Suchdol u Kutné Hory

Panskej pacholku, puč mi pistolku, písnička, kterou jsem chtěl zahrát dědečkovi až umře, měl ji tak rád, nosil jsem kříž na pohřbech, někdy přes celou vesnici, za dvacetpět korun, mráz nemráz, holé uši tuhly, ministrantovi, který byl na peníze, na hřbitov bylo tak daleko, myslel jsem na ně i když se hrál s farářem fotbal, zrovna padaly na pole americké propagační balony, plné falešných korun a tříkorun, škoda, že jsem nebyl u toho, když Žid Frajn třískal děti, retardovaně s nimi platily Eskymo, tu máš, pacholku, řval a láskyplně objal pohledem své regály, vitríny a chleby, rohlíky, slanečky a čaj, celý koloniál, a ženský, i moje máma, kolenatá blondýnka, chodily v sukních z balonového hedvábí, tvrdily muziku, naparovaly se v blůzkách z rozešitého textilu před mužskými na polích a v sadech, chlapi česali třešně, dědeček mi je nepoučitelně věšel za uši, přitom jsem dávno myslel na nohy Lidky Radoměřské, hledal něco, co mě kdosi implantoval, vůbec ne komunisti, kteří přišli i k nám, předtím ale vyhnali z pastoušky ponocného Kotyzu, vymetli i vánoční cukroví, dostal ho od babičky, pak vyvedli z chlíva také naši Straku, z maštale starého koně a od té doby jsem se přestal počůrávat, nosil máminu noční košili z roku 1935 a ještě jako desetiletý coural její lem po dvoře, zametal slepičí hovna až do seknice, do pokoje a do postele, miloval tu dobu, bakelitové rádio, rozhlas, dědeček poslouchal Londýn a Svobodnou Evropu, stejně jako za Němců, načerno zabíjel prasata, nikdy jsem ho nezradil, ani když keťas Sládeček hulákal v oficíně pana Kropáčka, Malej Vosečku, co poslouchá dědek, Svobodnou, Svododnou, počkal jsem až dědeček dobafá fajfku, usměvavě podá všem ruku, pomalu půjde domů, na stole mu voní polévka, pořád mi bylo devět, když babička nesla v tašce bubínkový re¬volver, dědeček ho schoval do války, žadonili jsme, nedbala a metla s ním do zatopeného lomu, slyším její pa¬máteční hod, já ti dám pistoli, dědku a v tom samém lomu jsem se o Vánocích nedobrovolně vykoupal, stačila mě omrzlého ještě seřezat, v té době už stonala, ani máma ji nepomohla, ani načerno koupené opiáty, přišel čas, vzal jsem kříž, šlapal vesnicí, hráli Čechy krásné, Čechy mé, táta mě strčil do pořádného kožichu, pěkná to byla zima a druhý den ráno, když šel hradbou sněhu k pumpě, svlékl si tričko, myl se, kouřilo se z něj, pumpoval jsem, ruce mi přimrzaly na kovové páce, voda tekla, myslel jsem na babiččin hrob, kopali ho dva dny, na slzy mého dědečka, na pravdu o vodě, v červenci jsme ve studni schovávali maso na svátky a pouť, taková to byla voda a když jsem zvedl řasy, dívaly se na mě velké oči paní Krepčíkové, dětská láska, lipový čaj, krystalická vůně ženy, vzpomínám jak ji párou úst omrzaly vlasy, Tak, ahoj, měj se tam dobře v tom městě, řekla, šla pozpátku, vlekla svoje zabalené do šátku, nikdo se nedíval, jen táta a Bůh a když farář žehnal mému ranci, i tátovu autu Tudor, už dávno hořela poslední svíčka naděje.