Bylo to v roce 1971. Zrovna se podepisoval
souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Kádrovačka
Ká seděla v komisi a vypálila, tak souhlasíš, soudruhu, nebo
nesouhlasíš? No, souhlasím, ale, urazilo mě to, říkám. Komise zkoprněla.
Kádrovačka, vysvětli to, nebo se zastřel! Zastřelím, na schodech
Národního muzea, vypadá jak ementál. Předseda trojlístku, ředitel, mi
zabránil v dalším rozjímání a povídá, myslel si kluku, že sme si to měli
vyřešit sami, že? Tak, hele, vypadni, čeká tě v kanceláři nový
zaměstnanec, máš ho na starosti, ne abys ho zkazil, je takovej plachej,
moc nemluví, tak už běž! Zachránil mě, dej mu Pán Bůh velkou slávu,
zachránil mě několikrát, klidně by mi dal dceru i za manželku, ale to už
jsem měl Božskou. Nemluva čekal. Ramanujan, představil se. Seděl mi na
židli a kouřil. Na mém stole ležela krabička cigaret, popel klepal do
koše. Každý šluk, který byl příšerně hluboký, skoro jako pád do Macochy,
doprovázely oči. Fascinovaně jsem čučel na člověka, který, podle mého,
zrovna spadl se stromu. Pane Ramanujane, budete mít na starosti… Mlčel.
Podal jsem mu brašnu s nářadím, serepetičky na mytí oken a vedl ho
představit. To je nový údržbář, povídám. Na každé z poboček, vždy něco
nenormálního provedl. Tu si půjčil psací stroj, ukázali mu, jak se s ním
zachází a za 3 měsíce na něm uměl. Tu si přinesl polský časopis Bridž a
překládal si ho do češtiny. Vy umíte polsky, říkám, ne, ale naučím se,
dal si pořádného šluka a naučil se. Tak se lehce naučil i anglicky.
Začínali jsme si o něm šuškat. Jednou mi povídá, mám první třídu v šachu
a porazil jsem velmistra, jakéhosi Rusa (nevzpomínám si kdo) i Kaválka.
S Judkou i mistry světa v bridži. A já, šachy jsem sice hrál, ale jako
ťula. Chceme vás vyzkoušet, zvu ho mezi vzdělanou elitu. Kolik kusů
espézetek se může vyrobit podle současného systému, zadáváme. Dal si
šluka, obrátil oči v sloup a vypálil cifru. Počítali jsme to dlouho.
Byli jsme 3, on si šel po svém. Měl návštěvu. Přijela láska, Judka, měla
průser, vyhrála v Maďarsku LOTO, nechtěli ji výhru vyplatit. Byla to
jeho dívka a partnerka na bridž. Přišel za mnou, potřeboval peníze,
velkou hromadu. Já nemám, povídám. Nevadí, říká, stačí mi, když se mnou
pudete hrát karty. Šel jsem, kouřil, pil, a když jsme odcházeli, mohl
jsem si koupit auto. Božská moc hartusila, nejsem agresivní, fakt jsem
děsně smrděl, ale to auto bylo bílé, embéčko 1000, Božská si do něj
sedla, to už měla pupík, koupal se v něm syn, jeli jsme na návštěvy, na
hřbitovy, na hrady a zámky, do Budapešti, vezli jsme tam Judku, skončilo
ji povolení k pobytu, Ramanujan brečel, neměl pas, dal jí peníze, šli
znovu do Lota, vyhráli 1,5 milionů forintů, Judka čekala, až výhru
vydají…
___
Je to klouzání po povrchu mého Ramanujana. Někdy, a dáli Bůh, tak
pochopím to podstatné, co fakticky uměl a nepřátelská doba mu nedala
možnost. Pak to napíšu!
Hezký den
Milan Bukovecký
09. 04. 2011 | 09:19
