Velká Prérie /26 - 30/

Domenico

Středobodem zájmu je Ulla, musíš být opatrná, přelety Ti neudělají dobře, radí Conchita i Chiara, pořád cvič těhotenské cviky, stávají se spikleneckým centrem, najednou mám utrum, alkoholu je pomálu, ráno jdu jogovat, přidá se Domenico, Ulla nesmí, Indiánka Conchita se směje, je přírodně ztepilá, nemá potřebu běhat, raději se potře olivovým olejem a strčí prsty do voňavých mističek, znám jedno místo u moře, sděluje Domenico, pojedeme všichni, škoda, že jsi sebou nebral správce, máme loď a vyzná se, budeme chytat ryby a potápět se, jo, hele, volala Feliša, proč mlčíš, zdála se nešťastná, jako bys s ní něco měl?, určitě ano, měl, potvrzuji, vyplňovala mi mezeru, když přijel Mormon, trochu mně sexem i vydírala, mám ji rád, skoro jako Ullu, ale už jsem se rozhodl, ona spí s chlapem z vlády, doposud jsem si připadal jako gigolo, pořád si mně někdo půjčoval, a bejci mých holek jsou nebezpeční, teď je to jen a jen na Ulle, chci ji, uvidíme, jestli ona bude chtít, dítě to trochu posouvá, čekají mne manévry, sejdeme se s mými rodiči v Berlíně, dávno jsem to plánoval, ještě bez ní, škoda že nechtějí emigrovat, kamenem úrazu jsou Ulliny rodiče, to víš, šlechtická rodina, nebudu se hodit do krámu, je to stress, do Dallasu se asi nevrátím, nevím, někoho pošlu, mám tam prachy, rukopis, básně, totemy, Ulla asi pojede, advokát najme brazilské bodyguardy, jsou nejlepší na světě, kdybych s ní byl já, určitě Mormona zabiju i všechny co se přimotají, a bude po prdeli!, konec snu, jaká prdel?, jasně, je to z češtiny, mám kolosální průser.

Pláž, nad kterou necháme auto, je kousek od Pigadie, nikdo tu není, dá se zakotvit a schovat pod tamaryškem, melodie šumu vln skoro každého uspí, jsem rád, spím, nikdo mi nemůže do snu, sním, prokrista, klečím v něm, modlím se za Ullu a dítě, čekám na peronu západoněmeckého železničního nádraží, mezi koleji je hrozivý plot, kopíruje státní hranici, je čas, naproti, na nástupišti rudých vlají rudé fangle, koukám na hodinky, dostal jsem je od královny, cvakne v nich jehla budíku, objeví se matka a otec, je to děsivá dálka, nemůžeme k sobě, nastupuje boj o prostor telepatie, matka klekne také, pláče, nejde to snést, rozbrečím se, skáču do kolejiště, stane se něco šíleného, nemůžu dopadnout na nohy, pořád padám, nejde udělat para kotoul, k ničemu je nůž commandos, potřebuji kleště, pořád visím ve vzduchu, zoufale křičím, matko!

Takhle dopadneme, vyprávím sen, Ulla se usmívá, táhne mne na loď, je nevyzývavě sexy, nesu bágly, brodím se za ní, trochu jsou vlny, člun je velký, má dva obří motory, při šedesáti v hodině žere jako traktor Caterpillar, hlásí Antonio, kotvíme uprostřed vodní pláně, jde se potápět, Země je kulatá, kulatou mám hlavu, skáču po zádech do vody, ticho, velevážené ticho, nedá se dosáhnout hlubiny, přitahuje, proplouvám kolem korálů, koukám na tu nádheru, Ulla je už dávno na lodi, jsem poslední, musím nahoru, hloubka fascinuje, líně se přesouvám k hladině, stejně jako dítě píše abecedu a obtahuje písmeno, přesně tak se vracím, čeká krásný den.

Večírek

Jedeme tancovat, pozvali nás známí Domenica, do Mercedesu se nás vejde bez problémů šest, zpátky z Pigadie pojedu já, je to nebezpečná cesta, prohrál jsem alkohol ve hře kámen a nůžky, budu řídit, nevadí, opojení si tancem vyrobím, beru tašku první záchrany, na pásek natahuji nenápadný derringer, prohlížím si ruce, jsem nebezpečný, jako bych byl na území nikoho.

