Hamerský potok

Mrak kropil deštěm šlehané bubliny potoka
Leštil balvan tak jako to od Slunce okoukal
Lesní malíř míchal na chlad barvy podzimu
Šel s ním a roviny trav ovoněl poslední sen

Byl to dar a odpověď na zuby provazů vody
Spojený se stromy a doteky chvojí v povětří
Stačil trošku požvýkat křídu vosku ze smoly
Vaně laguny zatočit culík hákem samorostu

Pak už antracit počasí zahalil ohradu kobyly
Zeleň vodopádu ve smaragdu zlatých kruhů
Izerín očí spálil tětivu rákosky z proutí hatě
A kosou zákoutí posekal u cesty písně trav

Veverka šplhala na větev

Studna času

Do chmýří trávy, horolezci slaňovali kopec
Dálku kamenné lokálky iritovaly hlasy lesa
U temene bači bečely ovce z plných vemen
Obálce skály, psaly vzkazy, ohnice lišejníku

A dýmy modré šle přinesly do pole kartuše
Den skrytý prstí retuše, splétal si čas, netuše
Jak čáp s mašlí baletky, na prknu olše tančí
Plive pecky plané švestky, modřím ostružin

Pak uviděl kočku, zazíral po kličce její falše
Ve studni mizela mezi okruží valchy vody
Na smyčce podzimu zaúpěl rumpál ódy
Léto šlapalo měchy zdechlých varhan

Na píšťalu chvály spustil Beethoven

Podzim

Pokaždé, když vidím měděnou záři stromů
Trnu, že se naposled dívám na jejich melír
Pokaždé, když vnímám, že gondola měsíce
Je kefír bez cíle, oranží nafouklá směsice

Ve stopách v melanži, s kámošem Vševěda
Mlází očuchám, tlamatou tlamou medvěda
Na ježatém poli ozimů, u slámky afrikánky
Usuším cop jeřabin, kankány rudého šípku

A floky karabin, zadrží sněhové drápy zim
Půlka podzimu uklidí koláři muldy obručí
S očkem na tyči, se protáhne mezí osudu
Ač nevěda, chtěl bych na místě zcepenět

Ručičky hodinek dozadu posunout

Na poslední cestě

Na silnici šel pohřební průvod, velcí chlapi s křížem
Ministranti v teniskách, vítr ohýbal po vískách mříže
Sedláci žmoulali čepice, lemy pukaly do žíly slunce
Unce lopatky větrného mlýna, zrezavěly energií férie

Alianci medových včel voněl pupen včelek kočiček
Míček paliček kulhal s bubny plechový zmatek, ta ta
Dávno zavřely panty vrata, kněz dojedl, vytřel číši
Panici čišeli na boží knihu, jako výstřel nesli rakev

Stál jsem u hrobu, tykve starých žen házely myrtou
Na rtu děvčat se leskla růže, v dálce zrcadla rybníku
Muž na kopci dělal zmatek, uvolnil klín do lopatek
Aby už namlel, tak sladké jaro, nebožtíku na cestu

Po silnici nikdo nešel, jen duše přišla pro vestu
Bylo jí zima

Dušičky

Hřbitovem poletovaly listy zlatého deště
S větrem soupeřil o melodie harfy z túje

Plápol svíčky o krásné kapičky táhlé slzy
Neprůhledný stav, graciézní a nevidomý

Větřil tvarohové ateisty, prý ze Sodomy
S totemy a fetiši, rádiem Boha v batohu

Zhýčkaní civilizací doby obsadili hroby
A protože se k ní hlásili jezuité v civilu

Na rohu zdi louskali ořechy ve vzdoru
Vyčítavé vrány tvrdily muziku

Den jako vyšitý
Krák, krák

Na trhu: Kroměříž, Rožnov pod Radhošťěm / červen 1969 – 2005

Industriální trh Hané strašil peklem krize
Vole rudého slunce cikalo vize na tyč hada 
Na páku studny, na zdi hřbitova zahřálo 
Jed zimostrázu, fukar vezl po srázu večera 
Žízeň ropného pole, sosák pumpy kloval 
Kyvetou čáru příze, pletl srpkem Měsíce 

Ženskou kokilu, v magnezitu žhavou krustu 
Seděla malíři, jako busta do pavučin depozitu 
Jedlá bedla na rámu kola, Berany berany duc
Na truc cucala email i nehet růžového prstu 
Řád sponky negližé věšela za kovovou vestu
Poutník byl trop z té houpačky na košilce

Počkal jsem až se vyspí, zvedne šmrnc cetky 
Opustí kůži taburetky, zdržel ji pod kaštany
V ruce sny, opratě na koně, bicykl z uhlíku
Prsty Yettiho strčil do štuclíku, našel v něm 
Rubín v pasti třešně, vřeštil s holí majoretky 
Ve slaném dešti, třeštil na kosmickém hřišti

A s věnci boků krásná tetka snědla fretku 
Ogare, příště žádnou pletku, řekla, sáhla na
Tenze, plivla do dlaně sliz pecky, cvrnkal jsem 
Po ní párou medu, aby brouček z kovu, znovu 
Sloupnul penzum krovky, sednul si na Tonetku

Dobrý den, Moravo!

Na pokraji rozumu

Americké motory hořely od platinových svíček
Olysalé stromy ověsily houfy koulí starých vran
Kolona aut zvědavě klikla blik klik očních víček 
Pod korunou stromů balil sbírku klestí hranostaj

Jel jsem v pruhu spolu s návnadou líného stáda
Pustil si do rádia kytaru kluka s mastnými vlasy 
Aby v rauši rozlámal trsátko o cotton wool prérie 
Policajt ukázal placku, hermelín spustil kašpara 

Odsunul obzor poutače platinového trička džemu
Velká letadla táhla za sebou dým bílé čáry kódu 
Tasil jsem Gé eS eM telefon a zažaloval si domů
Řekni mu, že jsi buran z Prahy, kdé domov můj!

