Věděli jsme, že kdesi v baráku je klavír
Našel ho balík uvolněného toku vědomí
Přešel až do smysluplného pocitu svobody
Začal jsem dupat na dřevěnou podlahu
„Dem ke klavíru!“
„Dem tlouct do kláves!“
Běželi jsme chodbou pro koně
Odhodili vatované vesty
Rozrazili dveře promrzlého sálu
A z otevřeného nástroje vyrazili bílí sloni
Tak hrozně se nám stejskalo
Kdo mi dá to jediný ráno s Tebou, ječím
Odjížděl jsem pryč, jakoby na věky
Pod vysokou klenbou nádraží jsi odcházela
Matka stála s postavičkou syna a mávala
Do vyhřátého pokoje jsi šla
Psát na tenký papír teplo stesku
Pověsit ho na šibenici
A spustit neviditelné kruhy okovu
Nic jiného jsme ani nechtěli slyšet
Ani Armstronga
Jenom falešný tón klavíru
A svůj nakřáplý hlas
Tak hrozně se nám stejskalo
Prachatice, rok 1978, březen, vojenské cvičeni, regulčík M.B., buzerplac, mrzne, čekáme. Naše četa potomků PTP, čeká spolu s praporem elitních vojáků na hlášení ČTK. Mrzneme. Konečně. Kosmonaut Remek a jeho let. Pak ticho. Jen někdo, zařve do ticha, po slovensku, Vladimir Reme, prdol do zeme! Kdo to řek, zařval velitel praporu. Mrzli jsme. Nikdo se nepřiznal. Pak nás pustili na ubikaci. Měli jsme ji o třídu horší, než elitťáci, ale, bylo tam piáno. Měli jsme na sobě vaťáky, byla zima, hrál jsem, tak hrozně se nám stejskalo.
OdpovědětVymazatM.B.