Vzpomínám na korejské kapradí, hledá nás těžký kulomet, pu pu pu pu, táhnu sebou Angličana, našel jsem ho ve vězení, ráz na ráz, bylo dost blízko louže, kde se v zimě klouzal malý Kim Ir Sen, ujíždíme a dostal nás v ukradeném Gazíku důsledný Korejec, rozstřílel nám prdel džípu, pak se asi posral a přestal, klidně nás nechal, abychom vylezli ze šrotu a utíkali kolem posvátného baráku, kde vládce nové dynastie Čoson jako malý s mámou bydlel, měli jsme kliku, bál se, že Čosonům zbourá balkon, mizeli jsme do trávy a on znovu ostřeloval zeleninu, plazili jsme se a schovávali, přidali se i jiní žluťásci, a znovu ten nekonečný buben strojní pušky pleskal koule, do pralesa, žbluňkaly kapradím, bezzubému od SAS, děsně ohnutému, jsem šoupnul opium, to abychom mohli podle instrukcí doskákat ve dnech běhu do senzačního bunkru a čekali, až se rudí vyzuří, na lihovém vařiči se dala ukuchtit něco jako kaše, jemu nejdříve řídká, pak už jen na poledne správně tuhá, jinak masová konzerva s keksy, pomalu jsem s ním tloustnul a než nás mariňáci vyzvedli, chlap se narovnal, drželi ho celou dobu v kozelci, v čekání jsem s ním cvičil úsporně jak v ponorce, sláva, dopravili nás do bezpečí, všechno bylo fajn, jen jedno bylo divné, chtěl se se mnou úporně s díky líbat, uhýbal jsem těm jeho kozám, dodnes nevím, možná to nebyly svaly!

Konec prohlížení minulosti, do potu vzpomínky a rozjívenosti mi nesou kytaru, nejdříve masíruji šlachu pravé ruky, od tehdy ji mám natrženou puškou, trochu jsem i hluchý na pravé ucho, bubínek rozpohybuji malíčkem, chvíli to vydrží, brnkám Yesterday, je hodně po půlnoci a teplo, adrenalinu mám na rozdávání, muzikanti přestávkují, už mně to bere, dupu do podlahy, začínám flákem Johna Lee Hooker, Ulla ho má ráda, dostává mně závrať, normálně fouká vítr Meltemi, dnes je to jinak, je ze Sahary a vysušuje hlavu, zpívám, Ajm béd, ajm béd, lajk Džesi Džéjms, Ulla zvedá oči, ajm mén, Ulla hází vlasy za hlavu, ajm béd, ajm béd, lajk Džesi Džejms, Ulla jde ke mně, ajm béd, ajm béd, melu a melu, pořád dokola, posluchači šílí, chtějí pořád křičet, lajk Džesi Džejms a všichni dostáváme vzrušivý pocit strachu z vášně, ženy jdou na parket, zpívají, ajm béd, ajm sou méd, chtějí tančit, migají těma svýma nohama, houpají, těmi svými prsy, uvimin, zpívám, uvimin, jdou po ulici, svlékají, šaty, zahodí vysoké boty, třeštím, vrací se hudebníci a Řekové kontra tančí Sirtaki, zklidňují nám naději na rozkoš a připomínají jejich vášně, jede se domů, neseme si do hor tamtam Afriky, jsme nemocní Afrikou, vítr Scirocco nás znervóznil. 

Balkán
Tak to tady opustím, asi se nevrátím, a i kdybych chtěl, nic se nedá vrátit, napodobit, vždy je něco poprvé, beru sebou vůni bytí, usadilo se v kostech, cítím ho v potu, běží mraky, míjím trosky pevnosti, zakopávám o démony a staleté duchy, letí nabroušený disk Orientu, uhýbám, šlapu na osmanské drápy v zemi, jsem stroj industriální revoluce, stojím na konci vroucího kotle, rozhlížím se, Slovan ve mně říká, ráno předběhlo den, včera je zítra.

Z dáli mně pozorují psi, prohlíží si i Domenica, dnes joguje Chiara, máme slavnostní běh, jídlo připraví Ulla s Conchitou, Antonio zvedá činky, boxuje s pytlem písku, na terase sedíme s ručníky, Chiara se sprchuje, poslední jdu já, lezu do bazénu, ráno už kráčí do kolen dopoledne, čeká nás dech moře, jako pokaždé, bude to o něčem a jiné. 

