Velká Prérie /16 - 20/

Balos, bdění a snění, reminiscence, chaos

Slunci a vině se nedá uniknout, půjčím si „indulonu“, k plavání je dost daleko, zkusím se přikrýt košilí a kloboukem, nohy zabělím krémem, usínám.

 
Zdá se mi, že se hrabu ve fotografickém báglu, hledám teleskopický dalekohled, zaostřuji a šmíruji Ullu, rozčileně se baví s muži ve člunu, jsou to angličtí rabijáci z letiště, zvedám se, mám k nim daleko, beru útočný nůž, sandály, budím správce, podává mi luger a oslepující granát, znám, znám, umím, říkám, chvíli jdu, chvíli běžím, teď už jen běžím, na okamžik mě nemůžou vidět, mám je na dohoz, a když se za Ullou objevím, zdravím je, hi guys hi, greeting from Rangers a hodím granát, oslepí je a rozhodí, nepoučitelného střelím lehce do stehna, nařizuji, na kolena, hoši, na kolena a ruce nad hlavu, jsou príma vystříhaní, doběhne správce a odborně je sváže, ale to už se celý zpocený budím.

 
Rozrušený hledám dalekohled a pátrám s ním, kde je moje děvče, vidím ji, žeru ji, prohlížím si ji, je krásná, znovu usínám.

Sen druhý a jiný, beru útočný nůž, budím správce, sahám po klobouku a šortkách, jdu ji hledat, nádherný pohled, škoda, že nemám foťák, muži pózují, Ulla dělá snímky, je celá bílá s hřívou blond vlasů, na sobě má zelené fluorescenční bikini, chlapi jsou ošlehaní větrem a Sluncem, líbí se jim, nadbíhají, hi guys, představuji se, nůž commandos strkám dozadu za pásek, mužům se lesknou oči, chtějí kudlu vidět, nádherný kousek, dá se s ním házet, je to šíleně drahý a nebezpečný mečík důstojníka generálního štábu, nosím ho sebou všude a nedávám z ruky, ani tady ho nepůjčím, zejména kvůli pouzdru, je v něm identifikace, jed a výbušnina, Angláni o nás vědí vše, odkud jsme a kam máme namířeno, Ulla jim to stačila bezelstně sdělit, je mi jasné, jsou z rozvědky, nebo tak nějak, sídlí na letecké základně, jsou tam vítáni, nárokují si řecký obdiv, omlouvám se, musíme jít, říkám, máme sebou ochránce a míří na Vás, je ho třeba uklidnit, ani nevíte jak jsem rád, že jste normální, loučím se, muži jsou překvapeni, nemyslí že blufuji, pochopili, mohli mít problém, blondýna je obsazena a není jen solitér a klenot, rozpačitě se loučí, nepodal jsem jim a nepodávám ruku, Ulla je rozhozena, chápe, sledovali nás, kráčí vedle mne, kráska všedních dnů, správce Ital Antonio Ponte je na palpostu, leží na břichu hřibu kopce, obratně sklápí dalekohled pušky, konečně chápu co sebou v báglu skládacího táhl, děkuji, že tam je, pak je to mžik, vstane a těžce sbíhá k nám, běžte k autu, nařizuje, možná se pokusí obeplout mys na druhou stranu, mají to kousek, běžte, je v tom 10 patron, bůhví co jsou zač, beru za ucho pušky, mám to kilometr na plný zápřah a do kopce, zpocený lehám na rozpálenou střechu auta, a dívám se do úzké cesty od moře, na 600 metrů si troufám trefit, švenkuji puškohledem strání, mohli by se rozdělit, a přijít po ní, ještě nevím, kam je střelit, potím se.

