Pohřební píseň

Jdu polem kolem klacků oschlé kukuřice
Čůrky v potoce, v bobcích zvěře a ovádi
Ta hovada co ožrala Krista, mě ženou na
Silnici, přeju si, aby tam stál rudý Cadillak
Ze hřbitova už zní hluk, český dech hraje
Líné marše, ne Chuck Berry, Maybellene
Přesto, mé slzy, patří k téhle hlíně, ženě
Je sestra matky, kdysi mě ukradla bludu
Chci o ní napsat, o žíle lásky, míře štěstí
Minulost míchá krém, veze ji černý kočár
Bard vyndá z pouzdra kytaru, fén samby
Teta by jistě chtěla tančit, ale v její dlani
Skončil čas

-
https://www.youtube.com/watch?v=zemZPYnQSeA
Paco de Lucía - Concierto Aranjuez - Adagio

Swing 1986

Nesu saxofon a housle, asistent kufr
Na letišti z něj vyndá celník dvě cihly
Asi legrace, říkám, jsou magnezitové
Do akumulaček v mrazu, fouknu tón 

Cizinec na pobřeží, Alžír, oči Camus
Bratislava a Pepsi v tranzitu, uhraj to
Říká číšnice, za grátis Colu a pagáče
Blues, já a rozcestí, šlapu si po štěstí

Musím, čekají v hotelu Zobor, noční
Prešov, zkřehlí hrajeme, půjčí Fuego
Náš Bůh je Borovička, voláme a pihy
Recepční ztvrdí muziku, i sedm set

Sedmnáct za benzin Renaultu, účet
Mia grátis?, šeptám, zvu Tě do kina
Šeptá, no ta uš, ve som dorosla, no
Som najkrajša dzifka, teľo klarinetu

Jo, jdu koupit bilety, je tak bílá, vábí
Kapna, potí se jí dlaně, nefrit v uchu
Acker Bilk teskní, jak velbloud píská
Mít její boky, prsy, koláče z pohanky

Ale já musím domů, na ulice a věže
Letadlo letí, pod námi řeka Prahy
Kapitán vpustí do repráků palbu
Hraju soul, jeho stesk džemuji

Syčí jak ústí difuzoru flakonu 
Rozlévá éterický olej života

Řecký statek

Slunce už svítí, udeřilo do moře, vyběhli plameňáci
Volavky stojí na jedné noze, za mým autem se kouří
Je to písečný prach a vzdechy trav, na cestě ke stolu
Kde leží ouzo, statek plný tlustých děvčat na vdávání
Jsem jako trampík, jsem na zamávání, hraje muzika
Někdo na mě vínem stříká, má černé vlasy, tuhé tělo
Voní jídlo, cucám benzín do auta, sjedem se v koutě
Svezu ji tam, budeme se potit, noc u střechy mostu
Ve sladké vodě želvu chladit, až ráno, mám ustláno
Musím, já musím, jet dál, sbohem, řecká mušle
Mluvím teď slušně, slibuji, já se vrátím, krásko
Slunce už svítí, prásklo do moře, a plameňáci
Běží se mnou o závod

Měsíc / text

Vlak měl zpoždění, z Kroměříže do Hulína je kousek, říká syn v telefonu, souhlasím. Už když jsem hnal auto po nájezdu na dálnici, vykukoval ze stodoly rozmazaných mraků malý zarudlý Měsíc. Pak když jsem na sjezdu otočil a sjel na okresku, byl cíněný a obrovský. S chutí jsem do něj vjel a v záři drahocenného stříbra mi ukázal drobení svých moří. Fascinující koupel byla v jeho miskách. Musel jsem ale uhnout k nádraží, vystoupit z auta, kde byl znovu zarudlý a malý, zalezl do selenu své usedlosti. Nádražní budovy zpatlané rekonstrukce žalovaly na šlendrián. V hale čekali rozhicovaní mladíci, poťukávali na dlaždice, a na němou muziku spustili rapp. Schoval jsem se před nimi do prázdné čekárny, seděl na studené plechové sedačce a chodil se tam na mě dívat opilý muž. Amplion drmolil příjezd rychlíku. Byl jsem rád, že přijede na první nástupiště, docela jsem se obával, že budu muset do podchodu. Sodíková záře znovu velkého Měsíce osvítila vlak. Syn vystoupil, pomohl partnerce. Objali jsme se. Zatím co jsme se dotýkali, parta rapperů se pokusila s křikem soupravu převrhnout, když se jim to nepodařilo, dráždili výpravčího, někteří nenastoupili, i když už zapískal. Pak se tam narvali, vlak jel, Měsíc svítil jim i nám na cestu, byl větší a větší, snad největší, jaký jsem kdy viděl