Antoniova pýcha je Chiara, pak už jen loď a letadlo, míříme na západní stranu ostrova, budeme se potápět ve vojenském pásmu, daleko později než na východních plážích zapadá Slunce, podíváme se na jeho západ, zítra se už vracíme, vyjednal úžasné místo, vyhřátou lagunu, skoro termální lázně, dnes si prohlížím Ullu úplně jinak, žárlím, hlavně, když k nám připlul americký raketový člun hydrofoil Pegasus, námořníci nás zvou na palubu, bojím se o ni, svižně leze na palubu, vypadá jak panter, drsňáci pomáhají, má to švih, všichni jsou chic, v mozku mi zní slavičí struny kytary, a když námořníci rozpohybují pancéřovou almaru na devadesát v hodině, dáváme si bourbon, pohoda, vracíme se zpět, půjčuji si místní kytaru, hraji Van bérn, van skotč, van bír, všichni co můžou a neobsluhují obludu, tancují, poctivě se střídají, nohy vyhazují, ženy se smějí a mezi nimi vlají, loučíme se, ječím, Hit d roud džek od Ray Charlese, furt dokola, dokud Ulla, nesestoupí k vodě a nepřeleze na člun, jde předposlední, zajišťuje Domenico, pak jdu já, námořník tančí s kytarou, zpívá, Svít houm Šikágo. 

Slunce je tak daleko a těžší než tři sta třicet tři stříbrných křepelek Země, Ulla bere foťák, pomeranč na obloze má přes sebe čáry, jsou vidět díry od milionů špuntů z Vesmíru, svítí, dere se přes něj obláček, sedíme oblečeni na lodi a díváme se do vln, odráží se v nich rozlité červené zlato, vidíme poslední zuřivé exploze hvězdy, skomírá, pak už se válí ve vlnách, sem tam se potápí, šedne nebe, seleny Měsíce vítězí, svítí nám do postele, dělej se mnou pomalu, šeptám Ulle, zdá se mi ocelová, mění se, pevná a měkká, jako bych ji potřel stříbrnou barvou a když ji vykoukne jazyk z růžové pusy, zšedne, jenom ten klín je pořád růžový, raději schovám Ullu pod prostěradlo, najednou je bílá, vše je jak má být, i ta cesta, která nás čeká, nové a neznámé dny, vše bude jinak, ach ano, tak, ano, ano, vzdychá, pomalu, dělej pomalu říkám, počítám hvězdy na nebi, sama jsi nebe, bejby, stáhl jsem Tě z Vesmíru, i ten Tvůj ráj.

Lugano

Terasu ofukuje vítr Meltemi, snídáme, Domenico mění letový plán, říká, zařídil jsem Ti účet a šekovou knížku v Citibank Lugano, letíme až tam, možná se stavíme u iniciátora, budeš potřebovat velký prachy abys přežil, třeba Tě vezme na deal, předem je jasné, že to domluvil, pokračuje, trochu se tam rozhlédneme, odtud se přesuneme do Piazenzy, budete si užívat u řeky, uvidíš, jaký nepraktický dům jsem zdědil, Hans zařizuje bydlení ve Frankfurtu, musíš počkat, malují a stěhují trezor, máš to na rok, platíš nájem, jako bys byl zaměstnanec banky, gynekologa sehnala Conchita, šprýmuje, kostel si máš sehnat sám, je trochu nervózní, zakucká se, praštím ho do zad, praští i Ulla, Antonio přidává mordu, vypadne z něj kůrka chleba, tfuj tfuj fuj, zaháníme ďábla kolem něj, jakoby předzvěst, že něco končí a nové začíná.

Domenico mne pustí ke kniplu, loučím se s Antoniem a Chiarou tím, že zamávám křídly, obě vrtule vrčí divokým šálem Meltemi, hází to, stoupám nad moře, mizí vyprahlý kus letiště Karpathos, letím podél západního pobřeží a hor, sem tam se propadám, připravuji kyslíkovou masku, nabádám ženy aby si ji vzaly také, půjdu na 7000, šetří se benzin a prodlouží dolet, je průzračný den ke koukání, tankujeme v Bari, přistání bere do ruky Domenico, sedá přesně podle plánu, dáme piccolo v bufetu a něco k snědku, čekají nás další čtyři hodiny letu, a když plachtíme nad krásou italských jezer, je šest večer, sedáme, jsme tu dříve, velký zážitek končí, taxi nás veze do hotelu, po večeři se jdeme projít, vzrušení z letu odeznívá, stmívá se, kol dokola voní stromy, zahradník pouští vodu do trysek a rozety kropí trávník až k našim nohám.

