Myslím, že ještě dnes uzpívám. Mám trénink. Vždy, když, jsem rozepínal poválečným dívkám prádlo Triola, vždy se mi to podařilo.
Slečno, vyrostl jsem na kole a kytaře. Gibson, se tomu říkalo. Také na kornetu. Teď už to neufouknu. Řeknu Vám, vidím se takhle ve vojenském. Jsem na vycházce u prarodičů. Stojím naproti jejich domu a stopuji. Kam jedeš, ptají se chlápci v nádherné Simce 1300. Na Luise Armstronga a jeho ženu. Zavezli mě až před Lucernu. Troubil jsem jim na auto Třešňové květy. Kamarád čekal. Šli jsme sklepem, umazaní shnilými bramborami ťukali na zastavěné dveře přízemí Music hall. Na Borůvkový vrch jsem vyndal kornet. Pořadatelé mě srazili k zemi. Kdosi mě zvedl a pozval na Gin fizz. Povídám, umím Sentlujský močál. Jo, dobrý, běžte s tím do prčic, tady si neškrtnete. Neškrtl jsem si ani s ničím jiným. Taková to byla doba. Jako každá jiná. Přitom, tehdy jsem ještě nebyl hluchý.
Kde ty loňské sněhu jsou. Je to padesát let. Armstronga nám lopaty dovolily. Udělaly z něj skoro rolnīka a dělnīka, i pracující inteligenci. Ale ani ony samy nevěděly, že už Rus maluje na tanky bílě pruhy, zkrátka, byly to lopaty. Tak jsem tam jel a chtěl si s ním zahrát Sentlumský močál! A dál?, tak to už všechno víte. M.B.
OdpovědětVymazat