Tak hrozně se nám stejskalo

Věděli jsme, že kdesi v baráku je klavír
Našel ho balík uvolněného toku vědomí
Přešel až do smysluplného pocitu svobody
Začal jsem dupat na dřevěnou podlahu
„Dem ke klavíru!“
„Dem tlouct do kláves!“
Běželi jsme chodbou pro koně
Odhodili vatované vesty
Rozrazili dveře promrzlého sálu
A z otevřeného nástroje vyrazili bílí sloni
Tak hrozně se nám stejskalo

Kdo mi dá to jediný ráno s Tebou, ječím
Odjížděl jsem pryč, jakoby na věky
Pod vysokou klenbou nádraží jsi odcházela
Matka stála s postavičkou syna a mávala
Do vyhřátého pokoje jsi šla
Psát na tenký papír teplo stesku
Pověsit ho na šibenici
A spustit neviditelné kruhy okovu
Nic jiného jsme ani nechtěli slyšet
Ani Armstronga
Jenom falešný tón klavíru
A svůj nakřáplý hlas

Tak hrozně se nám stejskalo

Půlnoční mše - Velehrad 2006

Pěchota náboženského davu klečela v písmenkách cyrilice
Pole před kostelem zryla jak slepice všemi těmi rypáky aut
U flaut antických sloupů pak kohoutí farář pouštěl bubliny 
Měl jsem vidiny, jak si povídám s Ježíškem a jeho matkou

Zatímco falešný sluha s ofertou vyžebral peníze mé družky
A povaleči rouškou lihu pod čepicí zaslepili dechem kruhy
Důležitě, pod pruhy klenby, se potáceli na nohách z korku 
Zrovna, když varhany rozvlnily sličné tóny do klobouku

Nalezly po anemickém vzorku, až do morku holenní kosti
Že jsem mlčel a hledal místo jak pohostit, noc zázraku 
Loď už plula a v náznaku, že krev by mohla prýštit
Fresky dlaní se chtěly domluvit s Bohem 

