Na procházce

Simsala bim, čaroděj škubá ptáčka

Letí peříčko, krásné jak Ty, ony, ona

Srdce nám bijí o zvony, uletí ozvěna

Připraví smrk o šišky, lišky o pelíšky

Zem cítí vibrace, tik tak vrní u křížku

Remíza polní cesty sněhy poprášená

Ježíš se na ni, a na nás dívá, polibek

Stará lípa spí, vzlyká, blyští se soláry

Podhůřím kývají naftové sosáky

Kouří tlama industriálu

Jsme doma

Jednou za rok

Na pódiu velké dupárny brečí kráska baladu

Sedím u baru s ženou, v saku hledám kačky

Kapají nám slzy, štkáme jak plačky, ebenová

Balí, jdu za ní, půjčím si od ní kytaru, vydírám

Dav ječí, koupí nám whiskey a cigáro, kouřím

Jak miminko, zpívám o ní, její tělo, vůně, cink

Žena lžičkou v tůni sklínky zvoní, kroť chutě

Pá ne jo, Tý máš šaty, majetky, prsa a vlasy

Prsty a kolena, ve dne i v noci, zaoblena

Tak se mi líbíš, jak sedíš, chodíš, jo

A zpěvačka je ti tak vzdálena

Miluji Tvůj dech a slova

Barman se směje

Platím

Silvestr

Už ráno, opilý chlap a vrána myslí, jsem taxi

Ksindl se válí po kapotě, krká, jdu pro rohlík

Idi do dupy, vyhrožuji, vrána kráká, necikám

Micina vartuje přes cestu, hne se černý šerif

Leští pendrek, funebráci přijíždí pro klobásy

Jsou tu všici, i strašidla, musím nakoupit, jít

Čeká kostel, v odraném vzduchu loví vrána

Telstár, polský misionář šišlá pravidla česky

Fičí na feta noze, jak šťourá do koutů mše

Listuje povidly líté bible, bloumá s Bohy

Venku kol krouží s trably krákora

Dezertéři jsou už v krytu

Probouzí se utopie

Lži

Ramanujan

Bylo to v roce 1971. Zrovna se podepisoval souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Kádrovačka Ká seděla v komisi a vypálila, tak souhlasíš, soudruhu, nebo nesouhlasíš? No, souhlasím, ale, urazilo mě to, říkám. Komise zkoprněla. Kádrovačka, vysvětli to, nebo se zastřel! Zastřelím, na schodech Národního muzea, vypadá jak ementál. Předseda trojlístku, ředitel, mi zabránil v dalším rozjímání a povídá, myslel si kluku, že sme si to měli vyřešit sami, že? Tak, hele, vypadni, čeká tě v kanceláři nový zaměstnanec, máš ho na starosti, ne abys ho zkazil, je takovej plachej, moc nemluví, tak už běž! Zachránil mě, dej mu Pán Bůh velkou slávu, zachránil mě několikrát, klidně by mi dal dceru i za manželku, ale to už jsem měl Božskou. Nemluva čekal. Ramanujan, představil se. Seděl mi na židli a kouřil. Na mém stole ležela krabička cigaret, popel klepal do koše. Každý šluk, který byl příšerně hluboký, skoro jako pád do Macochy, doprovázely oči. Fascinovaně jsem čučel na člověka, který, podle mého, zrovna spadl se stromu. Pane Ramanujane, budete mít na starosti… Mlčel. Podal jsem mu brašnu s nářadím, serepetičky na mytí oken a vedl ho představit. To je nový údržbář, povídám. Na každé z poboček, vždy něco nenormálního provedl. Tu si půjčil psací stroj, ukázali mu, jak se s ním zachází a za 3 měsíce na něm uměl. Tu si přinesl polský časopis Bridž a překládal si ho do češtiny. Vy umíte polsky, říkám, ne, ale naučím se, dal si pořádného šluka a naučil se. Tak se lehce naučil i anglicky. Začínali jsme si o něm šuškat. Jednou mi povídá, mám první třídu v šachu a porazil jsem velmistra, jakéhosi Rusa (nevzpomínám si kdo) i Kaválka. S Judkou i mistry světa v bridži. A já, šachy jsem sice hrál, ale jako ťula. Chceme vás vyzkoušet, zvu ho mezi vzdělanou elitu. Kolik kusů espézetek se může vyrobit podle současného systému, zadáváme. Dal si šluka, obrátil oči v sloup a vypálil cifru. Počítali jsme to dlouho. Byli jsme 3, on si šel po svém. Měl návštěvu. Přijela láska, Judka, měla průser, vyhrála v Maďarsku LOTO, nechtěli ji výhru vyplatit. Byla to jeho dívka a partnerka na bridž. Přišel za mnou, potřeboval peníze, velkou hromadu. Já nemám, povídám. Nevadí, říká, stačí mi, když se mnou pudete hrát karty. Šel jsem, kouřil, pil, a když jsme odcházeli, mohl jsem si koupit auto. Božská moc hartusila, nejsem agresivní, fakt jsem děsně smrděl, ale to auto bylo bílé, embéčko 1000, Božská si do něj sedla, to už měla pupík, koupal se v něm syn, jeli jsme na návštěvy, na hřbitovy, na hrady a zámky, do Budapešti, vezli jsme tam Judku, skončilo ji povolení k pobytu, Ramanujan brečel, neměl pas, dal jí peníze, šli znovu do Lota, vyhráli 1,5 milionů forintů, Judka čekala, až výhru vydají…

