Poslední útok na horu

Říjen 2004
Poslední útok na horu


Měsíc zuří z Kosmu a sodou myje mozek 
Zuby mi trhá úl, gumuje agresi z paměti
Vryje dláty ráje cestu s pangejty betonu
Slyším vrtulník, v ledové záři snáší krávu

To pastevci s démony je nechali pospas
Něčemu, jsou čtyři ráno a stoupám, frká
Vrtule, z dáli i statek, kouří komín, sedlák
Sekyrka Fiskas, kikirý kohouta, pes štěká

Stoupám, piju čaj z čutory a mokrý kuláč
U vodopádu, mám z něj strach i ze srázu 
Skoro jdu se Sluncem po kráteru Měsíce
Čekám na rogalla, pak už jen Slunce září

Blížím se ke stádu, muž na ně věší šňůry 
Za chvíli jich bude jen pár na podívání
Promrzlé ráno, kde už jen lidé plachtí
I já jsem bez motoru, lezu na vrchol

Beru krajíc suchého chleba
Žvýkám 

Sám

Jsem sám, jen Měsíc, vítr a kšandy ulice
Jdem spolu, dát si v bistru kafe v kafáči
Lest, zapečenou v koláči, i Tvé instinkty
Zavoní, hlava se otočí, kde jsou Ty ruce
Prsty znalosti, omdlím, u slasti z doteku 
Kde jsi, dnes jsem exulantem v převleku
Zítra kleknu na kolena, vrátil ses, řekneš
Jak je v Evropě, ále, elita svléká kabáty
Znalci jedou v tramvaji, odérem k davu
Studují plebs potřeby, jak na amatéry
Z hospody, hledají selský rozum
Jeho šampióny, mísí se s nimi
Pořád zůstanou prebendáři
Nový dav utře hubu
Jsme sami

Noční let

Skáču, na Saharu letí ranní paprsky 
Slunce
Snáším se, duny se jak tsunami vlní
Jsou tváře
Volný pád?, žonglér a křovákův běh
Zazáří
Sliter, a poušť s karavanou velbloudů
Klimbá
Plachtím, stáčím se nad oázou, voda
Slintám
Seskok, cíle, ženy v módních šatech
To cintám 
Padák, poušť má srdce, střílím z koltu
Plíce
Vztlak, jezero dá doutník z makovice
Dám si
Pak že, písek nemá démony, shora 
A dolů 
Dopad, nechci kupovat luxus rituals 
Ježto na poušti je vše zadarmo, tak
Zkouším, pořád jak na laně, cik cak
Tlak na šňůry a když se rozkoukám 
Roznáší se mozol i na střed Evropy
Středokontinent a jeho šlápoty
Ve městě kde je také poušť
Ji kydám

Panskej kočár

Přišli dva chlapi a koupili moje velké auto

Dcera pláče, žena také, touroperátorka ví

Kde budu v létě, fízl zná, co píšu v mobilu

Jdou chlapi z kvartýru, odváží naši pýchu

Tlačí na západ, kalí ji do rumělky po nebi

Teď vlahou vzpomínku, na jeho šik kastli

Pořád nerezla, tropické pneumatiky, bílý

Pruh, motor vzadu, olej chladiče, vzduch

Pořídili si ho Ti chlapi, myslí, že na auťák

Na kapku její aerodynamiky, nabalí dívku

Vzpomínám, Kroměříž, Olomouc a Praha

Přišli a odešli, start, škrtali pákou o zuby

Rotor století, svezli se liberálové z Čech

Válečníci, tak hezky industriální zemičky

Jedna velká továrna s prázdnem umu

Těpic, Pepíci, zůstalo vepřové a zelí

Knedlíci z mateřské školky jen řídí

Helí belí, máma má mísu a maso

Klasa fašisti koukají za rohem

Bůh hlídá technický gen

Odjeli dva chlapi

Jen?

Únor 1955

Mám plán, zrovna jede k nám, Tatraplán
Nesedí v něm muži v kožáku po gestapu
To otec, jeho kámoš, dívka v kaliopkách
Je hezčí než kamarádka mojí matky, auf
Prosim, prosim, pojedu s nimi do Velimi
Ještě dříve do Kostelce, vamp pro brusle
Kalíme sněhy, před námi žádnou stopou
Zadek děla sněží, až na sochu Masaryka
Vau, mladýho vyhodili z vokna, říká táta
Kluci moji, ledová krása, zasní mistryně
ÍÁ krasobruslařka, he, to auto, Jozífečku
Je jak saně, a jaké je tu teplo, s účesem
Pohazuje, šílím, trochu tu smrdí spojka
Dojeli jsme, strýc major z Velimi, k věci
Ukazuje, dostal jsem padáka, a ještěže
Mně tam uklidili, a i trochu jsem se bál
Že zase jedou, máte jejich auto, chlapci
Jinak je boží, a jak jste zvládnuli topení?
Sbírám to z motoru, když jedu, zatopím
Co ta holka, čípak asi je, čípak, Nikolaje
Auto zajíždí fabrice, vzor pro jiný model
Skoro jen já s ním rajtuju a pospravuju
Hlásíme, co se s ním děje, a peníze dají
Chceš svézt, oni se můžou zasejc najíst 
Řeknu Ti popravdě, jak to s Honzou, je
Bylo, nech mně řídit, přikazuje strýček
Jedli jsme, smála se mi kudrnatá černá
Divoženka, později v Tatraplánu, sjela 
Musela také řídit, vřítila se do duchny
Sněhu, otevřela roky, polaritu života
Chvíli jsem byl s nimi v Tatraplánu
A zestárl, jen vzpomínky zůstaly
I aerodynamika 
Věčná

