Na holém poli až v kopci, mrzne parta zvěře
Bůh zavřel dveře sněhu, s tím usínal, věřil si
A věděl z mých očí, že vše sobě nedomyslím
Chci zapřáhnout bryčku, a běžet podle saní
Oj, v korytě zimy už nevoní seno, chybí koně
Voj Luny mi škrábne blánu hrudě, budí saně
Dýchám a nervy svalu se vzepřou pánu noci
V hraběcím vaku chytím notu, ráno procitnu
Křesťanské krámy k tomu zapálí čadící svíci
Tmou rozcestí kráčí děvče na podivné cestě
Kampak jdeš, slepíš mi skoro nic než vjem
Vezmu papír, tužka vrže, namaluji srdce
Ty a Já sedíme na lavičce z Cedru
Je to něha, zpráva je náš dotek
Zítra až budeme lépe vidět
Půjde se cestou štěstí
Polibkem zvlhnem
Bůh se podívá
Jsem
Autor Milan Bukovecký
pátek 5. ledna 2024
Slunovrat
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Moc hezká a dobrá báseň, pane Bukovecký. Doufám, že již je vše v pořádku a budete pravidelně psát, na všechny Vaše příští básně se těším! Hodně zdraví a štěstí v novém roce...
OdpovědětVymazatS úctou a srdečně
Hel.
Díky! Pomalu a jistě se zvednu a dám tomu sádlo. Jsem rád, že jste trpělivá a vlastně mne táhněte k novu.
OdpovědětVymazatHezký den! M.B.