___

Je to klouzání po povrchu mého Ramanujana. Někdy, a dáli Bůh, tak pochopím to podstatné, co fakticky uměl a nepřátelská doba mu nedala možnost. Pak to napíšu!

Hezký den

Milan Bukovecký

09. 04. 2011 | 09:19

Odkaz: http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-klan.php?itemid=12780

Plovárna Bajda

Předmět: Kroměříž, prosinec, pachové stopy Karla Kryla, Zákon času a Prodloužená v Domě kultury, swing jako za Čtyřicetileté války, teplouš za barem

Na ztuhlé trávě leží verše Karla Kryla

Dítě, obejmu Tě, učešu Tě, ulíbám Tě

Vezmu si Tě, donesu Tě, jdem na kutě

Křupe cesta Zámku, zavírá mi krámek

Leží u rybníku, tam bílé a černé labutě

Plachtí, na placu tomu, hledí vějíř páva

Opelichané hávy smuteční vrby, stesky

Kytara brnká, rokenrol tančí mezi ptáky

Pak, joho, zdraví u brány opilý chlapec 

Přitočí se jeho rajda, vypráví lež příběh

Dám ji  kilo za žvást, a běž, chci k řece

Je čas a vzkaz, báseň barda, protibřeh 

Stojí tam jeho stín, letí sešité pláštěnky

Balon emigranta, dávný sen o svobodě

A krásná Evropa huj nahoře, vespod fuj

Přihlížím s ní, omámený kys zelí dollaru

Banksteři je hází z vrtulníku na lichváře

Jsou tam nejdřív, krámek s úroky, kecy

Energie, do všeho teď ryje, volt a voda

Jiná emigrace je na ulicích Mnichova

Rádio Svobodná Evropa spí v Praze

Okultní místo a divná doba

Leninovy saně

Jak to že máš kozy, ptám se kysny sádla

A kde je tu kostel Nebevzetí Panny Marie

Přímo vlevo, jo, chvěje se tlustý chlapec

Vypadl z Rolls Royce, v plášti doktora, he

Kradeš?, seberu Tě kotě, dám Ti klepeta

Já se zvecnu, kvičí doktor, jde na kolena

Mám ejakulaci, pane, děkuji, sliní v křeči

Je to vedle Muzea policie, a neudáte mě

Dám Vám to auto, strč si ho do p floutku

Ne, nikomu to neřeknu, je to bizár Junga

Hoj, Ve, jdu ke dveřím kostela, viklá klika

Stopka, točím oči na běsy Muzea policie

Jdu ke vchodu kláštera, pokladní uklidní

Typne si, hledáte asi mumie, jo, to je ono

V kterým rohu máte Lenina?, první patro

Troubo, vytrhaj Ti tam všechny nehty, co

Co?, vole, máte tu asi fotku kámoše, jeho

Picačka Taurus, no my děti Gottwaldovy

Dožili se dneška, celý se tu třepeš, snad

Si nemyslíš, že vidíš developera kšeftu

