Velká Prérie /21 - 25/

Appela 

Na pláži převažují květinové děti, pozůstatek vypelichané epidemie fyzického sexu Západu, vyčítavě se plouží pískem, co je to za lidi, ptá se Ulla, vysvětli mi, jak se stalo, že jsi voják a básník?, jsou to mí lidé a krevní skupina, jsem voják v důchodu bejby, bankéř z donucení, profánní exulant, chybí jen Nansenův pas, píšu, zlato, abych přežil a neztratil smysl pro nadpřirozené, proto jsem tady. 

Ullo

Zakopej mně do sebe, miláčku, zakopej si

Tělo, a Ducha, duše je oběma prostředník

A kdybys chtěla, aby to bylo jinak, tak pták

Uletí, zasyčí píšťaly vlak, o šepot upadne

A ani nová dimenze mi nevezme pojem

Posvátný sex s Tebou

No, to mně teda podrž, Májkl, tak tomuhle mám rozumět?, ano, Ullo, cvič představivost a choď pozpátku!, pozpátku?, takhle?, jo, moc hezké a ilustrativní, zkusím Tě fotit, večer budeme vyvolávat film a uděláme fotky, naučím Tě něco, stačí nůžky a zkusíš koláž, budeš jak Manet, teď k věci, doklady jsem zakopal do písku, stačí nám jen polní lopatka, nikdy nás nedostanou, pojď, můžeme do vody a tyhle lidi, ty Ti nic neudělají, jsou odkvetlá generace, neškodní, teď už za hranicí rozumu.

Nabývám dojem, že jsme se už odpoutali od závislosti na fyzično, v poklidu jdeme k vodě a rozhlížíme se kolem sebe, možná nás žene čas, možná probudil, možná jsme unaveni sami sebou, pomalu a jistě se blíží Domenikův přílet a naše cesta zpátky, ještě pořád jsme neokusili jeho pocit ayahuasca, sice nám přiblížil svůj dům na Karpathosu, ale myslím, je to jeho pocit, svůj si musíme najít sami, zasloužit si, možná nemá cenu hledat, stane se, co se má stát.

Plaveme k velkému balvanu, trochu vyčuhuje z vody, máme sebou vše na potápění, tady bude základna, kousek dál je hloubka, možná 6 metrů, moc dobře je vidět mořský svět placatých ryb, ježci a koráli, v mozku mi hraje náladová muzika, chce to kyslíkovou bombu a zůstat pod vodou déle, a nenapodobovat japonskou lovkyni perel, lovit bez bomby mne naučila potápěčka na Sardinii, potápěla se pro červené korály, měla dům nad lagunou, osamělá, chodil jsem za ní, byla o hodně starší, nechtěla mi ukázat břicho, pořád se modlila, ale vše tělesné se rychle naučila, chodil jsem jen za tmy, dával si pozor, aby mně někdo nezabil, muži i děti tam nosí zahnuté nože, divné jako jejich nosy, nemají rádi cizince, jejich baráky a skály, někdy i naši základnu popsali go home, někdy neobsloužili ani v restauraci. 

Na co myslíš?, ptá se moje všechno, moje Múza, na minulost, na současnost, na budoucnost, říkám, hraju o čas, nechci otevřít, co všechno jsem zažil, někdy to nebylo sladké jako čokoláda, zkusím kraula, už vím, že mne dožene, má dlouhé ruce, já fyzičku, budu muset zabrat motýlkem, jsem zvědav, jak dlouho to vydržím.

Polní mše

Máme odpočinkový den, mraky se honí po nebi, prý ještě nebude pršet, až pak, po menším cestování na utajenou řeckokatolickou mši, něco jako protest uprostřed pravoslaví, kněz je ze Santorini a z vévodství objíždí své ovečky, my sami jsme katolíci, vysvětluje Antonio, i Chiara, co Vy?, ptá se, no, říkám opatrně, sice jsem po otci východní řecký katolík, jako dítě jsem dělal na vesnici ministranta římskokatolickému knězi, ale jinak, my Češi jsme tak trochu neznabozi, nepraktikuji, rozhodně však sdílím Vaše nadšení a půjdu se modlit, co Ty, Ullo?, já, abych upřesnila náboženskou příslušnost, jsem protestant, špitne, směji se, je to tady pěkná směs, myslím, farář nám odpustí.