Marně, na stigmata nás bylo moc

BOHORODIČKA OSTROBRAMSKÁ

18. prosince 1987, v půl šesté večer, pršelo, nebylo se kam schovat
Déšť mlátil do zad, deštník přikryl jenom hlavu, aby mě pořád hnala
Někam dopředu, vyráběla neustálé zmatky, jakoby hledala palec pro
Požehnání, tatínkovy krásně modré oči, očarující, ale teď už vážné
Už dávno vážné, nenávratně pryč, ležely uprostřed Čech, hned vedle
Drahé babičky, nevlastního dědy Josefa, dárku pokorných očí matky
Pršelo, tak děsně v Polsku pršelo, teklo po zádech, aby pak v jedné
Kavárně měli volno pro zapalovač Ronson, kouř z cigarety Carmen
Olivu v Martini s ledem, byl jsem divně nervózní, upíjel a z gotického
Okna byly vidět jen proudy vody, veliké stíny domů s příšerou kostela
Za obrovskými vraty, se dala tušit jedinečná kování i šouravé kroky
Babiček s šátky na hlavách, děsivé chrliče odpalovaly vodopád vody
Ale že shůry spadne do kavárny Galaxie, rozmazleně zařve z nebe
Abych vstal, to jsem netušil, že se zvednu, zaplatím, navléknu kabát
Vystřelím kopuli deštníku, půjdu motat klubíčkem štěstí, které počká
Až, přejede autobus, na přechodu zanechá nit mezi bláhovci, kteří se
Schovali, čekali, až nápor deště zmírní, právě naopak, tříště kapek
Lavinovitě drhly a napadaly čistý asfalt, kde ani hovínka od pejsků
Nebyla vidět, pak se zastavilo u katolického kostela, ve staré čtvrti
U středověkých baráků, mocné portály a zpupné pískovcové límce
Táhly do černých mračen, zadupaly do země skleníky mrakodrapu
Otevřel jsem dveře, sundal čepici a ve stínu obavy zatáhl deštník
Našel si správný vchod, abych pak vypustil oči až do hloubky lodi
Zpovědnice hořela, nasvítila kynutou černou bibli, kterou kostelník
Připravil faráři, rétor však neměl čas na stesky strázně lidí, klečeli
Smířlivě čekali Boha, hostie ležely v misce, stál jsem hříšník, stále
Ještě na nohou, něco od sebe očekával, ne pokoru, možná vzdor
I když jsem vlastně nevěděl, proč odporuji, dal jsem si otázku, jestli
Nežiju v marasmu, protože jsem si nedovedl představit své selhání
Biče morální bídy, chtěl jsem ji poznat, možná to byla nekulturnost
Neznal jsem určitého Boha, možná jsem neměl věc, na jakou bych
Se, mohl obrátit, asi jsem také lenoch, který si neuměl Boha vyrobit
Přišel jsem, někdo mě držel za ruku, postrkoval od času halucinací
Byla to opravdická Galaxie, asi jsem byl její majetek, muž zajatec
Ve starém kostele bydlela, a i když se mi tam nelíbilo, musel jsem
Zůstat, dívat se na ostatní kolem sebe, chodit po nich a nechat je
Chodit po sobě, uvědomil jsem si, že ten kostel znám, sice ne tak
Bohatý, ale naprosto stejný, jako u Jakuba v Praze, v mžiku jsem
Chtěl vycouvat, ale čekal na mě duch s duší modrookého tatínka
Donutil mě sáhnout do kapsy, otevřít peněženku a rukou, na které
Chyběl malíček z války, mě postrčil ke kostelní prodejně, kde paní
Neviděla drobné v tatínkově ruce, měl je od nás na cestu do nebe
Ukázala mi Bohorodičku Czsenstochowou, zář šípů Ostrobramské
Určitě jsem věděl, když ji koupím, tak z Vilna, nezapomínám běh
Paustovského, potkalo ho pochybné štěstí, dostalo se do čítanek
Příběh o Mariánské pouti, už před lety jsem porozuměl síle davu
Osudové chvíli fanatismu Czsenstochowé, když kardinál nastavil
Prsten, nepolíbil ho, souboj dítěte s mužem, tak proto jsem boha
Nevyrobil, neměl nárok, ale tatínek bděl, připravil penízky abych
Si koupil a pověsil na krk stříbrný řetízek, na něm božskou krásu
Měl ji chlapeček u sebe, když tak těžce a pomalu umíral, až jsem
Nechápal, jak, se k ní, tak neskutečně chudý a ošoupaný kluk
Upínal, méďa, k té opeřené kráse, Zakarpatský medvěd, kterému
Bolševici nedali k rakvi ani jehličí věnce a z takového jsem vypadl
Je tolik dní po smrti, napršelo celé moře, vyplakal jsem kastrůlek
Slz, možná jsem byl bezmezně opuštěný, sám se svým mozkem
Přízrak fantazie, nevěděl si s ní rady, ještě že mi přišly na pomoc
Ženské ruce, měkká bříška dlouhých prstů Velké matky, teplé oči
Tělo plné horkého mléka, vysoké prsy, spočinula mi na nich hlava
Děťátka z Čech, začala mě kolébat, slzy samy tekly, mizely na její
Mohérový svetr, na pruhy černé sukně, okamžitě schly, navzdory
Tomu, že bylo vlhko a nezadržitelně v Polsku pršelo, že jsem se
Odtrhl, odcouval až dovnitř, šel do kolen, svolně, tak samozřejmě
Čekal, až si zástupce na zemi zamete pometlem suknice podlahu
Kropítkem mi potrhá duši, a když jsem ucítil na hrudi rub přívěsku
Který připomněl, že žiju, houpám věčným pohybem Bohorodičky
Z Vilna, tak složitý systém, a jestli se mýlí
O tom si rozhodnu sám

