Po kostkách Dejvické ulice spěchá má žena a vnučka
Plachtí do divadla, mimiku legitýme trápí maska raba
Tuhnu, v patře blýská hlava otce Dády, na srpen 1968
Ježto v okně visí vlajka Československa, není to mam
Pod ním na ulici, kdopak si asi sedá na kulometní talíř
Sibirjak, hladový je ruský vojáček, babička nese vodu
Je to doktor prosí, neberte mu prápór kloučci, chleba?
Celá pomoučněná podá, pořád něco nosí, vlajka vlaje
Je zima, pro mě dodnes třepetá na bývalé kino, hraje
Sedí tam děti nové generace a venku, zas na ně čeká
Zbraně dechu psychopata, kůň digitálního smradu AI
Panebože, Dádo v nebi, to bys tomu neuvěřil, zrádci
Mají plány, abychom zhebli, spousta lidí kouká na
Vidění z tunelu, tak jak Židé zbledli, jež Němci
Je zpracované a nahé, do plynu zavedli
Tuhnu, čekám na rodinu, už jdou
Jsou poslední, ještě Češky
Točím kolotoč štěstí
Kurvaštelung, ne
Není to hazard
Jen hledám
Osud
Autor Milan Bukovecký
pátek 21. ledna 2022
Spejbl a Hurvínek
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Když jsem vezl ženu a vnučku do divadla, nevěděl jsem, že ochrnu minulostí a vytáhnu z paměti realitu okupace Rusy. Boj o přežití a vzdor, jistě okupanty ohromil, ježto nás nezmasakrovali. Nicméně, ponížení zůstalo, vzbudilo v nás šašky! Musíme si udržet češtinu a suverenitu, o které elita vůbec neví nic, přitom stačí se podívat do historie, kdo je kdo! M.B.
OdpovědětVymazat