Most Slasko Dabrowski

Měl jsem jít pěšky v tom sicilském slunci
Z Krakowského předměstí, v uličkách kolem
Zikmunda kličkovat mezi horkými kobylinci
Nechat se odmrštit pohledy kočích na kozlíku
Šlapat přes celé náměstí, úplně až do rohu
Myslet na plátna malířů, které si nekoupím
Měl jsem jít pěšky na Barbakan, dívat se jak
Simona strká nos do vrásek zvětralých cihel
Otáčí se na mě a ptá se: - Líbí se ti tu, pane? -
-Moc- říkám, škobrtnu, chytím se vystrašeně
Za ruce plné pih, zahlédnu, je to mžik, koryto
Řeky, nějak posunuté, písek mezi stromy
Měl jsem jít pěšky, ne jet tramvají po mostě
Kolem toho navinulého odéru vlezlého téru
Jít s modročervenými deštníky blonďatých žen
Ledabyle hozených přes záda na kožené šňůře
Zeptat se jich: - Kde jste sehnaly ty vlasy? -
A šlapat za utrženým jablkem jejich ramen
Měl jsem jít pěšky, rázovat kolem slepého
Harmonikáře, psa na krku hrdého Polska
Na téčku ulic Kapitulná a Rycerská sevřít
Krk dvouhlavého draka španělské kytary
Zout si boty, stát na kamení, počkat jestli
Snese můj pot, brnkat šanson a na chvilku
Vystřídat ženy v tak vykasaných sukních
Jak šlapou šlapat zelí evropské svobody

