Aspoň že tak
Jdu po vrstevnici hory, mlha leze u kotníku
Hrnu její šlehačku, prst tápe chladem skály
U hlavy syčí smyčec o strunu houslí v tahu
Pohádka, chvíle ztrácí čas, stoupá do nebe
Do toho vážně vážná hudba mi sebou bere
Stoupám za hvězdou ženy s nohama do IX
Letím s ní a druhé Já, na Smíchov k Andělu
Kde na refíži tramvaje, hraje žlutý Paganini
Drtí nás muzika, kterou už nikdo nevymyslí
Páni, a pixle baráků na kostech industriálu
Odráží echo krásna
Byl to Japonec s houslemi, který mne k básni vyprovokoval. Byly to Jižní Tyroly a mlha mezi kopci která cestu po ní zakryla. Bylo to Slunce, do kterého jsem se koukal.
OdpovědětVymazat