Leonid letí z nebe do nebe, ve sféře shoří
Okuje z něj padá, čeká v trávě, až ji stráví
Nejsem sám kdo hledá, hajs žena na koni
Plaví hřebce v řece, mokrá, zem je zmoklá
Frká její zvíře, voda z ní a z něj teče v deltě
Domy na kůlech, ptačí hnízda a vítr hvízdá
To rákosové píšťaly nespaly, nesahat na ni
Říkám dívce, je divoká, sáhne si na strusku
Spálí se, chce vodu, dám jí ruku do prachu
V písku, syká, ještě vzlyká, pofoukám prsty
Topím se z té krásy, žena která nebude má
Z nebe padal kosmický prach a ve vodě plavili jezdci koně. Bylo to až pohanské. Něco takového jsem viděl již podruhé. Probudilo to mé smysly. Dávné kořeny se ozvaly. Jakobych tam mezi ně vstoupil a začal jsem malovat obraz.
OdpovědětVymazatM.B.