Makový koláč

Na poště v Řepích nemají pošťačky tak velké prdelky
Ne jak na Smíchově, dají i dálniční známku a paragon
Parkuji, u hala bala baráku, hned pod mostem silnice
Zvednu oči, betonové piloty, překlad, dvakrát ocelové
Závěsy, na nich spí namačkaní holubi, pod nimi suchý
Záchod, jak na Galapágách guano a vir ptačí chřipky
Bojim, na ni kupuji u Vietnamce, smažené brambůrky
Asi, jo, zmačnu knoflík a na číslo 597, platím telefony
Prdelka není velká, co byste si dal, ptá se pošty ptáče
Makové koláče, směje se, mají u mostu, princi, úžasné
Koupím Ti jeden, děvo, druhý sobě, třetí a čtvrtej dám
Holubům, směje se, dejte mi je, do dvou pytlíků, prej
Je v tom opium, říká pekař a teď žádné auto, kousám
Vracím se, dát jeden, pojď si proto holka, hevy metal
Pak lámu a drolím, dva pro hejno, hodí lejno na okno 
Uklízím, práší křídla, zobou, sedám do auta, už mám
Dálniční známku, tak mně policajt nezastřelí, možná
Ani Cikáni se zlatými prsteny, bodejť by jo, dojídám
Jsem starý muž v rauši, hořký makový koláč
Něco mezi dialektikou a ďáblem logiky
A i když ceny benzinu stoupají
I zvířecí instinkty žen
Jede můj svět

Múza

Písek Sahary, brousí aerodrom ostrova
Přiletěl přes hory moře, svléká děvčata
Blůzy jim vzdouvají, dává povel k malíři 
Tempeře biologii křivky, honí svá gesta

Chci být s jednou Erató, je to mé gusto
Když náhle vstoupí do vody, čistě bosá 
Nahá plave kraul, aby si pod skaliskem
S pocity nadvlády, nalila na akt melasu

Jak sluha, držím její klůcky, jsi zadaná
Zvídám, ne, jsem singl, tlačím za vingl
Ptá se, jakáže je žena, určitě jsi modla
Po prvním testu, točí se mi hlava, máš

Samé skrýše, chci s Tebou snít, Múzo
Bloudí mi mozkem, drápe palci písek
Jakmile obouruč ohnu její obruče
Napíšu báseň 

Matka

Kozoroh 1987

Svítí voňavá svíce, rajtuje jako Slunce
Nezapadne, oheň kroutí knot a plápol
Nocí breptá rádio, hledám kouty ticha
Uši rovnováhy balancují mé pocity, tu
Si sednu a kšíruji se do provazů, sním
Do oka technosféry, zájemci přednáší
Cestu v času, mamka slaví narozeniny
Se sestrami střežím dárky, zas ji uzřím
Její oči, běsi pálí mozek, chce pomoci
Jdu s kopce, naposledy klepu na okno
Cítím, že mě hledá její věčná láska
Ale moc osudu pátrá po její duši
Bůh ji odvádí z nemocnice
Vděčně pláču, vzlykám
I sněhové vločky 
Každá jiná