Se Sluncem v zádech

Dýchl na mně den jak višně v čokoládě
Běžím štěrky Ladronky s okatým psem
Kluk svádí tyč holky s šálou kolem krku
Vidím jejich svaly, Slunce mi hřeje záda

Slyším transistor, opičího krále popu
Viola mu nese notu, bujón pro zahřátí
Strahovský klášter, prach svatých knih
Jako polní pych, slyším cizího autora

Děkuji, pokladní mě pouští bez lupenu
Pudrem kryje vrásky, kabátem figuru
Vidím ji někde až v Luxoru u chrámu
Nesou ji otroci, všichni její muži žijí

Ohlédnu se, ulicí jde démon básně
Slepá kytaristka zestárla, není žlutá
Harmonika, černé puntíky, jak oči
Beru prsty, lajdám měchy, kvíkám

U vrat kláštera leží bezprizorný muž
Dávám mu deku, slušný, sundal boty
Lehni si ke mně, říká, dnes bude noc
Teritorium Polárky a zvonky Lorety

Ráno poděkujeme Bohu

Plicní sanatorium-Kostelec nad Černými lesy, rok 1968

Od mala mi říkali, Tvůj dědeček má plíci z cementu

Kapíruji memento, zlatý děda, není můj pravý děda

Běda, děda umřel na plíce, nový má novou kavernu

Od mala si hraji, jak kradu revolver príma dědečkovi

Ježto vím, schovává ho před babičkou za jeden trám

Jasně, krám mají s panem Krepčíkem, do Velké války

Mám plán, vyložím pacouše u ospalky ruského vrače

Rekvírovali sanatorium, nebojím se a sjedu za dědou

Dáme řeč, zaplavu si v lomu, křečí ruky chytím kapra

Pak doma, najdu kolt, květináč, a patrony v celofánu

Stočím kšír holstru, pojedu starou cestou ze Suchdola

Děda stojí a mává, v ruce drží nezbytnou fajfku a sirky

Cesta na Prahu, nejdřív plicní, do Moskalova lazaretu

Snad zkontroluji pacouše, po kterém stříleli picačkou

Nepustí mně, nebojím se, nebojí se oni, troubím jim

Zvony zvoní hranu a mši, jsem frajírek díky revolveru

Čas mele, co chvíle je jinak, nahý jsem v pěsti malosti

Už ne malý, matka pláče, hledí okem na dobu cvoků

Srpnový film zloby zobe a Tiziánovy ženy za mřížemi

Nahé vrní boky, jsou jak chrousti, vpletly se do kštice

Mám ponejvíce, otevřenou pusu, jaké jsou to roky

Neznámé stojí za dveřmi, otevřu, tam hezká dívka

Nenese dobré časy, hledá ticho, noc žluté ulice

Chce schovat, zavrže zelené železo tanku

Pořád jsou tu, připomínají se

Mimozemšťani

Srdce

Světelný tón rána sune po písku lehký pléd
Není vzkaz v láhvi ani šampaňské do přílivu
Napadá mě obojí, když po něm šlapu, jistě
Zvednu, je jak valéry mlhy moře, jódy v soli 

Zbytečně si říkám, čípak asi je, když to vím
Jdu do kolen, bolí, voní látka, cedr parfému
Ale, přišla si pro ni, dýchá z ní jantar ambry 
Podám ji dlouhý šátek, strčím do něj srdce

