Jo a ouvejs, rozcestí, na něm sníh jak mouka
Bez mouchy, koukám kudy kam, beru kytaru
Saxofon větru foukne, naříkají olysalé stromy
Jdu na fleš, Ty jdeš z moře, teče šňůra vlasů
Tah těla také, teď je uprostřed reminiscence
Vpadnu do indiánova tance, fest Ayahuasca
Fleš, táta a máma na stopu, brzdy káry, stop
Kousek dál sestry, a naše děti, haló, muziko!
Otevřela víko gramofonu, Voskovec a Werich
Po nich přišli Pompeje, stojíme na hoře písku
Nedodělaní a zkažení střílí do podloží svahu
Propadáme se, hi, vše už vypadlo z knihovny
Obludy přešly přes cestu, líbí se, že se bojím
Potím se, zahodí foukací harmoniku, já sám
Ji počůrám, ty víš že na otrapy je i muzika
Utopila tyhle balíky, atomový strejc přišel
Abych slyšel jak se blbá banda smaží
A naše děti se dočkají jara
Měl jsem strach o moře
Jestli ho uvidí
Lásko
Autor Milan Bukovecký

sobota 23. října 2021
Memento mori
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Cítím z básně sílu slov a obrazů! Velmi pěkné, živé...
OdpovědětVymazatMějte krásný den, pane Bukovecký,
Hel.