Horká noc

H O R K Á  N O C / z knihy Sako kabát (volně upraveno)

CHVÍLI JSEM PŘEMÍTAL, PO KTERÉM MOSTĚ PŘEJDU. Po tom bílém, krásném, nádherně natřeném. Po jeho chodníku, v teplém nemazlavém asfaltu. Z jedné strany na druhou. Po fantastickém mostu, supermoderním, s šesti proudy, spojoval jedny duše břehu s druhým. Myslel jsem na to, jak projdu dvoumilionovým městem, profoukaném, barbarsky nadutém. Půjdu z Budy do Pešti. Kolem až zločinně vyhlížejících paláců, a dlouhých secesních oken. Možná, půjdu po tom starém, řetězovém. Skoro se to zdálo jedno. Stará pažba, byl senzace. Obrovské řetězy, úhelníky, nýty a mostní díly. Jistě, o hodně menší a užší, než ten nablýskaný. Bylo na něm však něco posvátného, snad starý Egypt, či Noemova archa, pluh bratří Veverků, bronzový meč. Přestože mě moc lákal, přešlapoval jsem, a nostalgicky se díval do dálky, něco mi říkalo, abych se vrátil zpátky, šel po vnějším okruhu komunikace, půl kilometru podle vody, a tam posvátně šlápl na úplně nového, eloxovaného Boha. Bylo to jak ve zpomaleném filmu. K tomu horká noc, a myšlenky bílého ptáka. Závrať z držky civilizace. 

Mlhovina kraba

Měl jsem denní sen, takový krátký, neuronový, chtěl položit na linoleum svůj kabát a čekat, až přijde analytička Krejzová v tričku propagujícím její prsy a kopyta kobylky. Klidně se chtěl nechat i pokořit a lehnout si na záda, na globalizační, otrokyní obšívaný kabát z peruánské lamy, opatřený límcem z Gagarinova rosomáka. Bohužel, objevil se bezelstný škleb stínu Romana Abramoviče, respektive jeho pilot, přinesl něco jako úplatek za cizí úvahu, kterou jsem R.M. v jeho ponorce řekl, že 1+1 je, někdy, 3. Byla to krokodýlí diplomatka, v ní dvanáctidílná Matrjoška, paklík dolarů, autorská práva na rukopis knihy Převrat, invaze a krach Československa a jakási záhadná základní surovina pro lék na všechny neduhy. Chlap ji chvíli hledal v úhledných přihrádkách kufříku Louis Vuitton. Vítězoslavně ukázal upakovku, kde ve vzduchoprázdnu ležel gram granulí 90% výtažku z pankreasu kamčatského kraba. Milý Milane, psal R. A.: udělej s tím něco, dá se z něj vyrobit 2 000 000 injekcí, gluony proti všem nemocím. Evropa to zná, už 200 let, ale dodnes neumí takovou čistotu. Maximálně tak 65%. To nestačí. Jestli nevěříš, zeptej se vašeho biologa Komárka, jeho táta je ekonom, u vás mu říkáte Mikuláš. Á pro po, a ne abys to prodal nějaké velké kosmetické firmě, gram by jim stačil na celý rok a nahradil by drahou ambru, zkazil bys pro peníze plán. 

Mladého jsem nenašel, Mikuláš stál v mrazu na balkoně, koukal na kvarky a zkřehle si psal nějaká čísla. Musíš se na to dívat racionálně, hochu, řekl, když si svlékl v obýváku svůj historický dvacetikilový bulharský kožich, pod ním měl jen tričko s Che Guevarou. Můj kluk tomu rozumí, já už jen hvězdám. Hele, Čukčové to věděli dávno. Uměli matematiku a vypočítali i Boha. Řekli Abramovičovi, co a jak. Milane, zkus to, založ v našem daňovém ráji spol. s r.o., dej tam upakovku jako základní jmění, jeď do Německa pro atest a protože i tam jsou přirozená čísla transcendentní, najdeš také transcedentní lidi a ty Ti půjčí na celé půl kilo granulí, které Sověti nashromáždili od Říjnové revoluce, a Romča je iracionálně nabízí. Klidně ti budu dělat Bílého koně. Pak už to můžeš zabalit. Máš na důchod, něco přihodíš mě a celou nemocnou Evropu uzdravíš. I Bůh růstu růstů, Tě bude potřebovat, dřív než spáchá harakiri a společnost nevolnosti probudí mlhovinu kraba.

Had

Uhnul jsem z dálnice na Grand Prérii
Zastavil na olysalé zemi auto
Chřestýš ležel před koly a něco mu bylo
Snad dávné bubny minulosti ukázaly černé eso
Blingy bling, když jsem šel s pendrekem k němu
Zvědavě do něho dloubl
Také do sloních stop po tatících z Národní gardy
-Šlápli mi na páteř, jsem na hadry! – 
Odezíral jsem zuřivý pohled hada
Odvrátil se, a jako každý rasista myslel na boty z něho
Na ženu jak se v nich točí a nevědomý svého trestu
Ucítil pohled jeho očí, tu nenávist tvora
Když jsem ujížděl s čárami pomalovaného betonu
Na obloze leželo slunce a vítr z Kordiller ohýbal trávu