Možná to dopadne trpce, přesto
Myslím, že nejsem směšný

A není co dodat

PRAHA - Staroměstské náměstí 14 - 16.00 Hotel Černá liška 17. 8. 2000

Přijel kočár, kočí poctivě připnul kapsu na kobylinec 
Vůz plný bagáže a lidí, tak mě zaujal
Že se mi nechtělo poslouchat panické řeči o penězích
Zafoukal vítr, zamíchal slunečníky, ubrousky a rozbil nudu
Vzal jsem do ruky kytaru, zabrnkal na struny
Velká kapela s bubny a saxofony přisunula propriety
Kleknul jsem si, to jen abych zvedl svůj klobouk
Když mi zpěvačka stoupla na dýnko a kopla do něho tak
Že jsem ho nechal válet na zemi
Rozhýbal jsem kostru, vynutil si rytmus
Hledal jsem slova, šel proti rytmu, improvizoval
Vsunul se do stratosféry, hořel tam a bobtnal
U vstupu do Černé díry se rozletěl na cimpr campr
Kde z bublavého ticha plazmy
Zamečel kornet Luise Armstronga
Odstrčil mě z hvězdy, náměstí strnulo
I Cikán hrající na housle zkoprněl
Opar paprsků přitáhl slunce
Babylon lidí sedal na zem, trčely jim brady
Trubka hrála, dav se kýval a poslouchal

Čepice sněhu

Něhu, vidím skrz čepici sněhu růžových brýlí
Zdá se mi milý, strom přikrytý chvojím vloček
Hlouček dětí kouluje, trefí mě bloček ledu
Ve městě u řeky, kde potoky do ní natekly
Kalí bleď vody, brodím se zlitý k přívozu
Hluboko, stejně tak široko, naváté ochozy
Barví se hladina
Ředí zimní sen

Pražské Jezulátko

Kulisy kostela měly andělské nohy a křídla
Chtěl jsem je sebrat a schovat mezi Bohy
Myslel, až v noci je zima semele, zmrznou
Chtěl pak figurám paty drhnout, dát teplo
Ale teenageři z nich udělali terč, házeli šutr
Symboly byly bezmocné, jak míra principů
Myslel jsem na ně, nechtěl mlčet, ozval se 
Oni, vole, vodpal, majznu tě, bude horečka
Lupnul jsem jako veš a uhodil prázdno úhlu
Mihl se v transcendentálním trojúhelníku
A do levitující studny spadl bez přepony 
Ještěže na pomoc přišel svět Za
I kostelník

Uprostřed zimy

Myslel jsem, že očima rozdrtím cihlové rumiště
Dech bidla zapálí růži z čepice plynové lampy
V ledovém vichru osvítím rampu pampy letiště
Na ranvej si navedu titanové doutníky koření

Aby až santal kartonu řebíčku a pepře zavoní
Zbyl pocit, že můj koloniál je krása ženy v sárí
Že její děti svalí z šedi nebe půlměsíc Měsíce
A chasu krátkých dnů rty broskve lehce ošálí

Dělám si tak alibi, ponocný troubí klídek
Vidím v něm frak plný sněhu 
Opřený o teplo hrnku
Nabízí krev čaje

Myslel jsem

Bílé slunce

Na podzimním nebi zapadá bílé slunce
Pluje v závitu páry tryskových letadel

Hýčkají ho v oblaku, odráží křídu řeky
Klouže mezi draky parníků v pěně vlny

Smeták běloby rozzáří usměvavé ženy
Reflektor rozhledny v zrcadle bludiště

Změní portál a pro odpolední hlediště
Rychle obléká záři šlupek pomeranče

Energií tepla napouští barevné domy
Pak už jen půlka Měsíce zůstává bílá

A druhou půli někdo ukrad´
Krása

Pokoj ve věži

Mám rád ten pokoj, kde smrky bouchají do oken, syrová vůně
Ozónu žere mikroby v místnosti a já se dívám, na to jak pomalu
Řežeš naplocho housky, mažeš je máslem, mlčky ukusujeme

Zapíjíme jablečným moštem, kostičku čokolády, jednu po druhé
Válíme po jazyku, přestože se dlouho známe, prohlížíme každý
Svou kořist, promíjíme si malé lži, shovívavě je hodnotíme a když

Jako pokaždé otevřeš okno, stoupneš si na čerstvý vzduch
Lehce nasvícená neony, ke stromu který sotva dosáhl na vršek
Baráku, koukáme do nesmírné tmy, útočíš na inteligenci černé