Brzy ráno přiveze řidič Domenica auto, předává klíčky, půjde s Conchitou a Ullou na tenis, řídím, jede se pracovat, a když zastavuji Jaguár poblíž italské hranice, stojím u pancíře hrozivých vrat, a nelze tam nikde zaparkovat, tak je to tady úzké, ale hned mne napadne, odkud má Domenico zdroj invence pro dům na Karpathosu, zvoníme, hlomoz zasouvá část ocelové palisády, najíždím na plato, ustupuji, hydraulika strčí vůz do šteláře, dříve lékař, dnes iniciátor obchodů se skoro penězi nás vede k výtahu, sjíždíme k domu, jdeme na terasu, determální střechu a přírodní klimatizaci už znám, bazén také, na Voladě jsou stavební úpravy jako přes kopírák, zde přibyla jen soukromá marina, člunem si po obědě zajedeme lodí pro zmrzlinu, hledám bathroom, tudy a tudy, pak vpravo, tam regál s obřími ručníky na jedno použití, vracím se, doktor Erik Simons se na mne obrací, zajímá ho „Comfort letter“ a garance, které jsem přinesl, je jedné národní banky SAE, jsem ochoten do investice vložit vlastních 25% z jistiny, ujišťuje, navrhněte smlouvu, znění obchodu připravím, trochu vařím z vody, Domenico mi neřekl ani ťuk, usmívá se, doktor představuje vdanou dceru, Nana, tykej mi, ponouká, bydlí hned vedle otce, táta postavil dva kamenné domy, nejdříve koupil skálu a dal z ní šutry na baráky narubat, vysvětluje, je na něj pyšná, zřejmě hodnotím nejdražší dům soukromníka, jaký jsem kdy viděl, stvrzuji obchod, a ani nevím, jak jsem ke štěstí přišel, loučím se, 

Nana se předvádí a usmívá, má kudrnaté černé vlasy, je Žídě a elastická, šeptá Domenico, děkuji za pozvání, servilně říkám dívce, děkuji, tvrdě mačkám Simonsovi ruku, díky, madame Simons, v tom okamžiku mi zazní v mozku těžká krása Missis Robinson od Simon a Garfunkel, chvíli jsem teenager a chci být zneužíván na žíněnce tělocvičny, stejně tak, jak se nám za komunistů rozpovídal Pepík Marže, dodnes mne pronásleduje prokletá závist, díky za kšeft Domenico, díky za všechny ty divy, jedeme na kurty, dámy v křesílkách odpočívají, strážce odsedá, má rybí oči, konečně je pryč, trouba!, oddechne si Conchita, políbí Domenica, beru za ruku Ullu, chci, aby mi druhou položila mezi lopatky a její energie do mne proudila, zkroutila mi plíce, chci to, znám to,

je to dávno, převtěluji se, jedeme dřevěnou tramvají Prahou, brousí koleje Jelení ulicí podél Hradu na Klárov, stojíme zády k sobě, dotýkáme se a jiskříme, bojíme se, že jeden z nás na náměstí vystoupí a vezme sebou elektrickou rozkoš, nabíjíme se a vybíjíme, takt, kterým se co chvíli napouštíme a vypouštíme, sune naše těla k reostatu, k jeho klice, mozek hladoví, vím to, ještě chvíli a stejnosměrně nepůjdeme odtrhnout.

Na hrobech ležely sny

Dřív, než cedník nebe pohostí půl Měsíce
Je tma tmoucí, pěšinou utíká, střapec duše
Jdu tiše a míjím ji, chci najít hrob a cylindr

Škrtám o něj sirku, tuším až zapálím knot
Ohřeju si ruce, sen levituje, živě střílí kuší
Provázkem drží draka, v masce paka ruší
Jde nocí a Halloween, sráží selen Měsíce
Nadechuje se, hlídá, pluje povětřím a mží
Na zemi, leptá vitráž milosrdná lež lásky

Památce zesnulých