Vypnul jsem, svět kolem mne zašustil
Transcendentální umělec ztvárnil duši
Halucinace v uších, obrazy chemtrails
Městu na street art, bučí kovové krávy
Dekadence a iracionál, byly ještě vkus
Na náplavce visí s prezervativy básně
Šmíra, a tlama byznysu, lidi bez hlavy
Beng performance vláčí hovno v dece
Jdou ženy bez vkusu, pořezané peány
Na každém rohu vysílače, fízlův ajnclík
Kape mu na karbid, chtíče říjícího davu
Zas leští bronzové koule psa z reklamy
Nízko, holubi letí nízko, tak blízko sebe
Padají na kapotu, sestřeleni jedy v zrní
Energie, chvěje se pevnost Vyšehradu
Natáhnu klíček plechovému kohoutovi
Když bombardér háže svěcenou vodu
A nálada klove můj svět
A přece se točí, pane Bukovecký... Výtečná báseň!
OdpovědětVymazatK osamělosti... četla jsem včera : "Kdybychom veškerý materiál vesmíru rovnoměrně rozložili do homogenního moře atomů, viděli bychom, jak málo čehokoli v něm je. V jednom krychlovém metru by byl asi jeden atom. V žádné pozemské laboratoři se nepodaří vytvořit tak dokonalé vakuum; nejlepší vakuum, které umíme dnes připravit, obsahuje asi 1000 miliard atomů v krychlovém metru..."
Nu, mně z toho vyplývá, že základním faktem naší existence je, že jsme ve vesmíru izolováni. Nízká průměrná hustota vesmíru znamená, že mezi hvězdami a galaxiemi, v nichž je hmota soustředěna, musí být nesmírné vzdálenosti. Troufám si tvrdit, určitě větší než je i mezi těmi nejosamělejšími lidmi... totiž, tady u nás na Zemi nejsme si dál než na vzdálenost podat si ruku, s kýmkoli, kdo se i jen letmo usměje, stačí dobrá vůle... buďme těmi prvními :-)
Dobrý den, pane Bukovecký.
Souhlas, Hel, jsme něco jako Šluknovský výběžek, možná si Marťani, tak jako já v roce 1965, se mnou notovali, že, Tokáň, Liščí, Habartice, je prdel v republice, byla zima, sněhy, šel jsem sám, pěšky, asi 30 km do České Lípy, celou dobu v hlavě mlel tuhle říkanku, pak ještě, my letci máme ocelové ptáci, přidal i Náhrobní kámen Petra Nováka. Do restaurace jsem vstoupil úplně zmrzlý, přinesli gulášovou polévku, ošatku housek, jedl jsem a jedl, vezmeme Vás do Prahy, přemlouval manželský pár z Kladna, ale jen za předpokladu, že nás budete bavit! Souhlasil jsem a hned usnul. Dovezli mne na Florenc a nemohli vzbudit. Kde to jsem, ptám se, na Marsu?, ne, na Florenci, vidím zaváté nádraží a jeho jedinečnost osamělosti, poděkoval jsem a zůstal sám s artefaktem, koukám i na zasněžené, Denisovo nádraží, řeku a most přes minulost, musím přejít, nic nejede, až do Kostelní ulice, domů do osamělé péřové duchny mé postele, kterou matka rozestlala. Hezký den, Hel, hezký den, mami, podávám ruku!
OdpovědětVymazatOpatrujte se!
"Šel jsem sám, pěšky" cha cha, ale, fakt, je těžké být osamělý, je to velmi nebezpečné, egregory rodiny, ulice, zatím jsem nenašel sílu je zlomit a postavit se tomu! Přitom vím, že se dají porazit a změnit! Tož tak! M.B.
OdpovědětVymazat