Petr Klán
Fíky, fíky, jo, bábo, bábo, ne, frištenzí, říkala v srpnu 1968 jakási prostitutka jakémusi ustrašenému Němci před Apolinářem, ten, i když byl zvědavý na ten její smaragd, a vyzvedával ji ve vrátnici, najednou si vzpomněl na krajany u Stalingradu a úpěnlivě se ptal, co by se mu mohlo stát. Nevím, odpovídal pan Hůďa, celý se třásl, že jsme přežili, celou tu cestu z Bílé Hory, vyzvedli jsme tam na policejním okrsku SNB chlapa, šel nahý a opilý po Bělohorské ulici, vykřikoval na ruské vojáky kurvy, také ať žije Dubček, národ a svoboda. Fiky fíky, volaly i na mě prostitutky separované na 6 neděl do karantény nemocnice, koukal jsem na ně do prvního patra, ležely polonahé na mřížích, olizovaly se, šeptaly, miluji tě, měl jsem otevřenou hubu a pan Hůďa mě táhl od nich pryč. Byla to nadějná doba, nemechanická, ale mechanizované divize tanků, nám ji zprasily, tak jako žulové kostky a přírodní asfalt, který na silnících dodnes chybí. I dnes je nadějná doba, pane Kláne. Právě jste zalil čajovníkový fík laskavosti, aby nám umožnil přemýšlet. Vzorec, který jste sem poslal, ze mě dostal myšlenku. Omlouvám se, jestli jsem při tom mechanicky loupal shnilý pomeranč. Přesto jsem nečekal a musel to o sobě napsat.
Hezký den!
Milan Bukovecký
22. 04. 2012 | 11:23
Text vyjmut z :
Čajovníkový fík laskavosti
〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜〜
Dovolím si vstoupit, v textu, pane Bukovecký, zmiňujete Stalingrad. V těchto dnech vyšla následující vzpomínka, odkaz níže, z článku vyjímám :
Byla to jatka, která předčila všechny dosavadní válečné hrůzy. Klíčová bitva o největší město na Volze skončila po čtyřech měsících úporných bojů před 74 lety, 2. února 1943. V troskách Stalingradu se ocitlo čtvrt milionu lidí, přežily jen tisíce.
Odkaz :
Nebe se zbarvilo do červena, lidé umírali hlady. Pamětnice vzpomíná na obklíčený Stalingrad
Zřejmě, nic není náhoda. Zrovna čtu Mistra a Markétku. Něco mne nutilo, určitě čísi úvaha, se ke knize vrátit. Hledal jsem všemožně a našel. Matrice a Američani v Polsku i jejich karamboly, vše sedí jako poklice na prádelním hrnci. Hned v úvodu, tak jako oni, Aňuška rozlila olej na konečné tramvaje u Patriarších rybníků, spisovatel uklouzl a tramvaj mu uřízla hlavu. Vždy (20x), a to v letech 2000 - 2003, jsem se koukal z okénka letadla a hledal jeho tělo. Termické proudy před přistáním rozhoupaly letadlo, skoro každému se trochu udělalo špatně, někdy jsem remízu zahlédl, vše vnímané pokaždé houpáním přehlušilo vjem, a imperiální zpupnost pohraničníků a všudypřítomný lyzol, který nás pustil a pohltil, nám dal ruce za záda, a informaci vygumoval.
OdpovědětVymazatCo tím chci říci. Asi by to tam měli zabalit, strach Němce je oprávněný a historie se opakuje. Pamatuji se, generál Bundeswehru,
trochu opilý, vykládá, byli jsme hladoví a zmrzlí, začaly lítat rakety Kaťuša, klečeli jsme ve sněhu, z nosu a uší nám tekla krev, plazili jsme se k Rusům, zvedli ruce, že se vzdáváme, nikdo si pro nás nepřišel!
Jinak, blog a příspěvky jsou famózní, paní Tužka, Honolulu a další. Sáhla jste dobře, smutné je, že se to nebude už nikdy opakovat.
Děkuji, Hel a opatrujte se!
M.B.