Autor Milan Bukovecký

Autor Milan Bukovecký

čtvrtek 5. září 2024

Duna


Jdeme do jedné z těch pěšin obří Duny, pod námi moře
Slunce hoří, vítr hraje svou muziku, vlnou vodu rozcáká
Jsem bosý, drhnu kůži k pláži, odflákli šprušle s hřebíky
Skrz všechny písky září na pláži ženy, jejich muži a děti
Ahoj, pozdravím a hluboko, vedle nich, šroubuji deštník
Těším se na vlny a uvidím legitýme, jak mořskou pannu
Potopím se až na dno, otevřu oči a pod ní, kouknu na ni
Začnu hlídat vnučku jak plave k vlně, ou, jsem na břehu
Rozpadá se voda, vedle těl naháčů ječí nabušené čluny
Mnozí jsou pokřivení, u nás jsme normál, mnozí macho
Krása žen je jak Andělé času, vykřičí, o medu jejich očí
Song o hlasu, jdu do hebké vody, plavu daleko od Duny
Svět moře, chtěl jsem tu omámený, sundat plavky
Posedle, abych jako had, hledal mořskou pannu
Ale pak, vzpomněl jsem si, mám ji doma
Byl jsem tak nesmazatelně v koma
A vracel se zpět do hory písku
Aby všechny Duny života
Byly jen v Blues
 

 

2 komentáře:

  1. To je nádherná báseň, pane Bukovecký, mám velkou radost, že jste ji napsal...

    Posedle, abych jako had, hledal mořskou pannu
    Ale pak, vzpomněl jsem si, mám ji doma...

    Blahopřeji k šťastnému návratu! :-) A vidím, prázdniny jste zúročil náramně.

    Mějte se moc a moc krásně,
    Hel.

    OdpovědětVymazat
  2. Dík! Docela mne moře nalomilo. Bylo silnější než já. Byli jsme tam nezvykle dlouho. Voda byla jak hedvábí a cesta k němu, něco jako s odvahou. Tři neděle jsem nemohl psát. Nepřišlo mi první slovo od Boha! Až teď!
    Hezký den, Hel, hezký den!

    OdpovědětVymazat