Andalo

Andalo
2017

V obří rokli, v ní závoj mlhy táhne bílou tmu
Je jak vdova, když hodí rukavičku do hrobu 
Šípy Slunce ji usuší slzu, víčko zvedne řasy 
Odjíždí pohřební vozy, dovezly v rakvi zimu
Hory, muzika kamení ticha, uvnitř zahučely
Setřásly zbytek sněhu, lesk ježatice stromů
Sedláku domů nadělí z matrice alpské louky
Člověk pak vidí brouky, jak tlačí jedlou kouli
Orel ohlídá křídly lesk křídy kamení zahrad
A jdou-li nálady do nálady z blízkosti jara 
Stopy letadla už jančí s modřinou ráje
Prstýnky z kyslíku pospájí motor
Technosféra lapá po vzduchu
Vrací se trapem na zem
Den za dnem obráží
Tají odraz času
Obrazy kráčí 
Já jsem

Rybník sladké vody / text

Babička uvařila bílé kafe z cikorky, nalámala do hrnku kůrky chleba, naproti sedí dědeček, hledí si svých v půllitrovém kafáči, loví je hliníkovou lžící po nebožce Wermacht, napodobuji ho, mám být také sedlák. 

Jdeme na pole, komunisti nám nechali kus záhumenku vedle hřbitova a Skály. Chodíme tam přes celou vesnici, dědeček nakoupí u řezníka špek, pivo desítku i pro mě. Stojím u silnice, čekám, až děda zaplatí a dráždím za plotem masožravé dogy. Pak jdeme, pyšní sedláci posekaní srpem a kladivem. V kapse cítím vlasec na okouny, háček se uvolní, připomíná, ryba by se hodila, maso míváme jen v sobotu a neděli. Slunce je na vrcholu, když děda zvolní, sedá si pod strom a rozbalí jídlo, zakrojí chleba od paní Sovové, krájí špek, otevře pivo. Je hořké a studené, obalil lahve mokrým hadrem. Skoro vůbec nemluví. Zazpívej, dědečku, plácám po tom, jak mi alkohol zamotá hlavu. Neumí, nemá čas na zpívání, ale jednu z něj vytáhnu, „panskej pacholku, puč mi pistolku …“, začne pochrupovat. 

Jdu úvozem do Skály, je to zatopený lom. Moc hluboký, koupe se v něm i dědův revolver, schovával ho do III. světové války, babička mu s ním do něj hodila. Také se nořím do vody, jsem sám na všechen ten strach z temných očí tůně. Okoun je velký, když ho vytáhnu a běžím ukázat.

Bude na večeři, řekne děda a několikrát s ním praští o kámen. Pak ho vyvrhne, jde k potoku, teče do Skály, omyje rybu, zabalí ji do mokré utěrky a znovu na pole. Večer se pomalu blíží, Slunce červení obzor, ještě na hřbitov, musíme zalít hroby, můžu i rudoarmějce, ptám se, jo, zalej, odsouhlasí, dál nemluví, pozoruje, jak běhám, kouří z fajfky. Nosím konve od pumpy k hrobu, nejdříve příbuzným, pak rudoarmějci. Jejich suchá hlína potřebuje vody moc. 

Už přestaň, zastaví mě děda, jdeme, rozteklý asfalt silnice pomalu zasychá, plahočíme se k obzoru, kde po levé straně stojí náš dům a naše studně, babička v zástěře tam bude nosit na stůl, je bramborová polévka a koláče, na okouna si musíme počkat, až zítra, rozhodne, a žene mě na kutě, čtu si s baterkou, Robinsona Crusoe, sním pod peřinou, jsem pánem ostrova, mám rybník sladké vody, chytám ryby rukama, ořu pole, sázím pšenici, naděluji si neskutečné křoví obrovských malin, koušu je a mlsám, když mně budí klepání kosy, to dědeček je vzhůru, je čas kosit trávu.

Jabloň

Měl jsem to kousek, přes ten most
Přijdu pokaždé včas, stoupnu plaše
Sehnu se nadšeně, pro teplá jablka
Nejlepší jsem našel padlé do měkka
V barvě léta, světlé žluti blondýnek
Myslí, že skryjí den v moři lokýnek
Ale čas brunet je bludný s cípy noci
A když bude moci, nedá se zastavit
Potom až zvítězí, zakokrhá kohout
Zkrátí ráno, které nejde zakout
Stejně tak pouta, jin a jang 
I vlci vědí své 

Léto / text

Čtyři roční období jsou dar od Boha a léto je závrať. V hlubokém lese se tají dech. Hledáme rodiče, kteří nás tam nechali. Praská větvička. Bojíme se. Málokdy, se dá v takovém lese přespat, málokdy jsou noci tak teplé. Chtělo by to listnáče, asi břízy, u nich kupky sena, lehnout si na jednu z nich a koukat do Vesmíru. Ráno pak pozvolna vlézt do rybníka, plavat po teplé bláně hladiny na druhý břeh, hledat tam ženy, jedna by se mohla náhodně koupat v mušli tůně, ale to už je luxus pro malíře z Jistebnice, chtít, aby tam ještě zůstala a my se dívali, jak jednoho z nás k ní na korkovém tácku pošle

Schody

Zdá se, že vedou do nebe, končí v okruží
Ještě přidružím, jdu za Tebou, mé Slunce
Mix schodů, posčítám, zdrží malá podlaží
Pot v podpaží i vlhko očí zbělá jak parafín
Paprsek života frčí z výhně Boha Vesmíru 
Počítám a z knihy života se dočítám, blín
Není to otrava, jen uhnu doprava a klídek
Koukám, dole, lid už stoupá po plátu žuly
Rulík ufoukl, jdu poslední schod a město
Přestože jeho koláž a vitráže jsou vidět
Předmět mé touhy je život

Železniční most

Železniční most
20-22.8.1969 

Žádný vtip, vyneseme ji do první etáže špitálu
Obří maštale, třikrát třicet postelí, tři paravány
Nic víc, monstrum elity pro přežití starých žen
Z okolí Vyšehradu, horký srpen, žádný vzduch 
Vyděšený si stěžuji, nevětráte, nemůžu koukat 
Jak si chladí břicha, pojď pomoc, žádá sanitář
Odtlačit horní díl do stráně, dole vstupní bránu
Středověk, zubí se bezzubý muž, co v městě?
Něco se stane, budou střílet, den psychopatů
Rodili jsme i na Náplavce, kroky od porodnice
Pokaždé jsme skončili u Bezejmenného, pořád
To železo, nechám zde saniťáka, ať hlídá strop
Fakt brutál, jen pro koně, jdu na most, dívat se
Švunká už vlak, zkusím jít po druhé straně, jak
Za Němců, plivu do vody za štěstí žen na Slupi
Pojedu znovu, z horka dne, v noci, rudá milice
Vede světlem ulice mladé kluky, pach strachu
Musí zvedat ruce, ulicí jedou tanky, dechovka
Na Tyláku, kryje ampliony střelbu do barikády 
Ježíši Kriste, a v hospodě u Fleků, exnul satík 
On a jeho parta, bojovali alkoholy za svobodu 
Na Františku, u vchodu, leží mrtví bez papírů
Personál příjmu chirurgie si předem zadělává
Těsto pomsty, profesně si neškrtnou v práci
Berou přednostně zbité mladé chlápky
Jedu na most se i za ně modlit 
KáQZet 54, sanitkou