Upocená kedlubna / faction fiction

„ Ha, ho, ho, blbci!“ Ječel Ríša Kopr za volantem sklápěčky, řítil se v levém proudu městské silnice, vjel do neuklizených vrstev bláta, pneumatikami vrtal osmdesátikilometrovou rychlostí jeho těsto, zbylo po zimě, mlaskavě dopadlo na stojící národ, už dlouho čekal na tramvaj.

„ Ježiši Kriste!“ Řekli i atheisti, když uviděli kakaovou obludu, jak se přiblížila a rychle vzdálila, cítili někde až dole v břiše rozčilené srdce a šátrající ruku, jak automaticky hledá kapesník na silniční směs.

„ Co, co to bylo?“ Ptaly se starší ženy, protože i ony stály na tramvaj.

„ Jáj, ho, ho, jáj!“ ječel Ríša Kopr, teď už viditelně zpomalil, protože nikde nemohl najet do sraček, také lidé tam nestáli, město se začalo zužovat, ne jako na Kotlářce, ale i tam byl jeden z kritických bodů, plac, kam se obyvatelstvo sjíždělo ze satelitních městeček, různých periferních kolonií, republik sám pro sebe, opouštěli je, jen když museli za prací a penězi. Ríša Kopr tohle věděl, věděl, že je tam velká koncentrace, taky věděl, že je mu třicet pět, nemá ženu, rodiče se ho zřekli, jenom kamarády z hospody má a servírku Káču, páchla odpuzujícím pižmem, horší než čpavek a když někdy šli do kina, tak spoustě lidí se dělalo špatně, Ríšovi byli k smíchu, nejraději by jim strkal napudrovaný tlamičky do jejího podpaží, pocákal smradem jejich drahé kabáty, zkrátka byl zlomyslný chlap a proto až nenávistně ječel na sklo rozhulákané mašiny :

„Jáj, ho, ho, jáj, to sem jím to dáál!“ Plácal dlaněmi do volantu a těšil se na Anděl, tam je to strašně zúžené, čekají tam mraky lidí, takový vysněný kousek jeho hřiště, hlavně paničky s dětičkami, navoněné samičky, jak je nenáviděl, zejména, jak se drze oblékaly, nestydatě a vzdorovitě, já bych jim dal, musely by se plancat v kápi, kurvičky, bučel v sobě a motor kvílel v otáčkách, musel se skoro plížit, aspoň akceleroval, dojížděl na centimetry k zadkům osobáků, prudce brzdil, předek se zhoupl, vzduchové brzdy funěly na postrašené řidiče, Ríša se také potil, hrál si s akcelerátorem, těšil se na spoustu lidí na nástupišti a na chodníku, věděl, že když se kolona bude plížit, zahraje jim na varhany dvou set kobylového monstra, rozjezd, brzda, šílený rámus, výfuk bude hustit čoud do zástupu, dětičky budou brečet, mámy je přitisknou na to jejich zkažené maso, všichni budou v jeho rukou, jen ať se někdo pokusí něco kecnout, vjede do nich, byl tím úplně posedlý, no, co, tak atˇ mě vodkráglujou, ale před tím pěkně pomažou se mnou, ale nikdo nikdy nic neřek´, věděli, že všechno je možné, viděli to v televizi, četli si o tom, sami si tak trochu masochisticky hráli na nabuzený nervy, decibely je také dostaly, a Ríša řval z okýnka :

„ Hóho, ho, jó!“ mašina jela, připadala mu jako kotel vroucího oleje, vařily se v něm lidské zrůdy, nejtemnější pudy, zejména ženský, pot mu tekl po víčkách, pálily ho koule očí, nejradši by si je vydloubl, tak mu dneska bylo, nenáviděl všechno, v hlavě mu bušil perlík na kovadlinu, konečně se dočkal, dlouho nejela tramvaj, byli pěkně srovnaní, každý měl naleštěná pérka, taky v šatech a s deštníčky nad hlavami, přitom jen krápalo, chtěl jim rozkázat aby je okamžitě stáhli, stočil okýnko až úplně dolů, aby na ně řval v tlukotu stroje :„Helou, lidi, kamalana bejby, hou láry šekn, nou dárling, help, kant nou, sixty……“ připadl si inteligentní, sundal nohu z plynu, hladil velký koláč náklaďáku, shlížel na ně jako z okna velkého baráku, mladá, příliš mladá cikánečka mu dávala jasně najevo, že se jí líbí, že je chlap, viděla v něm všemocné bílé prase, dívala se na něj chápavě, začala už sexuálně žít, jak to tak bývá, bez velkých vzruchů a knížek, úplně bez problémů, ne jako bigotní rasy, dívala se na něho tak, že mu vzala dech a sílu, narovnal se, kosti mu zapraskaly, úplně se zklidnil, dál už jen jel piánko, něco v něm puklo, jel s předsevzetím, že se sebou něco udělá, že bude sekat latinu, že půjde domů a odprosí, že bude dělat řemeslo a dodělá školu, že se bude mýt a další a další předsevzetí, také, že půjde do nemocnice a koupí kolegovi z práce ovoce, že bude za ním chodit každou středu, snad se vykoupí, protože, když do něho naschvál najel, vůbec na to nikdo nepřišel, ani oběť o tom neví, a jak tak jel, plný předsevzetí, netušil, že na slunci byla velká skvrna, erupce nebývalé síly, ta která působí na lidi a na stroje a jeden takový jemu podobný řidič, také tak pochroumaný mazel už seděl v gigantickém silničním stroji, „Caterpillar“ se jmenuje, s ohromnou lžící pomsty na něj čekal a jak se tak Ríša těšil, že už nikdy nebude nikoho strašit, že bude hodný, že se nevrátí do hospody, zkrátka, samé předsevzetí, jako by nevěděl, že svět tíhne k orgasmu, celé miliardy k němu tíhnou, všechno chce svoje, jenom ne slova, činy chce, to ovšem Ríša nevěděl, připadal si jako batole, bylo by mu lépe, kdyby měl pocit viny, protože když jel dýchavičně na vrchol stoupání, tak Caterpillar startoval, jeho řidič obratně manévroval, roztáhl se sebevražedně pod vrchol a zvedl obrovskou lopatu do výše kabiny náklaďáku. Ríša se přehoupl přes kopec a neměl kam uhnout, ani nalevo, ani napravo, nebyl čas. Hračka proti kolosu. Caterpillar poskočil přímým nárazem dozadu, řidič setřepal nákladˇák jako konzervičku, odklidil zbytky stranou ze silnice, zatlačil a zaplácal vrak do připravené jámy. Pouhá půlhodina práce stačila, aby pak odcouval kolos na své původní místo. Ještě než vypnul klíček, zastrouhal na uklizené pole mrkvičku.

„ Krásná smrt!“ řekl, v umývárně si umyl ruce, zpocené tělo otřel schválně jen ručníkem. Smrděl jako zvíře a už na chodbě jídelny začal vytáčet pohledem servírku Káču. Ta ještě nevěděla, že je definitivně singl a její budoucí šaman, Hanuš Jaroš, chystá rande.