Suchdol u Kutné Hory

Panskej pacholku, puč mi pistolku, písnička, kterou jsem chtěl zahrát dědečkovi až umře, měl ji tak rád, nosil jsem kříž na pohřbech, někdy přes celou vesnici, za dvacetpět korun, mráz nemráz, holé uši tuhly, ministrantovi, který byl na peníze, na hřbitov bylo tak daleko, myslel jsem na ně i když se hrál s farářem fotbal, zrovna padaly na pole americké propagační balony, plné falešných korun a tříkorun, škoda, že jsem nebyl u toho, když Žid Frajn třískal děti, retardovaně s nimi platily Eskymo, tu máš, pacholku, řval a láskyplně objal pohledem své regály, vitríny a chleby, rohlíky, slanečky a čaj, celý koloniál, a ženský, i moje máma, kolenatá blondýnka, chodily v sukních z balonového hedvábí, tvrdily muziku, naparovaly se v blůzkách z rozešitého textilu před mužskými na polích a v sadech, chlapi česali třešně, dědeček mi je nepoučitelně věšel za uši, přitom jsem dávno myslel na nohy Lidky Radoměřské, hledal něco, co mě kdosi implantoval, vůbec ne komunisti, kteří přišli i k nám, předtím ale vyhnali z pastoušky ponocného Kotyzu, vymetli i vánoční cukroví, dostal ho od babičky, pak vyvedli z chlíva také naši Straku, z maštale starého koně a od té doby jsem se přestal počůrávat, nosil máminu noční košili z roku 1935 a ještě jako desetiletý coural její lem po dvoře, zametal slepičí hovna až do seknice, do pokoje a do postele, miloval tu dobu, bakelitové rádio, rozhlas, dědeček poslouchal Londýn a Svobodnou Evropu, stejně jako za Němců, načerno zabíjel prasata, nikdy jsem ho nezradil, ani když keťas Sládeček hulákal v oficíně pana Kropáčka, Malej Vosečku, co poslouchá dědek, Svobodnou, Svododnou, počkal jsem až dědeček dobafá fajfku, usměvavě podá všem ruku, pomalu půjde domů, na stole mu voní polévka, pořád mi bylo devět, když babička nesla v tašce bubínkový re¬volver, dědeček ho schoval do války, žadonili jsme, nedbala a metla s ním do zatopeného lomu, slyším její pa¬máteční hod, já ti dám pistoli, dědku a v tom samém lomu jsem se o Vánocích nedobrovolně vykoupal, stačila mě omrzlého ještě seřezat, v té době už stonala, ani máma ji nepomohla, ani načerno koupené opiáty, přišel čas, vzal jsem kříž, šlapal vesnicí, hráli Čechy krásné, Čechy mé, táta mě strčil do pořádného kožichu, pěkná to byla zima a druhý den ráno, když šel hradbou sněhu k pumpě, svlékl si tričko, myl se, kouřilo se z něj, pumpoval jsem, ruce mi přimrzaly na kovové páce, voda tekla, myslel jsem na babiččin hrob, kopali ho dva dny, na slzy mého dědečka, na pravdu o vodě, v červenci jsme ve studni schovávali maso na svátky a pouť, taková to byla voda a když jsem zvedl řasy, dívaly se na mě velké oči paní Krepčíkové, dětská láska, lipový čaj, krystalická vůně ženy, vzpomínám jak ji párou úst omrzaly vlasy, Tak, ahoj, měj se tam dobře v tom městě, řekla, šla pozpátku, vlekla svoje zabalené do šátku, nikdo se nedíval, jen táta a Bůh a když farář žehnal mému ranci, i tátovu autu Tudor, už dávno hořela poslední svíčka naděje.

Na druhé straně řeky

Mezi fleky zelené trávy a trsy medvědího česneku
V ženském převleku tančí vítr boogy woogy blues
Zkus to, zkus, na to blues, je tu vůz, poveze tě, sem
Přívozem, povozem, náhonem, příkonem, energie
Koly to tu zryje, rypákem, kopyty, přikvačí i klokani
A vana, plná horké vody, v ní pohani, pění mýdlem
Běží k nim číšníci s jídlem, mana druhé strany řeky
Ale to už si klekli, a položili korkový tácek na vodu
Takhle a takhle, ho pošoupli ke mně
Ledovou tříšť a jahody v daikiri
Brčko na Indiány jara
Už běžím 


Možná to bylo hard stage blues, nevím, koukám přes řeku, kde, za vodou, leží mé sny.

Myšlenky na Costa paradiso

Nebudu už nikdy mladý
Letí to jak racek, co si neví s rybou rady
Neuvidím tělo potápěčky
Jak nese rudý korál do nebe pěšky
Rusé vlasy z proutí nakroutí do převisu 
Jak černoška pod dřevem tisu
Na savaně omotá se dredy 
Natečou jí až na bledá holá záda
Zdálo se, že by se mnou byla ráda
A na temné hvězdné modré pole
Vešli bychom v taktu spolu, zapletly si ruce
Aby celé nebe šlo s námi hupem dolů
A na horkou žulu by padal hebký šátek
Na který by jako svátek vtiskla svoje prsy
Chtěl bych si ho nechat a po kapsách nosit
Pro pár kapek lásky, chodit po něm bosý
Ale vzteklé kroupy deště mi vzaly úžas
Zamáčkly ho zavčas o pásek hebké ženy
Našeptaly mi pak ještě něco o vizi času
Jak civím v Malém vozu na její krásu
Velké oči, malé šance
Nepočkají mi ani boty z tance
Nezůstanu u ní jako panský kočí
Marně se má kola točí
Nebudu už nikdy mladý 
Myšlenky jen zůstávají

Osamělost

Vypnul jsem, svět kolem mne zašustil
Transcendentální umělec ztvárnil duši
Halucinace v uších, obrazy chemtrails
Městu na street art, bučí kovové krávy
Dekadence a iracionál, byly ještě vkus
Na náplavce visí s prezervativy básně
Šmíra, a tlama byznysu, lidi bez hlavy
Beng performance vláčí hovno v dece
Jdou ženy bez vkusu, pořezané peány
Na každém rohu vysílače, fízlův ajnclík 
Kape mu na karbid, chtíče říjícího davu
Zas leští bronzové koule psa z reklamy
Nízko, holubi letí nízko, tak blízko sebe
Padají na kapotu, sestřeleni jedy v zrní
Energie, chvěje se pevnost Vyšehradu
Natáhnu klíček plechovému kohoutovi
Když bombardér háže svěcenou vodu
A nálada klove můj svět

