Velká Prérie /11 - 15/

Ostrov vůní

Z Benátek do Řecka zkusíme loď, původně to bylo jinak, ale Hans má rachotu, přitom v tenhle čas si bankéři normálně užívají prázdnin, obří parník je plně obsazený, je to jeden z posledních, který do Řecka vypravují, na Benátky není čas, ještě si dáme s přáteli kávu, meloun a parmskou šunku, adié Itálie, nádherné dny, hory jsou snad víc než moře, usuzuji, Domenico souhlasí, trochu nás trápí bagáž, pomáhá, ještěže má kufr kolečka, pak už loučení a lodní zvonec, maják, mizíme světlům, v malé koupelničce miniaturní kajuty svlékám Ullu, nedá se tam nic pořádného dělat, používám tělo jako houbu, myju ji laciným šampónem, nahlas se smějeme, člověk se musí otočit před dveřmi, a jako unavený cesťák sebou plácneme spát do kóje s malým kulatým víkem okna, ani přes den nejdeme na palubu, dostal nás časový posun, trochu jíme, večer v 8 přistáváme na Zakynthosu, klopýtáme do hotelu Angora, máme tu objednaný džíp, říkám v recepci, platím dollary, přijímám nabídku směny za drachmy, zajímavý kurz, i když jsme ho nepotřebovali, kývám, je to milé, Suzuki Samurai je za půlku, nechcete tu spát, ptá se rozšafný hoteliér, máte to sice kousek, ale přes kopce můžete bloudit, raději jeďte zítra!, radí, uděláte nám rybu, ptá se Ulla, jo, asi jo, potvrzuje, někam volá, hotel má poloprázdný, přišla jeho uhrančivá manželka, vede nás na terasu, bydlíme v Jižní Africe, koncem září budeme balit, rozpovídá se, dost si tady vyděláme, jenom letos to nebylo nejlepší, strašilo zemětřesení, vyprávění přeruší kuchař, nese víno a ryby, majitelé přisednou, nezištně nám dávají olivový olej a klobásy na cestu, ráno paní domácí podá chleba, mává, máme jejich místní mapu, nemůžeme zabloudit, cik a cak, přesně jak pan domácí řek´, vyjel jsem na ixstý kopec a dole pod námi je Dafne.

 

Daphne

Popel z vavřínů leží na cestě, brzdám se nechce brzdit
Díky, že mě zadrží živý vavřín, kůra Dáfně, větev a listí

Žena vedle mne, amfora s kvantem medu cupitá v poli
Jistí nohy, zjistím, je naprosto, přidrží sukni, nedívej se

Říká, sedím pod stromy, píšu báseň:To vavřínový list
Mnu ho, čichám halucinace, kouř letí s mými výtvory
Stoupá, loudám se za ním, vrací se krůčkem Gejši

Sune se líně jak želva Caretta, leze za želvami
Je, mi tak dobře, už proto že vidina lásky trvá

Želví zátoka

Pořád mám vavřínové halucinace, řadím redukci na 4x4, Suzuki se plouží, poskakuje ve víru esence popela, nechám otevřenou střechu, jsme zaprášeni jako Erwin Rommel v Libyjské poušti, skrz brýle není moc vidět, v posledním padáku zastavuji, kopu do kol, lomcuji kastlí, popel sedá do prachové peřiny, tady nebudu, vzpírá se Ulla, mlčím, přemůžu vavřínové silice a startuji, už abych ukončil dojezd, dost blbě se brzdí, vypnu motor a jdu hledat ubytování, ohořelá oáza na kraji moře neslibuje nic hezkého, nikdo nikde, jen osamělý chodec nese na rameni konev s vodou, nerozumíme si, ale muž ukazuje na uličku k moři, stírám tabulku u plotu, směr pláž je bydlení, vracím se k vozu, brodím auto popelem, konečně vidím první vozy na parkovišti, pár lidí se koupe, zahradní restaurace, jakož i penzion jsou oprášené, působí až sklovitě mezi pachem spáleniště, uklidňují podráždění.

Nejdříve se musíme opláchnout, říkám majiteli, Ulla leze do moře v tričku a šortkách, následuji, cestou svlékám kraťasy, písek pálí, jen co se přítelkyně dotknu, elektrizuje, rozhlížím se po každém potopení, zdá se mi, je tu krásně, jenom ty lysiny spáleniště a ohrady kolem vajec které želvy nakladly, ruší rám panorama, normálně by tu bylo normálně, ostrov je zelený, budeme balit, vím to, ožírají ji malé rybičky, větší doráží na bílé holenní kosti, vlastně je celá bílá, pořád se maže něčím jako indulona, jdeme se podívat na apartmán.