Ale teď opravdu, jsem vzhůru a říkali mi Gurkha, jsem Bílý Gurkha a cvičil Gurkhy, vzpomínám, Argentina, 36 hodin ležím na rozpálené plechové střeše letiště, měl jsem v pralese a horách poslání, úkol, pár vojáků osvobodit, ale někdo z pašeráků na nás vystřelil a paravojenský doprovod utekl, zanechal mi k snědku jen pušku a mapu uprostřed džungle, doškobrtal jsem vysílený k vesnici, dalo se telefonovat May Day, vzali to Amíci z Chille, varovali, ať odtamtud zmizím, nejde to, oponuji, bezpečně je jen na střeše letiště, tak jo, čekejte, vyzvedneme Vás!, banány a voda, nic jiného nemám k snědku, ještě počítat čas, přiletěla rozvrzaná DC-3, vylezli z ní US bratři v triku v neprůstřelných vestách, máchají puškami M4, slezu z boudy dost navinulý, musím se trochu rozchodit, Rangers hlídají WC než se trochu upravím a vyperu, poďobaný správce letiště a personál nás pobízí, ať vypadneme, nevěděli, že jsem tam byl a nedůvěřoval jim, nechtějí, abychom zbourali jejich zalátanou nádheru a ještě víc zorali přistávací dráhu, dávají tip, kde zajatci jsou, docela je chápu, letadlo má 2 šestihlavňové letecké kulomety v pancéřovém kotli po obou stranách trupu, můžou se na kolejnicích vyšoupnout z okna, také dvacetimilimetrová letecká děla, ještě sedmihlavňové raketomety v podvěsu, takový nenápadný veterán a taková palebná síla, tak proto ty sny, pořád se honí v hlavě a soupeří s drsnou pravdou, Amíci si pak vystřelili a shodili mne s padákem na rozštípané sídlo diamantové mafie, také jsem si zastřílel, a posbíral Gurkhy, čekal s nimi, až nás vrtulníky vyzvednou.

Pořád jsem vzhůru a vše se děje jako ve snu, beru dalekohled, hledám Ullu, konečně ji najdu, muži ze člunu s ní debatují, nezdá se, že by byli agresivní, budím správce, na podezření beru nůž commandos, opasek, je v něm nervový plyn, stačí ho hodit pod nohy a ustoupit, jdu pomalu, na nohách mám sandály, hi guys, říkám Anglánům, neobtěžují Tě, ptám se Ully, ne, vše je v pořádku, okay, půjdeme, pánové nazdar, těšilo mne, ruku jim nepodávám a nepodám, pátravě se dívají na mečík, je jim jasné, že k něčemu takovému se jen tak někdo nedostane, uvědomují si možnou subordinaci, navíc, Ulla je milá, příliš autentická na tyhle hochy, podlamují se jim nohy, s grácií podává svou elektrickou ruku, je pro všechny i pro mne femme fatale.

Karpathos

Ráno na letišti Chania se s námi loučí parta Anglánů, vypadají čerstvě, jakoby ani nebyli na řecké svatbě, i my byli pozváni a ovínili se vínem, trochu ouzem, dýchali závrať moře, celou noc snaživě tančili nekončící Sirtaki a krétský Anopolis, s Ullou jsem vlastně vůbec nebyl, točila se s jejími známými od moře, se správcem a podsaditými Řeky, šíleli z ní, měla výdrž, také já si užil, cítil úžasnou chuť po životě, svíral neznámé ženy, tančil do úplného vyčerpání, vracel se a vracel, mohl za to adrenalin, vyráběl jsem ho, jen správce nepil, a ráno, když se hlásíme pohraniční kontrole a věži, pilotuje on, pořád mám v krvi dost alkoholu, cítím zpomalení a třeštivý pohyb, čeká nás víc než hodina letu, letadlo je okay, roluje na start, líně se zvedá k věcem příštím.

