Rybník sladké vody / text

Babička uvařila bílé kafe z cikorky, nalámala do hrnku kůrky chleba, naproti sedí dědeček, hledí si svých v půllitrovém kafáči, loví je hliníkovou lžící po nebožce Wermacht, napodobuji ho, mám být také sedlák. 

Jdeme na pole, komunisti nám nechali kus záhumenku vedle hřbitova a Skály. Chodíme tam přes celou vesnici, dědeček nakoupí u řezníka špek, pivo desítku i pro mě. Stojím u silnice, čekám, až děda zaplatí a dráždím za plotem masožravé dogy. Pak jdeme, pyšní sedláci posekaní srpem a kladivem. V kapse cítím vlasec na okouny, háček se uvolní, připomíná, ryba by se hodila, maso míváme jen v sobotu a neděli. Slunce je na vrcholu, když děda zvolní, sedá si pod strom a rozbalí jídlo, zakrojí chleba od paní Sovové, krájí špek, otevře pivo. Je hořké a studené, obalil lahve mokrým hadrem. Skoro vůbec nemluví. Zazpívej, dědečku, plácám po tom, jak mi alkohol zamotá hlavu. Neumí, nemá čas na zpívání, ale jednu z něj vytáhnu, „panskej pacholku, puč mi pistolku …“, začne pochrupovat. 

Jdu úvozem do Skály, je to zatopený lom. Moc hluboký, koupe se v něm i dědův revolver, schovával ho do III. světové války, babička mu s ním do něj hodila. Také se nořím do vody, jsem sám na všechen ten strach z temných očí tůně. Okoun je velký, když ho vytáhnu a běžím ukázat.

Bude na večeři, řekne děda a několikrát s ním praští o kámen. Pak ho vyvrhne, jde k potoku, teče do Skály, omyje rybu, zabalí ji do mokré utěrky a znovu na pole. Večer se pomalu blíží, Slunce červení obzor, ještě na hřbitov, musíme zalít hroby, můžu i rudoarmějce, ptám se, jo, zalej, odsouhlasí, dál nemluví, pozoruje, jak běhám, kouří z fajfky. Nosím konve od pumpy k hrobu, nejdříve příbuzným, pak rudoarmějci. Jejich suchá hlína potřebuje vody moc. 

Už přestaň, zastaví mě děda, jdeme, rozteklý asfalt silnice pomalu zasychá, plahočíme se k obzoru, kde po levé straně stojí náš dům a naše studně, babička v zástěře tam bude nosit na stůl, je bramborová polévka a koláče, na okouna si musíme počkat, až zítra, rozhodne, a žene mě na kutě, čtu si s baterkou, Robinsona Crusoe, sním pod peřinou, jsem pánem ostrova, mám rybník sladké vody, chytám ryby rukama, ořu pole, sázím pšenici, naděluji si neskutečné křoví obrovských malin, koušu je a mlsám, když mně budí klepání kosy, to dědeček je vzhůru, je čas kosit trávu.