Zhýčkaní civilizací uznáváme, i sem došla, trochu nám povolí zaťatá nechuť, dáváme si tři dny, pak na Karpathos, neopatrně platím předem 7 nocí a polopenzi, kdy bude pršet, ptám se ohledně výletu, vím že Ulla nevydrží na jednom místě, také se ptám, kdy voda spláchne kol dokola prašnou šeď?, hostinský krčí rameny, nosí na stůl úžasné jídlo, pijeme pivo, brčkem srkáme frappé, ze zahradní restaurace je přes písečný val 50 metrů k moři, startujeme z lehátka zahrady, začíná se nám tu líbit.

Hned ráno jedeme na prohlídku ostrova a i když je déšť v nedohlednu, z maglajzu prachu, popele a sražené solné mlhy se nepráší, auto klouže a žvejká zuby pneumatik dáseň cesty, šplhá krásným ránem do serpentin, Ulla si na vrcholu hrbolaté silnice v džípu stoupne a mává do srázu skryté osady, aby za dvě hodiny málem umrzla ve volně přístupných sirných lázních na pláži Xigia, kde, těsně u pramene přírodního kolagenu, poctivě šlape vodu, to vše nám hoteliér poradil i kudy jet na letiště, teď ji studený a rosolovitý provaz kolagenu obtéká, a vazkovitě se vleče k teplu moře, kde se spolu s jejími doteky kyseliny DNK a obrysem figury rozpadá do neviditelných vláken a míchá sirnou vodu, ona je celá ještě víc měkká a hladká, nejměkčí, doslova jančím, jdu shánět nádobu, chce si vzít kolagen sebou, hledám a najdu, pohlednou krabici Tetra Pak od džusu, mrzneme až do odpoledne, čeká nás letiště a potvrzení místa v letadle, drkotáme zuby a dohadujeme se, kdy to spustíme, škoda, nechal jsem ve Státech kufřík se satelitním telefonem, dostal jsem ho od Ully, a mohl se dohadovat kdekoliv, minuta 10 dollarů, ale, takhle nás Mormon nevystopuje, pořád je to na soukromé bázi, mám cestovní šeky a hotovost, vše je přes cestovní kanceláře, nebo osobní.

Trochu jsme se zahřáli, cestou do města Zakynthos si dáváme rybu a pivo, silnice jsou bídné, potvrzujeme místo v couráku DanAir na Krétu, platí Domenico, jeho letadlo Piper Seneca co nám půjčí, parkuje v soukromé části vojenského letiště Chania, bude tam čekat správce z Karpathosu, zařídí potřebné, vyvětrá a připraví bydlení v horách, letadlo a barák jsou moje ayahuasca, říká Domenico v telefonu, koncem příštího týdne se zastavím a vezmu Vás zpátky, auto a správce jsou k dispozici, jeho paní vaří dobře, frajer!

Zas ty kopce a kopec nad Dafné, maglajz je pryč, popel, prach a sůl znovu nakynuly do peří, zastavuji natáhnout plachtu střechy, zbytečně jsem nechal auto ošplejchnout chlápkovi z nudného krámu se samodíly a bez invence, neměl co dělat, když jsem stál před jeho pýchou a čekal, až Ulla přijde upravená z chaloupky zvané hotel, tak jsem ho zaměstnal a nechal mu auto umýt, měli jsme do mořských lázní kousek, bylo to na něm, jen aby se snažil, ano, pigloval, ale zbytečně, ou ou, zítra tam jedeme znovu, rozkazuje Ulla, kývám, ano, zaskočíme si na oběd k našim známým v přístavu, potvrzuji, na kolagen si beru barel, souhlasím, po večeři se půjdeme projít, pokyvuji, vykoupeme se nazí, výskám!

Daphne

Krásná a měkká kůže, dívko Severu
V rukách mi kloužeš, spadly Ti vlasy
Prsty, češou krásu, hladí jejich váhu
Pod Tebou je už louž, asi Tě svleču
Na sebe, si Tě navleču, moje i Tvoje
Bezedné ráje, vedle běží plameňáci
Jak, stíhač letí, a síly paměti je vrátí 
Do svých hatí, jako Ty a já k sobě 
Bytosti, jejich chvíle slasti
Cit a láska