Kroužíme, chvíli trvá, než přijde pokyn, a Piper dosedne od moře na letiště Karpathos, parkuje, ostatní práce se přenechá místním, správce to zařídí, pak odběhne pro Land Rover, jedeme bydlet do hor, do vesnice s mnohými navrátilci z Ameriky, náš bílý dům je nad srázem, přírodně klimatizovaná terasa s bazénem sedí na betonové plošině, má čepici skleněné determální střechy a visí do prostoru, pod ní je část garáže pro dvě auta, vjíždí se skrz pancéřová vrata, dvoudveřový terénní Mercedes G je zasutý pomocí umné konstrukce skoro bezzákluzového děla do vydlabané skály, Land Rover leží schovaný pod plackou, musím nabít baterii, říká Antonio, potomek italských starousedlíků, vyndám ji, když se nejezdí, odchází, v domě má své přízemí a manželku, vybalujeme, Ulla lehá na terasu, Slunce už zuří horkem, z rour kolem velkého stolu a kousku terasy syčí pára klimatizace, chladí také bazén a dům, voda a studený vzduch se čerpá z hory, je to praktická pohoda, rozum, který lahůdku vybudoval, v dálce leží moře, město a pobřeží, obsluhuje nás Antonio, máme studenou večeři jak v nemocnici, chybí ženská ruka, Ulla se v kuchyni nevyzná, navíc je ospalá, ale co, zítra se vypravíme k moři, pak už servis bude.

Chiara Ponti, představuje se manželka Antonia, byla na návštěvě rodičů, omlouvá nepřítomnost dobrou angličtinou, myslela jsem, že se vrátíte až dnes, budu se o Vás starat, ošívám se, stačí nám normální posluha, je to tu luxus a budeme cestovat, říkám, jsme šťastni za snídani, večeři jak kdy, řekneme si!, je to kráska, usoudí Ulla, kývám, má v sobě něco z těch blonďatých Italek Trentina, o výjezd z garáže se postará Antonio, nejdříve musí ven svým vozem, pak Mercedes a znovu Land Rover zpět, to aby nepřekážel osadníkům a nedostal úžeh, komentuje.

Pojedeme dolů z hor, studuji trasu, máte tajnou vojenskou mapu, nikde ji neukazujte, varuje Antonio, je tady přísný režim, i když jsem Vás nahlásil, že jste okay, Řekové jsou válečníci, každý je podezřelý ze špionáže, někde mají i tanky, našel jsem příjemnou pláž, je těsně pod vesnicí Kira, vede k ní klikatý padák, skoro nikdo se tam nekoupe, ruší jen nějaká loďka rybáře, príma rybí hospoda a pekař jsou nad pláží, trochu jídla a pití máte v ledničce, odlehčená dvaadvacítka s tlumičem je přilepená pod sedadlem, zabezpečení je elektrické, když tam někdo poleze, zabzučí varování, když nedbá, dostane skoro smrtelnou ránu, pro další případ se kastle znovu nabije, takhle se to vypíná, má to vlastní baterku, okna a dveře auta jsou pancéřová, chcete ukázat, jak se s tím jede?, ne, znám džípy, jsou to nepohodlný křápy, odmítám, ahoj!, nebojte, dodává Antonio, je to tu bezpečné, ale s ní, ukáže na Ullu, s ní to bude vždy divoké, její zjev každého upoutá, skoro každému zlomí, alespoň na chvíli, jeho poklidný život, hm, zadumaně kývám.

Kyra, Panagia beach, silnice je strašná, navzdory koženým sedadlům a klimatizaci, jediné, co z džípu dělá lepší auto je posilovač řízení, na některém úseku řadím 4x4, ještěže je to kousek, musí to příšerně žrát, jsou to Himaláje, říkám Ulle, je šťastná ze všech těch zatáček a neuvěřitelného klesání, pořád nekončí, pak rovně padáme do zálivu, tady by maloval Monet lodě, říká Ulla, lehá si na karimatku, chce, abych ji namazal záda, nadšeně odhazuji chladící tašku a roztírám, myslím na ni, na to co bude dál, jak si s tím poradím, mažu, potom ona, cítím její prsty až do posledního nervu, pleskne mne přes zadek, jde do vody, namočím si vlasy, naříká, plave, přisunu se k vodě a pozoruji, jak v hloubi, tak 6 metrů, rejdí ryby, moje bílá štika pluje na povrchu třetiny půlkilometrové elipsy, dá se tu potápět, zkusí to, na vrcholu oblouku temní moře, dál se jí nechce, něco jako duha se tam vytrácí a hlubiny očí chobotnice straší všechny barvy léta.