Včera / text

Už když jsem stál oblečený na ultra bílé váze kroměřížské nemocnice, ozbrojený páskem, telefonem, klíči a doklady o občanské způsobilosti, čekal mne den plný doteků. Vstoupil jsem do dotýkací dimenze. Byl jsem tam na návštěvě pacientky z rodiny, nudil se. Chemická blondýna v uniformě sestry si všimla, že nemám přezůvky, elektricky se mě dotkla, ohnula se jako energetické kyvadlo a podala z košíku umné igelitové a z jakéhosi hnutí mysli, mi je i na boty nasadila. Úžasné. Postrach všech nemocných, sestra, na kolenou, jako kdysi v Dallasu, když jsem si kupoval livajsky (cha) a chtěl po prodavačce krejčovský metr, klekla si rovněž před mou maličkostí a měřila obvod břicha. Tehdy jsem si koupil o číslo menší, takový jsem měl mindrák, co naměřila, že je dodnes mám, nedal jsem je do charity, protože ty její doteky jsou pořád na nich. Mohlo za to také jarní povětří a klikaté čáry jejího těla. Včera ale bylo také jiné včera a sestra se podobala jedné dimenzi na normandském pobřeží, kde jsem bydlel u známého v propůjčeném baráčku u moře a jako správný lovec, běžel každé ráno po promenádě do pekárny pro bagety a úplně zkoprněl, moře bylo pryč. Sešel jsem na břeh a šel po mořském dnu. Po chvíli se mne dotklo i lidské společenství a na obzoru se objevilo něco jako bryčka z gladiátorské arény, omyl, byla to závodní dvoukolka a za ocasem koně seděl nahý chlap, jel jako šílený a řičel. Jel směrem k plachetnici, která ležela na boku v ústí Napoleonova kanálu, který se táhl až doprostřed města Caen, kam pluly i velké zaoceánské lodě. Udiveně jsem kroutil hlavou i v pekárně, kdy jsem se snažil zeptat anglicky, co se to s mořem děje, nikdo se mnou anglicky mluvit nechtěl, ještěže mi prodali pečivo, ale až pak, když jsem jim řekl, že jsem Čech, abych se pak zmatený vrátil na mořské dno a šel pomalu podél břehu a jedné pevnosti domů, když se přede mnou objevila chemická blondýna v županu a s fotoaparátem, přišla cestou, která vedla skrz písečný val, shodila župan, byla pod ním nahá, podávala mi foťák, něco francouzsky šeptala, udiveně jsem stál, dotýkali jsme se pomocí přístroje, v levé ruce jsem držel bagety pro hladovějící rodinu, cizí žena šeptala a dotýkala se i francouzskými slovíčky. Chvíli jsem byl jako těsto, ale jen chvíli, pak příležitost skončila. Šavle utrumu udeřila, žena se sehnula a sebrala župan. Pak mi vytrhla z ruky fotoaparát a vrátila se do úvozu cesty. Matematicky by se to dalo vyjádřit v nanosekundách, co všechno chemického ve mně proběhlo. Bezpečně vím, že neproběhlo poznání jediného čísla. Dodnes se ale dotýkám změti nahodilých čar jeho možného vzdáleného obrazu, vždy se objeví mořské pobřeží bez vody, a i když dnes už vím, že za to může Měsíc a jednou za čas se to všechno může stát, obraz se vrací jako jarní povětří a někdy se potýkám s myšlenkou na jeho smyslné klikaté čáry.

Zabijačka

Teprve až, zuřivý had Měsíce skrze žaluzie
Vleze do pokoje a zařídí si u mě hlavní stan
Jdem na zabijačku, očekává nás celý kmen
Na dvoře koňského ranče, sekají kus žebra
Bum, voní rum, krvavá polévka, ovar a jelito
Do besedy, praská led v rybníku, syčí nebe
Kde jsou ty časy, otvírají se bolestné brány
Ta a ten, jsou daleko, fotka, ve hloubi rámu
Všudypřítomné vrány se slétají, tajím dech
Vzdech vzpomínky, u krmelce stáda srnců
Běžím s čarodějnou lesklými sněhy, čaruje
Má čepici, andělské vlasy, vrazí sněhuláku
Mrkev do rypáku, uhlí do očí, točí se a točí
Strčí ruce do štuclu, jako porcelánová paní
Nemám zdání, co jsem ji tehdy řekl, snad
Zatanči, jsi tak pohanská, hezká ženská
Pojď, jdem se najíst, a chlapů tlapy
Ochrnuly, uviděli, třepe zmrazky
Bojí se o její řasy, blýskla zuby
Vyvalila z tuby ocel příboru
Knoflík kožichu, kus tepla
Pravda je pro zlost
A minulost
Bolí

Leteňská pláň

Proleželé kaluže ledu, osamělé v písku
Bledé nebe, holý strom, dům, přihlížejí
Když najdu míček, rázně ho hodím psu
Mžik tiská oku, kolotoč v sekvenci letu
Tam zmrzlá louka, houpá asi směs blat
Špejchar, najdu jen DNA kiosku klobás
Vybydlený barák bot Moučky a protéz
Svéráz nožky Letorádku královny Anny
Třesk bubnů jejích prsů, napadá parky
Krmí kvark přes údé šarm, míč dopad´
Šosák leží na mostku, hrozí předvečer
Falanga prý kdesi zkouší marš
Pás vede tramvaj po koleji
Děsně to skřípá

