Zítra až poběžím, asi nahý k Řípu skrz pole a řípu
Abych konečně poznal tu pípu, která mě žene žít
Rozliju živočišné teplo, do parády obruče Slunce
Uhasím žízeň podzemní vodou, a narazím studnu
Asi u kaple, kde pes jak kočka ohlídá kopí vchodu
Na kolenu škrtnu o svíčku, bude modlitba k Bohu
V ohbí prodlení mi klapnou víčka o mříže spánku
Prach průsvitu děje dojde po obráceném mostu
Krátký život knotu pošlu pro hrst svěcené vody
Dostanu ji domů a spravedlivě se rozdělím
Možná to zkusím i příště
Jestli bude
Kdysi, ještě před rokem 1968, jsem běhal jako Ethiopian dlouhé štreky. Skoro vždy, když praží Slunce, praští mne vzpomínka. Skoro vždy dostanu dárek, první větu od Boha. Tož tak!
OdpovědětVymazat