Včera / text

Už když jsem stál oblečený na ultra bílé váze kroměřížské nemocnice, ozbrojený páskem, telefonem, klíči a doklady o občanské způsobilosti, čekal mne den plný doteků. Vstoupil jsem do dotýkací dimenze. Byl jsem tam na návštěvě pacientky z rodiny, nudil se. Chemická blondýna v uniformě sestry si všimla, že nemám přezůvky, elektricky se mě dotkla, ohnula se jako energetické kyvadlo a podala z košíku umné igelitové a z jakéhosi hnutí mysli, mi je i na boty nasadila. Úžasné. Postrach všech nemocných, sestra, na kolenou, jako kdysi v Dallasu, když jsem si kupoval livajsky (cha) a chtěl po prodavačce krejčovský metr, klekla si rovněž před mou maličkostí a měřila obvod břicha. Tehdy jsem si koupil o číslo menší, takový jsem měl mindrák, co naměřila, že je dodnes mám, nedal jsem je do charity, protože ty její doteky jsou pořád na nich. Mohlo za to také jarní povětří a klikaté čáry jejího těla. Včera ale bylo také jiné včera a sestra se podobala jedné dimenzi na normandském pobřeží, kde jsem bydlel u známého v propůjčeném baráčku u moře a jako správný lovec, běžel každé ráno po promenádě do pekárny pro bagety a úplně zkoprněl, moře bylo pryč. Sešel jsem na břeh a šel po mořském dnu. Po chvíli se mne dotklo i lidské společenství a na obzoru se objevilo něco jako bryčka z gladiátorské arény, omyl, byla to závodní dvoukolka a za ocasem koně seděl nahý chlap, jel jako šílený a řičel. Jel směrem k plachetnici, která ležela na boku v ústí Napoleonova kanálu, který se táhl až doprostřed města Caen, kam pluly i velké zaoceánské lodě. Udiveně jsem kroutil hlavou i v pekárně, kdy jsem se snažil zeptat anglicky, co se to s mořem děje, nikdo se mnou anglicky mluvit nechtěl, ještěže mi prodali pečivo, ale až pak, když jsem jim řekl, že jsem Čech, abych se pak zmatený vrátil na mořské dno a šel pomalu podél břehu a jedné pevnosti domů, když se přede mnou objevila chemická blondýna v županu a s fotoaparátem, přišla cestou, která vedla skrz písečný val, shodila župan, byla pod ním nahá, podávala mi foťák, něco francouzsky šeptala, udiveně jsem stál, dotýkali jsme se pomocí přístroje, v levé ruce jsem držel bagety pro hladovějící rodinu, cizí žena šeptala a dotýkala se i francouzskými slovíčky. Chvíli jsem byl jako těsto, ale jen chvíli, pak příležitost skončila. Šavle utrumu udeřila, žena se sehnula a sebrala župan. Pak mi vytrhla z ruky fotoaparát a vrátila se do úvozu cesty. Matematicky by se to dalo vyjádřit v nanosekundách, co všechno chemického ve mně proběhlo. Bezpečně vím, že neproběhlo poznání jediného čísla. Dodnes se ale dotýkám změti nahodilých čar jeho možného vzdáleného obrazu, vždy se objeví mořské pobřeží bez vody, a i když dnes už vím, že za to může Měsíc a jednou za čas se to všechno může stát, obraz se vrací jako jarní povětří a někdy se potýkám s myšlenkou na jeho smyslné klikaté čáry.