Orgasmus 

Z oparu mlhy vylezlo Slunce, včera byl dlouhý den, zvolníme, říká Ulla, dones mi prosím snídani, jdu dolů do jídelny, ještě tam nikdo není, z kuchyně se line vůně smažených vajíček a kávy, hledám tác, připravuji řeč, v pátek končíme, letíme přes Krétu na Karpathos, jsme tu spokojeni, ale!, škoda, mluví udiveně majitel, na nic se neptá a nezpovídá, Ulla má medvědí hlad, jdu si zaplavat, na pláži jsem sám, sám spadnu do písku a udělám dolík, připadám si jako želví vejce, usnu, ještěže jsem přišla, říká Ulla, spálil by ses, sype ze sebe slova, je zachránce, polévá mne záplavou vět, kropí slanou vodou, přesouvám se na zahradu restaurace, stíny stromů a deštníku mne znovu posílají do říše snů, a pak, jako včera a předevčírem, se ploužíme do prašného kopce, jedeme na oběd v hotelu Angora, dary moře voní na stole, opatrně piju ředěné víno, pochoutky nás přemáhají, je čas na kolagen, majitele rozesmějeme, nashledanou v pátek, den kdy vrátíme auto, znovu se sebezapřením lezu do studené tůně kolagenu, zpívám barell, we have a barell, pak Vejvodovu vyvalte sudy, přesvědčuji Ullu, je to česká písnička, mám to marné, nevěří a ještě ke všemu musím plnit kanystr, večer s ním naředí vanu a bude mne nutit, abych do ní vlezl také, tfuj, tfuj, tfuj, pro štěstí plivu a pokouším milion proteinů, hladí, tak jako ona hladí mne.

V pátek vstáváme brzy, neseme si dárek, svazky bylinek bouquet garni a vavřínový věnec, zejména u něj si připadám jako automobilový závodník, je sice o hodně menší ale hustě vavřínový, skoro úplně, jenom ten drát je ze železa a po nezbytných fotkách a loučení, zas řídím do toho prašného kopce, znovu žvatlají pneumatiky v polo změklé směsi, naposledy opouštíme ožehnutý ráj, dnes zastavuji na vyhlídce, je kousek pod vrcholem, mám na nohách stejné kecky jako Jan Pavel II v Yellowstone National Park, a Ulla v šortkách vypadá jako přerostlá Marilyn Monroe s mustangy, fotografuje pláž želv v mlze, dokonce jsem s nimi nevědomky plaval a když se konečně odhodlá k přesunu, ještě jeden snímek, prosí, je o tymiánovém poli, jsou na něm tlusté krásky na sběru, podá mi foťák, je to dělo, zoom jak na lvy pro National Geographic, některé ženy jsou vdané, trhají v lehkých černých šatech, mladé jsou lehce vymóděné jak Evropanky, nemůžu se odtrhnout, přejíždím je a vracím se po nich a přejíždím, no tak, no, tiší mne Ulla, musíme jet.

V hotelu Angora vyzvedáváme majitele, dostáváme od jeho manželky tymiánový med v plechovce, já s ořechy, muž nás bere na letiště, aby auto vzal zpět, letadlo je jak z království krále Ohnutého Klacku, ale jinak nic, co by se dalo vytknout, piloti jsou osmahlí Britové, přistáváme, chrchlá reproduktor, Kréto, má lásko.

Správce čeká, mám Vás odvézt na krásné místo ke koupání, vezmeme to přes Kaliviani, říká, letadlo bude připraveno až zítra ráno, musí se na něj podívat mechanici, oznamuje, tak jo, přikyvuji, plním auto, přibyl nám ještě bágl, ale do Land Rover se zavazadla v pohodě vešla, chvíli to trvá, cesta nic moc, projíždíme kolem výstavního domu, budeme v něm spát, správce do něj na chvíli odběhne a něco zařizuje, pak už kodrcáme na Balos, kde, na něčem jako parkoviště zastavujeme, co naše batožina?, ptám se, auťák je opancéřovaný, nebojte se o med a vavřínový věnec, nikdo tu nekrade, jídlo a pití mám sebou, teď půjdeme pěšky k moři, otáčím se, jsme tam sami, Slunce teče po nebi, pálí pekelně, chrání nás klobouky a trička s rukávy, pozvolný a dlouhý sešup je o placce mramorového písku, je bílý jak Ullina kůže, zřejmě ji kolagen chrání, správce lehá na deku a navzdory výhni, okamžitě usne, Ulla natřená tlustě na bílo, bere foťák, klobouk, blůzku a sukénku, šlape stovky metrů ve čtvrt metru vody až k ostrůvku, z jeho hřibu bude vše vidět, i albatros a kormoráni, také čtveřice lidí, připluli zprava v motorovém člunu a v hloubce se koupou, zatímco já lehám do nedozírné louže, pamatuji si, kde Ulla nechala stopy, voda je jako kafe, působí omamně, mikrospánek jak v autě přivodí klam, jsem třináctiletý, mám poluci, provinile se budím a skutečně ji mám, zmatkuji, chci vzbudit správce, aby si lehl do vody také, chci zavolat Ullu, aby si došla pro samovolné stahy, chvíli o nápadu přemýšlím, euforie je pryč, spíš se stydím, pryč je opojení, ani nevím, jestli to Ulle přiznám.