Kubistické baráky visely na tětivách luku, prádlo vlálo. Šel jsem kolem řeky, zelené koberce břehů mávaly, na neotrhaných lípách vadly květy. V hukotu projíždějících tramvají mi kdosi odnášel uši. Zdálo se mi, že po kolejích jde filozof Karel Kosík, hledá atelier a nese myšlenku. Před vchodem baráku sundal klobouk, otřel si čelo, rozepnul černý plášť, dlouhý rozparek kabátu se mu poflakoval.V dálce hučely letní vody, když jsem otevřel jeho dobrému stínu. Ztěžka poklekl k plátnům, vzdychal: jak říkám, dobrý, dobrý, ale nemohu Vám pomoci! Dávno už věděl, že venku brousí akademici zasmrádlou kosu a vydají ho ďáblu. Počkal jsem až sejde dolů, smutně zamával a po dvou schodech běžel zpátky, sepnout ruce do trojúhelníku, dát hlavu mezi odvěsny, pomalu zvednout nohy. Obrácenou planetou tekla krev. Celých deset minut, po milimetrech klouzal na zem, pryč od dialýzy, do svěrací kazajky zvědavosti a v lotosovém sedu katapultoval mozek. Odletěl si s houfem jakýchsi podivínů, hledat světlo ve vlásečnicích černé díry. Dlouhých šedesát dnů kolíbal karavanu na dvouhrbé žízni nekonečné práce. Slezl jsem po štaflích její tváře, vzal špachtli a nahrnul pod břicho poslední úder času. Démon ležel na zemi, otáčel jsem s ním, míchal tempery, hodil po něm kopí, naposledy umyl štětec a jemným papírem přikryl konec motivu, svlékl se, hodinu a půl po něm šlapal. Obraz se vzpínal, oponoval, pořád někam ujížděl, kapky potu padaly, topily obrům oči. Podlepil jsem těleso, kroutilo se, hroutila se sololitová deska, ležel jsem nahý na kanapi, čekal až zvadne. Nikdo nešel, byl jsem sám, jen za oknem posouval vítr mrak. Přihnal gigantickou skálu a veliké město s mrakodrapy. V jednom z nich stál kupec s fotokopií obrazu v černé tubě. Opřený o americkou stěnu telefonoval. Zvedl jsem sluchátko. Spirála kabelu žhavila absolutno, barvy obrazu začaly hořet.
To nebudu komentovat! Dobře napsané, dobré čtení! Trochu jsem si dovolil se převtělit. M.B.
OdpovědětVymazat