V autobusu, v jeho tubusu, těžce vstal starý muž
Chytl se mé tyče, klid, seďte, do špitálu je daleko
Zkřivený minuty stojí, chcete pomoci?, ano pane!
Stanice, beru ho za loket, už pusť dveře, musí jet
Ano pane, děkuji Bože, šourá se, vůlí utáhne tělo
Pihy staroby obličeje, jak Somerset Mougham, ty
Knihy jeho života, šelak kolemjdoucí ženy odmítá
Kouknu se na své fleky, šlapu i já, jsem paparazzi
Androgynní Twiggy z Ladronky, jestlipak ji ukáže
Schovám se za sluneční brýle, šlehl oheň zápalek
Nezávislý voyeur drží cigaretu, kdepak džedrteta
Chvíle pro zlé vědce, někdo zvrhnul zvrhlé ticho
Moment pro nábožné, zobat z kornoutu hranolky
Zvedám se, jdu své penzum zelené míle, zapnou
Magnety, jsem ve středu prostředí, těhotné proč
Mučí se v zatáčce inlajnu, poberu čepici kaštanu
A chladivý fén stínu, rozmaže všechny pochyby
Láska je na dosah, stačí jen nic neuspěchat
Pomalu, tak pomalu, blížím se domů
Starý muž
Excentrické a extravagantní, napsal můj kamarád. Byl paf, i já jsem paf! Báseň mne pronásleduje, musím na ni myslet! Ještě nekončím. M.B.
OdpovědětVymazatHm, čtu znovu, špatně jsem pochopila komentář, nabyla jsem původně dojmu, že báseň psal Váš kamarád, snad pro nějakou sázku, napodobit Vás. Nebyla jsem dost soustředěná, ani naladěná, přebývala mi některá nepodstatná slova. Zvykla jsem si. I číst je umění... Tahle báseň má zvláštní atmosféru, jen nevím, jestli je tragická nebo o naději...
VymazatNechtělo se mi jít do kopce, zkusil jsem autobus, držel se tyče, stál nad dvěma úhledně oblečenÿmi starými muži, prohlíželi si mé běžecké boty, kraťasy, děsnou havajskou košili, bekovku America first. Jeden se pokusil vstát, byl menší než já, zkroutil se kolem tyče, třásl se. Nevěřil, že může sedět. Úplně se vyčerpal. Děs, nemohl vystoupit z ze dveří. Zbyl mně. Pomalu jsem ho vynesl, poděkoval a zavile tlačil hůl do asfaltu. Přestupovat jsem s jakousi vinou, že za všechno to jeho trápení můžu já.
VymazatNa Ladronce jsem přijal jakousi roli pomsty a zavile pátral v prostředí které mne vzalo mezi sebe a já ho zradil. Díval jsem příliš přísně, nedal sem jim žádnou naději, jen sám sobě. Zatáhl jsem do toho svět, který mi shora tleskal. Teď si z toho lížu rány.
Děkuji, pane Bukovecký.
VymazatDržte se! Krásný den :-)