Totemy

Jdu sám v dešti, hodiny času tikají
Echo na oslím mraku, tiše schovají
Pod rafijí si v koláči namočí břicho 
Vybouchne ticho, pláčou magnety
Peláší duchové pryč z naší planety
Pak jsou rybou, a hrbatí dinosauři
Žena s bouří rtů a muži jako ďauři 
Homunculus ve vlastním džusu
Čas fetiše

Pilotní zkoušky / odjinud

Tak jsem to zkusil a rozsvítil a zhasnul, a znovu a zas. Pořád byla tma. To ten Thompson mi stál v cestě. Ale, v roce 1964 jsem chtěl dělat pilotní zkoušky, a bylo to jinak. Vojenský doktor mi podal vypínač. Když tlesknu, otočíte knoflíkem. Bakelitový vypínač, černý, jako tma v prostoru, nádherný. Tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Po minutě tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Za půl minuty tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Za 15 vteřin tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Za osminu minuty tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Za šestnáctinu minuty tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Začal tleskat jak v divadle. Změnil jsem pozici. Chytil knoflík a točil talířem vypínače. Nestačil mi a otevřel se mi prostor k pilotním zkouškám. Ze tmy do světla. Smál jsem se mu do očí. Pochopil a smál se také. 

Ledové měsíce

Podvečer, parník San Marco, láká smolnou loučí
A součet vlhkých stínů řeky, podává prostoru účet 
Když otužilí lidé svlékají obleky, nazí jdou do vody 
V psím počasí, hodí své převleky, psovi do boudy 
Loudaví číšníci, nosí plavcům vůni horkého punče
I mně ji podali, někdo zamručel, ať už tam skončí 
Zveme je na parník, kde na rožni připravíme hody 
Vrána, policie zdraví města, už ďobá střídu chleba
Pyšně se prochází, kývalka, na cukrové vatě cesty
Klamavé jaro klouže po námraze, zima se vrací
Ještě nenastal čas pro sněženky
Jsou tací, co říkají
Obyčejné dny

Tunelové vidění / odjinud

Netoliko, že je tma, ale nevidím, vidím jen to, že nevidím nic, když připustím, že vidím, měl bych vidět víc. V+W, a jejich Tmavomodrý svět, tak chytrý, prozíravý, vizionářský. Jako kluk jsem uměl všechny jejich písničky. V totáči, když už se schylovalo k mému průšvihu, počkal jsem si na nějakou oslavu narozenin apod. a spustil jejich a Ježkovu, Vítr vane pouští, ještě ke všemu ve vlastní úpravě a bylo zažehleno. Trochu jsem to zkrátil, byl v tom i alkohol, viděl jsem dvakrát a v naprosté tmě. Zapnul pak zářivku a viděl dvakrát denní světlo, abych uviděl v šeru prostoru nadvakrát dívku s dvěma obručemi hula hop, a ve tmě jeskyně měl dvakrát tunelové vidění, musel dýchat dvaatřicetkrát za minutu, tančil sám se sebou, a vzbudil chřestýše. Byl to polomrtvý macek, stál jsem ohromený, jak mě nenáviděl. Dodnes nemohu na něj zapomenout. V každém texaském krámu s botami a kabelkami jsem ho viděl. Úděsná láce. Venku před obchodem chřestilo světlo. Byl důvod k radosti. Jeden kovboj v Pianu se mnou směnil jubilejní texaský dolar za obnošené krokodýlí koně. Děsně sešlapané a oddělané. Nerozuměl jsem tomu, blbý sešmajdaný boty. V krámě jsem za ně dostal z fleku 600 dolarů. Proč tolik? Ptám se. Po opravě, je znovu dáme do frcu. Některé stály až 2000. Docela dobré číslo. Radost chvíli trvala. Mohl jsem do argentinské restaurace na maso na šavli. Klidně jsem tam mohl jít čtyřicetkrát, nebo k Francouzům, pouze 32 krát, nebo koupit u Irů 600 krát kyselý evropský chleba. Úplně jinak. Udělal jsem z peněz tři díly. 200 na restaurace a chleba, 200 na případné riziko z přejídání, 200 železná zásoba. Poprvé jsem začal přemýšlet, i když jsem peněz měl dost, a pochopil, že nemám dost faktů k vysvětlování. Sevřel mě prostor hry o prostor. Znovu to tunelové vidění, znovu to samé dýchání, znovu ten tanec Svatého Víta. Chvíli to potrvá, než mě prostor pustí.