Pane a Bože, od kterého má své jméno každý rod na nebi a zemi, Otče Ty jsi láska a život a skrze Tvého syna vzešlého z ženy a skrze Ducha svatého, který je pramen božské lásky, mi dej za ženu dívku Severu, Ullu a veď mé kroky k pravdě a lásce, melu dokola, tak nějak jsem si upravil, a zkrátil text který kněz rozdal, předepsanou motlitbu celebroval italsky, přestože mluvím italsky, snil jsem italsky, beru anglický text a mumlám svou verzi, mluvím ji anglicky, protože v současnosti sním anglicky, miluji anglicky, česky jen pláču, teď klečím a čekám, až mne kněz pokropí kropenkou, má modré oči Evropy, trochu smíšek, zubí se a chlístne svěcenou vodu, její velké kapky na hlavě pomalu schnou, zvedám se, jdu pro tělo páně, byli jsme na zpovědi, a trochu jsem musel pomáhat Ulle s překladem, Antonio je udivený z mé italštiny, netuší, že jsem se ji naučil samostudiem, básněmi a na podlaze sardinské milenky, klečím a čekám oplatku, schválně ji jazykem připlesknu na horní patro, to aby přischla a celý ten čas ji chráním, občas jazykem přejedu její přilnavost, vydrží až do konce mše.

K autu jdeme pěšky od polorozpadlého chrámu, kněz si sedá k nám, voní kadidlem, jeho doprovod usedne k Antoniovi, šplháme do hor, spí u nás, Chiara upekla dobroty, bude ryba a víno, ráno až pojedeme k moři, vezmeme kněze vysoko na sever, má tam letní sídlo, kousek od něj je přístav, i my si tam najdeme místo na slunci, Antonio ho navrhl, zná osamocenou pláž, kolem ní je prales konopí a pinie, není tam nic jiného než to a voda, vše ostatní si vezmeme sebou.

Pořád neprší, dost fouká, na terase máme větrovky, ženy jsou zabalené v houních, v zásadě je to tu takové každý den, večer trochu chladno, ráno teplo a dole u moře horko a svěží voda, vítr, Antonio sehnal kytaru, zpívám všechny ty balady a valčíky, Mull of Kintyre od Paula McCartney, jsou udivení z toho houpání, jsme namazaní, zkouším tanec Řeka Zorby, škoda, moc mi to nejde, Chiara přinese magnetofon, tadá, tadá, titadá, tadá, tadá, titadá, točím se a kráčím, vrtí se i Ulla, začíná pršet, déšť je teplý, teplé je i ráno, je čas se loučit, farář děkuje, vtipkuje, nohy mu tančí, Mull of Kintyre.

Dalla chiesa di Vananda

Na oči je panorama hor, pod kopci moře, před námi, kodrcavá cesta, Ulla je způsobně oblečena, má tričko a kraťasy na běhání, schovala jablka širokých ramen, vzala si podprsenku, stočila vlasy do šátku, tak si to přála Chiara, prý, kněz i doprovod by mohli být rozrušeni, přiznali, nikdy jsme takovou ženu neviděli, ale, jak vyšla s báglem, vypadlo z ní něco jako pavouk dálkového ovládání, ochrnuli, intelektuálka, jak Hemingwayova společnice na lovu antilop Kudu, vůbec se to Chiaře nepovedlo, hosté šílí, pokřikují a ptají se, já musím řídit, její kolotavý smích je uvádí do transu, najednou se stává chvíle věčností, právě jedeme kolem Spoa, pod námi teče sráz, pak znovu do hor a mezi kopce, varuje mne klikatice kamenitých cest, do toho řehot v autě, Ulla muže ovládá, sundá šátek, padají vlasy pěstěné ženy, dovídám se, je potomek generací švédských zednářů, sláva, konečně končí šachy o ni a pro ni, o moc a peníze, když ona je moc a peníze, Olympos je na dohled, vpravo Diafani, jasně, chceme se podívat do města, pánové nás provádí, nikdo nám nenutí domácí zboží, proplouváme labyrintem kaskád domů na vrchol pyramidy, je na něm úhledná hospůdka s fantastickým výhledem, dáváme si řecký salát a pečené baklažány, kněz slibuje prohlídku přilehlého kostela, stojíme pod klenbami a přes zákaz, Ulla fotí fresky, svítí křišťálové lustry, na cihlách třeští vybledlé madony Východu, hoří svíčky, zapaluji je pro štěstí, už musíme jet, šustíme podél suchého koryta potoka až do Diafani, kousek nad městečkem mají, teď už přátelé ubytování, podávám mužům bagáž, odmítáme pozvání, stejně je formální, zbývá poslední fotka, čeká nás Vananda a její čistá voda, těšíme se na potápění, vlny a vítr, snad někdy zas, a na viděnou, říkám, sedám do zaprášeného džípu, ploužíme se k cíli, Dalla Chiesa Di Vananda, míjíme její pláže, polykač času, ty jeho cesty, napovídají, kam se vracet, když se nám na konci světa nebude líbit.