Věštírny, chceš aby ti řekla, kam až můžeš jít na svých dlouhých
Nohách s prsy na hrudníku, pak se otočíš, rozbiješ obzor, chci
Tě, zapomenu na všechno, čím jsem ověšen a když zmizím v tvé

Náruči, hledám svou matku, myslím na ní, jak usměvavá leží v dóze
Suchého dolu, těsně u obrubníku hrobu, co všechno jsem jí dlužen
Potřeboval bych, aby mě stále dirigovala těma svýma modrýma

Očima, hlídala velkého sirotka, jaký je a jaký bude, nejen v tomhle
Pokoji, kde smrky bouchají éterickými oleji do oken, touha stoupá
A varhany rozkoše zatemňují mysl

V záři džemu

Bachraté mraky nesou déšť
Jakési pozdní jahody slunce

Zamíchal se do nich vítr
Volám číslo svého Boha

Snídá kávu, džem a chleba
Kytaru plechového slumu

Soul rozkřápl za okny obzor
Chvíli vidím konec mostu

Kdosi přechází do nekonečna
Slyším finito motlitby

Krkavci už klovají pole

Valčík na Letné

Kolotoč štěstí na Letné
Dnes se mi o něm zdál sen
U staré hudební skříně
Mě probudil nádherný den

Ve snu jsem ještě chtěl zůstat
Zaměstnáním biletář
Možná jsem dostal jen úzkost
Možná byl jen proletář

Jen já to, vím já to
Jak je krásné žít
Jen já to, vím já to
S kým se budu mít
Jen já to, vím já to
Kolik nocí sním
Jen já to, vím já to
Jak mi ve snech zní

Kolotoč štěstí na Letné …

Košelevo

Poď sem Slunce, poď blíž, ať vykoupu Tě
Svůdné jsi jak šátek z Indie a pro ptáky zob
Choulíš nahotu v hábitu, pálíš mě a myji Tu
Vlasy svázané, tak zemitě, na překrásný cop

Poď sem Slunce, poď blíž, na řece jsi host
Tvůj nekonečný post jde pouští nebe brodit
Den ztuhne a mega inteligence může plodit
Aby dech z vody už nezábl na lanový most

Poď sem Slunce, poď blíž, jsi správný host
Čekám až bosé mávneš sukní, hodíš střevíci
Vrzne písek, nechá jak psíček u dveří kostici
Teprve pak se v okně uvidím trapně maličký

Poď sem Slunce, ty Tvoje tlapičky
Poď blíž

Na cestě

Můj podsaditý silniční policajt, kterému jsem prošel při kontrole
Dohnal kreténa, který mu s červeným Jaguárem roztrhl uniformu
Kolega v neprůstřelné vestě z něho vytáhal hůlku nezletilé holky
Na tom chlapovi servali košili a držku mu vryli do soli na asfaltu

Začala cesta, nebe jak nevěsta navléklo závoj, fukary plsti mlhy
Spadané poletuchy vloček sněhu, zadýchaly kola mnoha značek
Rádio i v náklaďáku hrálo polku, v motelu sfouklo cukr z vdolku
Číšnice ho nesla mezi stoly, vilně se kývala, jako krkavci v zrní

Klidné meandry Dunaje hleděly na klikyhák promrzlé vozovky
Bratislava jak vesnice spala, jakoby čekala, co poví kormoráni
Nebeskými šípy vzbudila lodníky, jeřáby kouty bachratých šífů
Klapaly motory, krovky čekaly na cosi od kohouta, začaly plout

Vracel jsem se, na holé stráni spalo v keřích víno, léto bylo fuč
Pryč byli špačci, možná vrabci, jen havrani vylétli v záři sněhu
Stráni západu vhodili do ohně růže, letěli s šílenou rychlostí aut
Na cestě ulicí mávali prapory měst, saně losů je na raut svezly