Den se psy

Běžíme pouští hor, večer jsme se dohodli, každý den budeme jogovat, nechtělo se mi, vypili jsme spoustu vína, koukali na vesmír, usínal jsem Ulle v klíně, ale ráno stačilo vzít kecky, trochu omýt oči, a běžet, písek vylezl až sem nahoru, pachtíme se kopcem, vodní pára chladí, toulaví psi nás pozorují, jeden se rozbíhá, šmíruje co jsme zač, nezastavuj, říkám Ulle, běž klidně, nesmí poznat, že se bojíš, pes vrčí, snad ví, že jsem jednou psa rukama zabil, posunu se, rozpadly se mu nohy, není schopen pohybu, dávám si pozor, neukázat záda, Ulla dobíhá, pes se zmátoží, zdrhá ke skupině, je divně olysalý albín, a parta beztvarých bledých psů, bere do zaječích, co to bylo, on se Tě bál, ptá se běžkyně, je mi čtyřicet, miláčku, jedl jsem i psa, a byla doba, kdy bych zabil pěstí krávu, chceš se vrátit?, ne, říká, a znovu běží, od té doby co ji znám, zhubla, má nádherně dlouhé svaly, mohla by klusat i nahá, kobylka kobylatá.

Jste pojištěni radiotelefonem, slibuje Antonio, společně snídáme na terase, Ulla se rozpovídá o ranním zážitku, vypráví o jezerech Dallasu, pijeme pomerančovou šťávu, slunce rozpouští mlhu nad kopci, je čas na další pláž, Antonio zaškrtává cestu, vytahuje džíp, ještě telefon, říká, je ve sloupku spolujezdce, takhle se otvírá, někdy se musí popojet na kopec, aby fungoval, frekvence je pověšena na radiový stožár, věže obsáhnou ostrov, zachovejte klid, když to vezmou vojáci, přepnul jsem na ně, vědí co a jak.

Paralia Kato Lakkos, jsme sami, úplně sami, ve stínu borovice zakopávám polní lopatkou kabelu s doklady, penězi a zbraň, nůž věším na větev, a dívám se, Ulla jde do vody, má sandály, jdu za ní, i já mám sandály, nešlapej mi na sandál, imituji Elvise Presley, zkouším moře, je teplé, vracím se ke skále, studený čůrek sladké horské vody chladí, přemýšlím, jestli se dá pít, beru foťák, dnes se budu věnovat fotografování a perspektivě, než zmačknu, pěkně si sestavím do hledáčku objekt, chci se Ulle vyrovnat, její fotky jsou profesionální, začínám pobíhat po pláži, zahnu za roh, nikdo, navrhuji, tady se vykoupeme nazí, nenastydneme a zaplaveme si jak v maminčině bříšku, co takhle vpravo?, vlevo to bude lepší a intimnější, říká má dívka, asi bude chtít napravit včerejší všehochuť, nějak nám to moc nešlo, smál jsem se a zpíval, copak ptáku Jarabáku, pořád jsme se o něco přetahovali, pili a pili, byla to závrať a toulky, které jsme neuměli vysvětlit, najížděli na sebe a nedodělali se, jó, to je něco, jó, to byl den, ale už se stěhujeme, beru nůž, karimatku, ručníky, a ledničku, jdeme vlevo, musíme se udělat.

 
Ale, pořád to nejde, a ani se nám moc nechce, plaveme, jíme a plaveme, mezitím zkoušíme vyhnat ze sebe tíži, stále držím, Ulla toho má a nemá dost, blíží se večer, a Měsíc bere do ruky krumpáč, vrazí mi ho do mozku, slyším její šepoty, jedině tak ze mne slast vyšla, chápu, je silnější, než magnetické sny.