To auto venku je doktora z bílé mafie

Máte štěstí, ten krade jen ledviny

Dyk Ty seš taky dělnická třída

A demokracie hubou ryje

Jo pane, Lenina na ně

Otče náš

V Praze mží

Na hřbitově v Motole mží, Cikáni na parkovišti vykládají krumpáče, správce je vede ke hrobu, také manželka vykládá z tašky motyčku, květináč Afrikánek, kope do hlíny, zapaluje svíčku a když se zvedá, má mikroskopické kapky vody ve vlasech, na víčkách, na fleecové bundě, všude má miniatury atomů rozprášené tekutiny, je tak akorát vlhko, že se neodpařuje, také mě se drží jako firn, jdeme, žíhá to, stejně jako v pralese, stav před totálním vlhkem, voda udusila slunce, které, když bude chtít, usuší i nás, spočítal jsem si svou váhu, je to na hodiny života, ale teď příjemně mží, nepotřebuji deštník,

ani když jdu večer do divadla, s laskavým svolením pana Hrabala, na hru „Obsluhoval jsem anglického krále„ vzpomněl jsem si na ruce pana Srpa z Jazzové sekce, měsíc mu nesundali pouta, že knihu vydal, vzpomněl jsem si na jeho advokáta, směnil se mnou Bibli, za knihu „Sto roků samoty“, jeho komolení slov jsem miloval, kečup-kečut, čokoláda-čekuláda, apropo, Němka, kterou ani po čtyřicátém pátém nevystěhovali, Paní s pejskama, tak jsme jí říkali, žvatlala také: Tak, dety, co takhe, cekulada a, na ja, serna kava

a hodná Němka musela poklonkovat rudé agitátorce Lajblové, která chodila od bytu k bytu, opruzovala s Krefeldskými a jinými výzvami, až jednou, náš tatínek, řekl: Počkejte, já si dojdu pro tužku! přišel se sekyrkou, hnal ji z třetího patra, kolem Hodaňových, kde šílený klavírní virtuoz Pepoušek zabíjel své rodiče nočními průniky do Beethovenových sonát, na klavíru mu seděla nahá zpěvačka, na tyto jeho exhibice měla moje maminka speciální hrníček na tlustou zeď, aby alespoň něco pikantního zachytila, ale zuřivý tatínek hnal štětku od Komančů kolem nápisu „Neklepejte, nezvoňte, žebrotu nepodporujeme, přispíváme hospodářské pomoci!“, slogan si Hodaňovi připevnili za Masaryka na vchodové dveře, snad, aby Pepoušek mohl nerušeně cvičit, ten den měl štěstí, protože jeho otec neotevřel, stejně by nic nepodepsal a byl by průser, nadával by na Rusáky: Všechno si vymysleli, ani ten pes nelítá v kosmu, na tož, ten ožrala Gagarin!