Moc se mi tu nelíbí, brblá Ulla, shodí mužské oblečení, stojí tu vyčítavě, jen v kalhotkách a klobouku, hodí batoh přes záda, vláčím za ní bombu na potápění, kráčí, nemá s ničím problém, hledám nějakou její chybu a záhyb, přemýšlím, jak dlouho bude tak fešná, konečně září křišťálový klid vody, jen, jak se k ní dostat, chce to až do rohu, není tam slunce, shazuji do písku bombu s kšíry, bere ploutve, podávám ji druhý díl žlutých plavek-podprsenku, Ulla není černá, ani tmavá a opálená, je bílá, tak bílá, chvíli jak mléko a pak, už plave a zabírá, dál se dno snižuje, pořád je vidět, jak se hluboko potápí, pomalu, lásko, pomalu.

Kdesi se probudili hippies, odkudsi přinesli vzruch, přivedli děti, dosud jsme byli sami, skupina rozbaluje cigaretové papírky, nabízí marihuanu, kolik platím, ptám se, ále, máchnou rukou, společně čekáme, až se Ulla vynoří, kouř z cigarety trochu páchne, točí se a točí, pak už jde láska z vody, zkouření muži a ženy čučí, nebe na mě padá, otvírá dveře, trochu se chichotám, pomáhám Ulle z kšírů, všichni si nás prohlíží. 

Hippies

Co s nimi máš, brblá Ulla, když vydechne, rozhlíží se jaké máme hosty, utírám ji záda, já jim nerozumím, jsou omšelí!, říká, ano, jsou, ale já jsem beatnik, plavu na vlně Automat Kalifornie, chtěl bych, aby Ferlinghetti prodával mé knihy, je to sekta, štěká, ne, nejsou sekta, to noviny o nich rozhodly, Ty jen papouškuješ, emigrovali za slova „milovat, a ne válčit“, děti boháčů, překážela jejich obyčejnost s hieroglify, květiny a dlouhé vlasy, víš, měly kousek k věčnosti, proto bylo hnutí Baby boomers tak nebezpečné a státní byrokracie se bála, že bude nosit sandály, trnula strachy o zisk, najednou tu byl někdo, kdo ji bránil házet plebs exekutorovi, přihrát restrikci lauzry, zuřila, nechtěla jejich mír a lásku, drtila tuhle pevnost, spustila válku, zejména kvůli ní, přišila hnutí na čelo drogy a nedovolila, aby je někdo učil drogy brát, rozmazala hippies jejich halucinace, jakoby Bohové civilizací nesvačili opium a prebendáři nechtěli drogy kontrolovat, jen sami sobě dopřávat jejich nejčistší verze a šíleně leštit měděný žlab, kde ďáblovy peníze, které vydělali vítězstvím nad nimi, začali v lesku koryta hromadit a počítat.

Musíme pryč, hádáme se, smůla, ani se nepodívám, kde mají jeskyně, možná kemp, dávám jim peníze, Hippies se usmívají a přijímají, mají svůj pomalý svět, nepatříme do něj, jsme šťastní rváči, Ulla i já, Májkl, tak takhle ne, já vím že to co jsi říkal není proklamace, ale jeďme někam, kde to žije, stejně si to budu pamatovat, ty jejich děti, ale pojďme, pláče, točí se mi svět, chvíli se i rozpadá, mám husí kůži i na zádech.

Projíždíme Diafani a ani nás nenapadne se zastavit o radu vlídného kněze, kodrcáme celou tou prašnou cestou, chci být co nejblíže Voladě, dole pod ní jsou pláže, můžeme se klidně i rozšoupnout a vyspat v Pigadii, zkusit, jaké to bude až Domenico přiletí, Antonio myslí, je to hloupost, stěhovat se, místností je dost a my spíme v pokoji pro hosty, fajn, fajn, fajn, dneska je den blbec, říkám do autotelefonu, je to něco jako polní telefon, přísně složitý, chraptí, dobře, chápu, když tak pro vás s Chiarou přijedu, přemlouvá, bojí se o naši bezpečnost, můžete se osvěžit ale moc nejezte, bude dobrá večeře a povídání, zřejmě slibuji nemožné, Ulla je dnes v ráži, na nové pláži se jí také nelíbí, dokola nosí ovoce a koblihy, docela s tím otravují, je poprvé, mezi tolika lidmi, rachotí motorové čluny, muži se předvádí na vodních lyžích.

