Pokoj ve věži

Mám rád ten pokoj, kde smrky bouchají do oken, syrová vůně
Ozónu žere mikroby v místnosti a já se dívám, na to jak pomalu
Řežeš naplocho housky, mažeš je máslem, mlčky ukusujeme

Zapíjíme jablečným moštem, kostičku čokolády, jednu po druhé
Válíme po jazyku, přestože se dlouho známe, prohlížíme každý
Svou kořist, promíjíme si malé lži, shovívavě je hodnotíme a když

Jako pokaždé otevřeš okno, stoupneš si na čerstvý vzduch
Lehce nasvícená neony, ke stromu který sotva dosáhl na vršek
Baráku, koukáme do nesmírné tmy, útočíš na inteligenci černé

Věštírny, chceš aby ti řekla, kam až můžeš jít na svých dlouhých
Nohách s prsy na hrudníku, pak se otočíš, rozbiješ obzor, chci
Tě, zapomenu na všechno, čím jsem ověšen a když zmizím v tvé

Náruči, hledám svou matku, myslím na ní, jak usměvavá leží v dóze
Suchého dolu, těsně u obrubníku hrobu, co všechno jsem jí dlužen
Potřeboval bych, aby mě stále dirigovala těma svýma modrýma

Očima, hlídala velkého sirotka, jaký je a jaký bude, nejen v tomhle
Pokoji, kde smrky bouchají éterickými oleji do oken, touha stoupá
A varhany rozkoše zatemňují mysl