Na horizont mi dovezli fata morgánu, oázu v betonové poušti
Houštím kouli zimy, viděl jsem ženu z krystalků ledu, melasu
Byla hezká, jel jsem k ní domů, neklepejte, nezvoňte

Na silnici E 12

Jestli mě něco dost šokovalo, tak jen to, že si klidně seděli na silnici
Navečer, a já, který si zrovna čistil skla brýlí, od přírody šeroslepý
Jsem musel zabrzdit, zrovna se jelo v takové pohodě, vedle Simony

V kapse pas, různá prohlášení, nové šustivé peníze a cestovní šeky
Pomocné průvodce na hrady, zámky, voucher, propisovačka, mapa
Když se destičky Citroenu zakously nejdříve do předních kotoučů

Aby pak zkously zadní, kastle elegantně zhoupla a šípy továrního
Znaku se málem dotkly hrudi ulepeného mládenečka, měl kovové
Knoflíky košile rozepnuté až do hlouby příšerně propadlého břicha

Když se mé oči vyděšeně dotkly jeho velkých nepřítomných míčů
Přejely tu odpornou stružku slin na zvalchované tváři plné vrásek
Vytekly v jakési extázi koutky úst teenagera třináct až devatenáct

Potom vidím, že na druhé straně silnice, kde zrovna v tom samém
Tureckém posedu trčí do vzduchu, normálně by to byla energická
Brada, hubené nohy, velká prsa, dlouhé ruce, třináct až devatenáct

Slepené vlasy, prstýnek po babičce a tenoučké stříbrné miniatury
Režná košile politá genciánkou, takovou krásu na sobě měla, ruce
Panebože, ty nádherné ruce pro klenotníka, které blouznivě něco

Hledaly na druhé straně asfaltu, asi se chtěla zvednout, určitě ano
Když se mihlo z hloučku na krajnici tělo a dívku lehce přitlačilo
Teprve pak jsem si jich všiml, trudovitých zlých obličejů člověka

Které se dobře bavily, hrou vyžraných městských grázlů, louskali
Plf buráky, nacpaní do úplně novoučkých texasek, walkmany na
Uších, v kapsách boxery a nože, v trenýrkách nevědomé ptáky

Nikam nechoď! Dívej se na ně. Zabijou Tě! Řekla Simič měkce
Podržela svou ruku v mojí, a co ty na silnici, co s nima, sladká
Řekl jsem, sáhl pod sedadlo, kde se našel, z udělání, co kdyby
Olověný kabel, klika dveří klapla, vysoukal jsem svoje sto kilo
Z auta a začal odtahovat ze silnice, nejdříve tělo toho kluka, plf
Pak si přešel na druhou stranu, nohy ulité z olova, takový jsem

Hrdina, vzal ji kolem břicha, kousek pod tuhá prsa, nadzvedl ji
Odtáhl k našemu autu, výtečně přikrmená mládež pokřikovala
Uvědomil jsem si fašizující prvek jejich chování, dnes normál

Také dobře si uvědomoval, ejhle, svou nadprůměr sílu a reflex
Pohrdání vším co každá generace musí, ať to chce nebo nechce
Prožít, už zralý muž, jedu si autem, se svou přítelkyní, v kešeni

Peníze, plná nádrž, komfort a dávno zapomenutá odpovědnost
Za někoho jiného, najednou tenhle šok a ještě mám, tak nějak
Pomoci, těm co to nikdy nedocení, nechápavá chromá mláďata

Dobrovolníci na smrt, nuzáci a bezprizorní, hadr na holi a nuly
Přesto jsem je naložil, klaply pojistky dveří jako malým dětem
A když jsem čekal v pachu lyzolu na verdikt žurnálního lékaře

Jen potvrdil, co jsem podvědomě tušil a od přírody jistě věděl
Přesto jsem to chtěl slyšet, i mentorování, to proto abych mohl
Jet v klidu a cestou do Warszawy snít, pohladit Simoně kolena

Narkoman, řekl lékař a ukázal nám záda svého pláště