Pokaždé, když vidím měděnou záři stromů
Trnu, že se naposled dívám na jejich melír
Pokaždé, když vnímám, že gondola měsíce
Je kefír bez cíle, oranží nafouklá směsice
Ve stopách v melanži, s kámošem Vševěda
Mlází očuchám, tlamatou tlamou medvěda
Na ježatém poli ozimů, u slámky afrikánky
Usuším cop jeřabin, kankány rudého šípku
A floky karabin, zadrží sněhové drápy zim
Půlka podzimu uklidí koláři muldy obručí
S očkem na tyči, se protáhne mezí osudu
Ač nevěda, chtěl bych na místě zcepenět
Ručičky hodinek dozadu posunout
Žádné komentáře:
Okomentovat