Tak jsem to zkusil a rozsvítil a zhasnul, a znovu a zas. Pořád byla tma. To ten Thompson mi stál v cestě. Ale, v roce 1964 jsem chtěl dělat pilotní zkoušky, a bylo to jinak. Vojenský doktor mi podal vypínač. Když tlesknu, otočíte knoflíkem. Bakelitový vypínač, černý, jako tma v prostoru, nádherný. Tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Po minutě tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Za půl minuty tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Za 15 vteřin tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Za osminu minuty tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Za šestnáctinu minuty tlesknul. Otočil jsem knoflíkem. Začal tleskat jak v divadle. Změnil jsem pozici. Chytil knoflík a točil talířem vypínače. Nestačil mi a otevřel se mi prostor k pilotním zkouškám. Ze tmy do světla. Smál jsem se mu do očí. Pochopil a smál se také.
Pěkné :-))
OdpovědětVymazatPane Bukovecký, napadlo mě již dávno a nyní si připomínám, je to jen námět či prosba, záleží na Vás, nechtěl byste poslat nějakou dobovou fotografii k textu, Vaši podobiznu, cokoliv, co byste si přál ještě zveřejnit tu na blogu?
Přeji příjemný, vysmátý den :-)
Helen
Fotka, tady asi narazíte, narodil jsem se s blánou na hlavě a naši mně schovávali před držkou revoluce u prarodičů. Prakticky, to uhrančivé na čočce fotoaparátu jsem si užil na zkrácených prázdninách v Technickém muzeu, kaleidoskop a mozaiku, uhlí a bakelit, Art eco! Myslím, že mám fotku z řidičáku a rodinou, z Letenských sadů. Něco jak izolace až dodnes!
OdpovědětVymazatTěžké, bude to se mnou těžké!