Přesto mne neuvěřitelně vzrušuje, jak sebevražedně plave, nechce se jí z vody, vzteky se potápí, zplihlé vlasy, ty jejich ucourané biče ji polepí hlavu, krása, je jak velký pták, snažím se zachovat klid, zkouším psát, její prsy jsou bombardéry, kopí podpatku boty, mé fetiše, punčochy a švy, kalhotky a podprsenky, jizva rozkroku, hnědé koláče na nich bradavky, mé hroby, nemůžu se dočkat až ji svléknu, mačkám transistorák, Charles Aznavour zpívá Natalie, ma chére Ulla, je jako šanson, balíme, jede se do hotelu Mare, ubytovat se, jsem nahý hned u dveří, chci, aby něco řekla, je jako moře, její hlubina mne stahuje, jsem tulák po Atlantidě, ptáček ví co je rozkoš.

Whataburger

Wow, Ulla spí, beru kecky, jdu běhat, je sobota, bauau úau bau zní po vodě mše, běžím do kopce, chci na planinu plnou starých oliv, voní tymián, pinie, ozon honí vzduch od moře, provoní pole hrachu, Slunce začíná hřát, měl bych se vrátit, nechce se mi, soutěžím, klušu ještě kousek, mám žízeň, nikde pitná voda, jen na stole jídelny čeká konev kávy, pivo, vinný střik, dnes přiletí Domenico, bojím se, blíží se přesun domů.

Wow, Ulla je vzhůru, má hlad, dali bychom si hamburger, objednávám, Karpátho-Američan má grill, speciál Texas Burger King se dere na svět, hlásí, musíte počkat, melou hovězí na řecké kuličky, vezmu z toho hrst mletého a opeče se, na to dám cibuli, salát a rajčata, majonézu, ještě něco?, buchtu rozpékají, je od včerejška.

Wow, má chuť jako whataburger v Dallasu, poprvé za tu dobu mluvíme o návratu do Ameriky, dnes večer přiletí Domenico, čeká nás večírek, musíme se vrátit k Antoniovi, je trochu nervózní, neví, co z nás vyleze, nebudeme mu povídat, že se chvíli zdržíme v Rakousku, chci se podívat k pohraniční čáře, kde jsem ji přešel, trochu blbá nostalgie, ale historie mne nutí ukázat Ulle, jak to s mým útěkem z domova je, proč jsem Gurkha, kdy a kde to bylo, projdeme utečenecký tábor, ve kterém jsem se vojákům upsal.

Není mi dobře, hlásí Ulla, snědla jsem něco zkaženého, dej si panáka, radím, dvakrát ouzo, objednávám, šup s tím do volátka, komentuji, je bledá, jde zvracet, vrátí se, jsem těhotná, vydechne, konečně to můžu říci, chlape, no nekecej, dával jsem pozor, přesvědčuji, vezu Ti dítě už z Dallasu, a nebyla jsem si jistá, jestli je to na tuti, říká, učil jsem ji říkat tuti, páni, budu mít dítě, je to chlapeček, nebo holčička?, ptám se, blbečku, říká česky, sjíždí do krkavé švédštiny, miluji Tě, dám Ti dítě!, odpovídám, miluji Tě, dej mi dítě!, ani jeden z nás, není tradičně řízený člověk, přesto mám strach ze zahanbení, když řeknu, vezmeš si mne?, a ona, odmítne, vyhrknu, zůstaneme v Německu!, co Itálie?, dá kontra, Češi jsou malí Němci, vysvětluji, ale teď nevím, jak to bude, zařídím to, nejdříve Tě musím ukázat rodičům, možná s nimi budeš mluvit jen Ty, uvidíme je v Berlíně, přijedou metrem na přechod a jestli jim Rusové dají vstup do Západní části, večer se musí vrátit, nebudou moci u nás spát, mám honorář za filmovou povídku, uplatím všechny, možná je budu vidět naposled.

Zprávy volám z hotelu, Hans připraví ubytování ve Frankfurtu, zůstaneme tam do porodu, ostatní ústně, Dominico nás dopraví až do Německa, tam rozdělíme koláč peněz, parťáci tomu rozumí, možná pomohly jejich ženy, všichni mi blahopřejí, teď ještě zmáknout Ulliny rodiče, říkají o mně, že jsem žralok, a Domenico i jeho Peruánka, jsou najednou tady, je jich plno, co myslíš, nemá krátké nohy?, ptá se Domenico, lež má krátké nohy ale ona, má nádhernou prdelku, měl bys ji nechat pojistit, melduji, prý jste u nás na dnešek nespali, taťko, usmívá se, a blahopřeji!, je zvědavý, směje se jako hrabě, je hrabě, s palácem u řeky.