tatínek ho minul, hnal Lajblovou kolem drama bratří Poláků z druhého patra, jeden zůstal mrtvý v písku Lybijské pouště, druhý střílel Němce do týla na Vyšehradské skále, někdy u nás seděl na stole, pil s tatínkem lahve vodky, mlsně zíral na maminku a když už byl hodně zpitý, chytili ho běsi, začal hulákat a předvádět se, kolikže a koho zabil, upíjel se k smrti a když někdy pil doma na balkoně, viděl myši, kolemjdoucí děti na něho sprostě pokřikovaly, házel na ně rajské, nadával a já se dole díval na tu díru po kulce, po válce po něm kdosi vystřelil, celé své dětství jsem se na to tlusté sklo díval, měřil a vážil sílu úderu, dodnes si pamatuji vlásenky rozprsklých paprsků skla a strašil jsem se

ale tatínek klusal, běžel kolem potomků bývalého majitele domu, setrvačně se ukláněl na dveře, kde v rámu stála, oděná v župánku, po jednom ze svých porodů, růžová paní Marie

dupal kolem Želizníků, komárovitá paní Anna se snažila tatínka zastavit, nezapomněla na svého manžela, který, když jednou přišel domů nalitý a nadřený asfaltováním silnic, posadil se a s údivem viděl, jak na jeho balkonu stála busta Stalina ozdobená hořícími svíčkami, nelenil, dal Džugašvilimu facku a Bolšáni ho pokorného vrátili až za půl roku domů

tatínek běžel kolem temna šílené bachařské domácnosti, nepojmenovatelných udavačských sviní, schovávaly se před pomstou svých obětí v obrovském čtyřpokojovém bytě, daleko od Ostravy, hnal Lajblovou, jako dojnou krávu napít se k brodu

funěli přízemím, ve dveřích malé místnůstky vykukoval vystrašený, právě propuštěný a nemluvící politický vězeň, vedle něho stála sousedka, mdlá šedesátiletá nymfička No, co, vždyť mě to vůbec nic nestojí, ještě dostanu stovku a je mi dobře! říkala pohodově a naproti bydlel kavárenský saxofonista, se svou pikantní ženou, vamp jak z Fričových filmů, tatínka zastavili, nabídli mu ořechový koláč, horkou kávu a šňaps

a protože mží, také bych si dal, ale i já musím běžet, zrnka vody leží na asfaltu, vzorky pneumatik aut uklízí ulici, tak jako zahradnické hrábě spadané listí, je to síla, čekal jsem na přechodu, na zeleného panáčka, vzpomněl si, že jsem kdysi, když jsem byl ještě spisovatel a nosil velký černý klobouk, dlouhý černý, nebo šedivý plášť, stál u kavárny Slávie, čekal na zelenou a naproti, co čert nechtěl

stál pan prezident Havel se svou manželkou a psem a když jsme mohli jít, tak jsme šli, uprostřed ulice jsme se potkali, diktátor a já, sundal jsem klobouk a uctivě pozdravil, otáčel se za nimi, díval se na tajli paní Olgy, na její šedou hlavu, Václav se také ukláněl, hledal mě ve své paměti, nemohl si vzpomenout, nepamatoval si, nevěděl, že jsem pil jeho černé kafe, jedl tvarohové buchty od jeho ženy, že jsem vydával jeho knihy, platil mu obrovské honoráře, že mě jeho advokátka chtěla dát k soudu, ukláněl se, měl takovou moc a vnitřní sílu, že mohl jít sám po ulici, jen tak, sladké měsíce charisma a slávy, úplná balada z hadrů, šel jsem pěšky, diktátor si mohl hlavu ukroutit, pořád se otáčel a otáčel

a já jenom šel po mostě a nejen představivost mi nabídla na jeho konci barikádu z policejních těžkooděnců, je to úplná pravda, když jsem šel po něm 19 listopadu 1989, a řekl policajtům směšné Dovolíte?, vstoupil jim do živého valu, neochotně mi ustupovali a za všechnu tu drzost, mě kdosi praštil pendrekem, tak lehce, otočil jsem se a jako v dětské hře, nikdo nic a za ten fór a za dvacáté století, nemohu říci nic jiného: Dík, že žiju!