírní virtuoz Pepoušek zabíjel své
rodiče nočními průniky do Beethovenových sonát, na klavíru mu
seděla nahá zpěvačka, na tyto jeho exhibice měla moje maminka
speciální hrníček na tlustou zeď, aby alespoň něco pikantního
zachytila, ale zuřivý tatínek hnal štětku od Komančů kolem
nápisu „Neklepejte, nezvoňte, žebrotu nepodporujeme, přispíváme
hospodářské pomoci!“, slogan si Hodaňovi připevnili za
Masaryka na vchodové dveře, snad, aby Pepoušek mohl nerušeně
cvičit, ten den měl štěstí, protože jeho otec neotevřel,
stejně by nic nepodepsal a byl by průser, nadával by na Rusáky:
Všechno si
vymysleli, ani ten pes nelítá v kosmu, na tož, ten ožrala
Gagarin!
tatínek ho minul, hnal Lajblovou
kolem drama bratří Poláků z druhého patra, jeden zůstal
mrtvý v písku Lybijské pouště, druhý střílel Němce do
týla na Vyšehradské skále, někdy u nás seděl na stole, pil
s tatínkem lahve vodky, mlsně zíral na maminku a když už
byl hodně zpitý, chytili ho běsi, začal hulákat a předvádět
se, kolikže a koho zabil, upíjel se k smrti a když někdy pil
doma na balkoně, viděl myši, kolemjdoucí děti na něho sprostě
pokřikovaly, házel na ně rajské, nadával a já se dole díval na
tu díru po kulce, po válce po něm kdosi vystřelil, celé své
dětství jsem se na to tlusté sklo díval, měřil a vážil sílu
úderu, dodnes si pamatuji vlásenky rozprsklých paprsků skla a
strašil jsem se
ale tatínek klusal, běžel kolem
potomků bývalého majitele domu, setrvačně se ukláněl na dveře,
kde v rámu stála, oděná v župánku, po jednom ze svých
porodů, růžová paní Marie
dupal kolem Želizníků, komárovitá
paní Anna se snažila tatínka zastavit, nezapomněla na svého
manžela, který, když jednou přišel domů nalitý a
nadřený asfaltováním silnic, posadil se a s údivem
viděl, jak na jeho balkonu stála busta Stalina ozdobená hořícími
svíčkami, nelenil, dal Džugašvilimu facku a Bolšáni ho
pokorného vrátili až za půl roku domů
tatínek běžel kolem temna šílené
bachařské domácnosti, nepojmenovatelných udavačských sviní,
schovávaly se před pomstou svých obětí v obrovském
čtyřpokojovém bytě, daleko od Ostravy, hnal Lajblovou, jako
dojnou krávu napít se k brodu
funěli přízemím, ve dveřích
malé místnůstky vykukoval vystrašený, právě propuštěný a
nemluvící politický vězeň, vedle něho stála sousedka, mdlá
šedesátiletá nymfička No,
co, vždyť mě to vůbec nic nestojí, ještě dostanu stovku a je
mi dobře!
říkala pohodově a naproti bydlel
kavárenský saxofonista, se svou pikantní ženou, vamp jak
z Fričových filmů, tatínka zastavili, nabídli mu ořechový
koláč, horkou kávu a šňaps
a protože mží, také bych si dal,
ale i já musím běžet, zrnka vody leží na asfaltu, vzorky
pneumatik aut uklízí ulici, tak jako zahradnické hrábě spadané
listí, je to síla, čekal jsem na přechodu, na zeleného panáčka,
vzpomněl si, že jsem kdysi, když jsem byl ještě spisovatel a
nosil velký černý klobouk, dlouhý černý, nebo šedivý plášť,
stál u kavárny Slávie, čekal na zelenou a naproti, co čert
nechtěl
stál pan prezident Havel se svou
manželkou a psem a když jsme mohli jít, tak jsme šli, uprostřed
ulice jsme se potkali, diktátor a já, sundal jsem klobouk a uctivě
pozdravil, otáčel se za nimi, díval se na tajli paní Olgy, na
její šedou hlavu, Václav se také ukláněl, hledal mě ve své
paměti, nemohl si vzpomenout, nepamatoval si, nevěděl, že jsem
pil jeho černé kafe, jedl tvarohové buchty od jeho ženy, že
jsem vydával jeho knihy, platil mu obrovské honoráře, že mě
jeho advokátka chtěla dát k soudu, ukláněl se, měl takovou
moc a vnitřní sílu, že mohl jít sám po ulici, jen tak, sladké
měsíce charisma a slávy, úplná balada z hadrů, šel jsem
pěšky, diktátor si mohl hlavu ukroutit, pořád se otáčel a
otáčel
a já jenom šel po mostě a nejen
představivost mi nabídla na jeho konci barikádu z policejních
těžkooděnců, je to úplná pravda, když jsem šel po něm 19
listopadu 1989, a řekl policajtům směšné
Dovolíte?,
vstoupil jim do živého valu, neochotně mi ustupovali a za všechnu
tu drzost, mě kdosi praštil pendrekem, tak lehce, otočil jsem se a
jako v dětské hře, nikdo nic a za ten fór a za dvacáté
století, nemohu říci nic jiného: Dík,
že žiju!
