Mrzne, velké sněhy nepustí ani tramvaj
Za koncem mostu je špitál, brečí mami
Jdem pěšky, žádný vůz, loď, jen vločky
Peřina mi leží na zádech, a měkké tělo
Mé velké bílé holky mně nese, slzí jí oči
Klouže, halucinace si mě stočí do roury
Matce mrznou vlasy, teď už mne táhne
Vrtí se práh smrti, špitál je z novověku
Beru si od něj vibrace, čekám na vozík
Máma rozmrzá, pod ní je louž, češe se
Dýchá, jsem jí vděčný, personál kmitá
Půjčí ji deku na zahřátí, rozpouští se
A rajský plyn, počítá násobilku
Toulám Po, bruslí na Vltavě
Kytara shodí rytmus mše
Před pikolou, ani za ní
Nehraje amplion
Requiem
Plachá a asi neumělá, jedna ze vzpomínek na matku. Na zádech mne tehdy nesla ve velkém sněhu do nemocnice! Ani nevím, jestli jsem za vše, co pro mne udělala, dost vděčný. Doháním to aspoň takhle. Pořád je tam to Po. Ale v tomto případě, bystrá, je to jiné Po. Nebudu Vám pomáhat, jistě si to najdete, a opatrujte se, Hel!
OdpovědětVymazatM.B.