U obráceného koně

Můj děda, který nebyl můj děda, měl koně 
Oba kluci, pamatovali Masaryka a Němce
Je to tady, tudlencto, Hektor asi zdechne
Vemou nám krávy, zabijačka jen na černo
Naposled posekám pšenici, Hospodine é
Pomiluj ny, aktivistům prápory, dobro lidu
Dyk se máme dobře, rudí jedou, na maso
Náš valach, děda brečí, vlní se hřbet koně
Jde z něj smrad, mizí na korbě náklaďáku
Od té doby zabíjíme prasata na černo, no
He, jsme bez morálky, prohlížíme si knihy
Minulou dobu, grafiku peněz, rozpadající
Se domy po kolaborantech, osahávají mě
Pedofilové ve Velorexu, na sběru námelu
Elesdý, fet bejby bůmer, bítníkům Jůesej
Pohřby a zase pohřby, my, ministranti, ej
Úchněm, Rusáci, kropím jim hroby, dycky
Dyž du na náš hrob, pak i babičce, něco
Jako tůje tu chybí, to až můj syn, ji pořídí
Celé rodině, dej nám pánbů kýble bublin
Hraje mi žena na klimpr, i etudy Chopina
To jak ji v mládí naučili, ať nemusím topit
Uhlím, měli jsme piliňák, pro velké sněhy
Na všechno jsou traktory, pořád myslím
Na převráceného koně, visí i v Lucerně
Jako Armstrongova trubka tiše křičí
Vyžehlí bejvalku zlatou dobu
Pozve na prkna rokenrolu
Čas liberálů chce úrok
Němec chalifát

Nemechanická doba - text s odkazem

Petr Klán

Fíky, fíky, jo, bábo, bábo, ne, frištenzí, říkala v srpnu 1968 jakási prostitutka jakémusi ustrašenému Němci před Apolinářem, ten, i když byl zvědavý na ten její smaragd, a vyzvedával ji ve vrátnici, najednou si vzpomněl na krajany u Stalingradu a úpěnlivě se ptal, co by se mu mohlo stát. Nevím, odpovídal pan Hůďa, celý se třásl, že jsme přežili, celou tu cestu z Bílé Hory, vyzvedli jsme tam na policejním okrsku SNB chlapa, šel nahý a opilý po Bělohorské ulici, vykřikoval na ruské vojáky kurvy, také ať žije Dubček, národ a svoboda. Fiky fíky, volaly i na mě prostitutky separované na 6 neděl do karantény nemocnice, koukal jsem na ně do prvního patra, ležely polonahé na mřížích, olizovaly se, šeptaly, miluji tě, měl jsem otevřenou hubu a pan Hůďa mě táhl od nich pryč. Byla to nadějná doba, nemechanická, ale mechanizované divize tanků, nám ji zprasily, tak jako žulové kostky a přírodní asfalt, který na silnících dodnes chybí. I dnes je nadějná doba, pane Kláne. Právě jste zalil čajovníkový fík laskavosti, aby nám umožnil přemýšlet. Vzorec, který jste sem poslal, ze mě dostal myšlenku. Omlouvám se, jestli jsem při tom mechanicky loupal shnilý pomeranč. Přesto jsem nečekal a musel to o sobě napsat.

Hezký den!

Milan Bukovecký

22. 04. 2012 | 11:23

Text vyjmut z :

http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-klan.php?itemid=16229#c

Čajovníkový fík laskavosti

〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜

Dovolím si vstoupit, v textu, pane Bukovecký, zmiňujete Stalingrad. V těchto dnech vyšla následující vzpomínka, odkaz níže, z článku vyjímám : 

Byla to jatka, která předčila všechny dosavadní válečné hrůzy. Klíčová bitva o největší město na Volze skončila po čtyřech měsících úporných bojů před 74 lety, 2. února 1943. V troskách Stalingradu se ocitlo čtvrt milionu lidí, přežily jen tisíce. 

Odkaz : 

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/lide-kteri-prezili-umirali-hlady-v-techto-dnech-skoncila-bit/r~9841ae42ea0d11e6bb37002590604f2e/

Nebe se zbarvilo do červena, lidé umírali hlady. Pamětnice vzpomíná na obklíčený Stalingrad