Nebudu už nikdy mladý
Letí to jak racek, co si neví s rybou rady
Neuvidím tělo potápěčky
Jak nese rudý korál do nebe pěšky
Rusé vlasy z proutí nakroutí do převisu
Jak černoška pod dřevem tisu
Na savaně omotá se dredy
Natečou jí až na bledá holá záda
Zdálo se, že by se mnou byla ráda
A na temné hvězdné modré pole
Vešli bychom v taktu spolu, zapletly si ruce
Aby celé nebe šlo s námi hupem dolů
A na horkou žulu by padal hebký šátek
Na který by jako svátek vtiskla svoje prsy
Chtěl bych si ho nechat a po kapsách nosit
Pro pár kapek lásky, chodit po něm bosý
Ale vzteklé kroupy deště mi vzaly úžas
Zamáčkly ho zavčas o pásek hebké ženy
Našeptaly mi pak ještě něco o vizi času
Jak civím v Malém vozu na její krásu
Velké oči, malé šance
Nepočkají mi ani boty z tance
Nezůstanu u ní jako panský kočí
Marně se má kola točí
Nebudu už nikdy mladý
Myšlenky jen zůstávají
Nikdo již nebudeme mladý, pane Bukovecký, čas se nedá zastavit.
OdpovědětVymazatAle báseň vykouzlila úsměv, líbí :-)
Pěkný den :-)
Bylo po bouřce, šli jsme padákem serpentin k obřím balvanům rüžové žuly, dotknout se ji, byla ostrá jak žraločí kůže. Šli jsme jakoby z nebe, skoro botanickou zahradou, viděli malé laguny, do kterých se chodíme koupat. Bílé a černé šátky mraků vlály, hladily pocity, moře zuřilo, náš bungalov trčel ze skály.
OdpovědětVymazatHezký den, Hel a také hezké vzpomínky a energii deště přeji!
M.b.