Vždycky, když potkám starou ženu, podobnou mé matce, chci brečet
Myslím, jak by dnes vypadala, zkoumám, jestli by měla podobu želvy
Táhla by laciné tašky zgarbů, nesla by život srab, už žádné pěkné nohy
Mívám z toho nervy, že si zvrtne kotník a zamotá kolotoč krajek sukně
Vidím její peroxydové pruhy, minulost spinetky naondulovaných vlasů
Když potkám starou ženu, podobnou mé matce, vidím v ní svou dceru
Vždycky, když potkám starého muže, podobu mého otce, herce Hamleta
Jsem jako popleta, přešlapuji, chci se ho na něco zeptat, ale pak zmizí
S ním manýry mého mozku, čas demolic zasune do polic tanec představ
Podívej, tenhle kluk je podobný našemu klukovi, říká někdy i moje žena
Vždycky, když si takhle začne, zkoumám, jestli je podobný mému tátovi
Ale vůbec ne, je jako by ženě z oka vypad a jejímu otci a jak si to nese
Vždycky, když jdu po ulici, hledám své rodiče, vždycky je najdu
Tato báseň je hodně osobní. Pokaždé když ji čtu, mne dostane. Je to vděk za život i trochu výčitka za to, že tak brzy odešli a nechali mne samotného na otázky, co dělat, kudy jít a kam. Poradili by, měl bych je v zádech, případná kolize se světem by byla na koho svést, stačilo by jen v myšlenkách. Dost slaboduché, ale snivé, matka sem tam někdy do snu přijde, je za hradbou čtyř pater činžáku, letím k ní, žehná mi, nikdy nedoletím, ani nespadnu, pak stačí pocit, že tady, nebo tam někde je, a poleje mne láska k ní, jdu po Belcrediho ulici a čekám, že ji potkám, i otce, hledám je v davu a něco z nich vždycky najdu! M.B.
OdpovědětVymazat