Ale chlap mě pustil, jacísi výrostci rozječeli ticho 
Pokusili se ujet autem po dvou kolech, něco lízli
Aby to slízli, zmačkl je šerif v sedle břichem koně
A fízl z hecu, střelil v hicu slunce, pytel obroku 

Byl jsem sám na ten jejich sen

Hladová zedˇ / Červenec 2001

Neměl jsem kam jít, utíkal fobii, lanovkou na Petřín a když mě vzala za ruku
Štítivě jsem uhnul, ze zdi spadl slepýš, celý zmatený jsem ucítil jeho zájem

Motal se po kamení, chtěl jsem poznat jeho magický chlad kůže, přenést ho
Do trávy, ale bál jsem se, že to není slepýš, udivila mě jeho neomylná intuice 

A když jsem vyšlapal na rozhlednu, věž kmitala, rovněž se ohýbala jako had
Úplná středověká zbraň, prohnula se až k zemi, klidně jsem nastoupil do 

Metače imaginace, vystřelil se, uletěl všemu, doleva nad všemi těmi mosty
Plachtil nad necky Negrelliho viaduktu, napravo nad všemi těmi jezy, až do 

Kubismu Vyšehradské skály, zapnul si Walkman a patetický hlas ÁR EF JÚ
Vyšiloval diktátem Američanů Evropě, pobízel blábol jakéhosi faráře, mezitím 

Železná vrata zajala parníky s turisty, cloumaly se v dřezu zdymadla a když pákou
Spustili výlevku, dojaly mě, jak se sunuly napěněné vodou, zvěčněné foťáky

Uletěl jsem, opustil magnetismus kýče, abych pak zmatený spadl do žlutého písku 
Sroloval balon, zapálil oheň a na kus řeči pozval Saharu vyfintěnou mrazem 

Že mě nevyzvednou jsem nepomyslel, stačí mít Exuperyho čutoru štěstí May day
A slyšet metronom vrtulníku, jak osvobozuje nárazy listů nekonečné ticho pouště

Myslel jsem, že rotor pohání ženské nohy, viděl frkající meče holeních kostí
Běžel jim vstříc písečnou roletou a v kožených sandálech nabíral marnost zlata

Začalo krápat, realita blesku šla naproti, černé mraky topily mé touhy, koupaly
Zapadající Slunce, chtěl jsem zkrotit neonové biče, kopnout do mikáda a jako

V aréně fotbalového stadionu dav zaječel válkou, kdosi mě srazil, zmuchlal tričko
Vyrval mindráky z očí, ohnal jsem se po něm a jako malé dítě hledal slast cukrové

Zdi, neměl jsem kam jít, zeď pořád stála

Hluboké nic šlo po ulici a zrcadlo poznání bylo daleko

Rozcapený frajeři kývají ulicí, hřeben v kapsách
Krápe jak z konve na kolaps hřbitovní fasády
Zacákané auto klouže v trapu chlívkem louže
Na refýži pluží nepřipravená dívka na šarádu

Jen vysoký podpatek jí vyklene krásný nárt
Poplašená úží oči na trable zamračené ulice
Hne pravou rukou do hlavice slídové tašky
Sáhne pro jakoby flašku dámského deštníku

Zmáčkne hmatník puntíku, rozsvítí jasné kytky
Stejně půvabné jako zbytky vaty jejích šatů 
Ale frajeři jen znají hmaty jak s šutry čutat
Flinkají se rádi pod tučná futra průchodů

Podívají se na ní jen letmo a s mindráky 
Vandráci, ani jí neseknou malou poklonu
Jdou jako každí jiní kloni v přísaze vojáka
Nastoupila, myslela, že jí zamávají duhou

Určitě si popletli jednu tramvaj s druhou
Ale frajeři počkají až z ní nebude trčet
Aby pak šli znovu na svoji dráhu frčet 
Zakývat ulicí, strašit prázdné kulisy 

A zaťaté pěsti jak jedovaté fíkusy 
Umí s nimi dát pěknou mordu

Nenechávají oddychnout

Podivuhodné odpoledne s habry

Nebe pod habry schovalo šedé pašeráky
Zub fontány do chrliče sibiřského tygra 

Ťuplíky pivoňky uzlené na pačesu trávy
Meteority prošpikované sklářské potoky

Na krku se jim klimbali poďobaní sloni
Kamenné ulity pro elektrického rejnoka 

Voňavý vích měchu kníkavé harmoniky 
Vleklé vlny meandry s oky toku potoka

Spáry torza splavu s trsy břehu uvadaly
Košatý pugét hlohu, plavé koně hulána

Galáni v kosišti třeli suchá stébla otavy 
Bolavé kosti trav, mízu stromů s vatou 

Žáby táhly k artefaktu, tyglík Vesmíru
Sametové žíly mechu, majzlík sochaře

Uhlíky milíře, rumělky pilíře západu
Hic se chýlil ke konci

Polní mše Bařice - Velké Těšany / Sobota - 4.8.2000

Ještě před tím, než kouzelník, potomek dynastie Kellner, vytáhl králíka

Z koše, omotal stuhu kolem celého hlediště a pod svíčkou udělal palačinku 

Misionář otec Karel, rozbalil oltář na smrkovém stole, položil Knihu všech knih

Na všechny knihy, poceloval stránky, celý šťastný, že není u Eskymáků farářem

Pomocníci rozdali kostelní písně, prosadili Mariánské a lidé roztoužení po Boží

Matce, sklouzávali do cajdákového rytmu, podíval jsem se do nebe jestli nám pán Bůh

Věří, rozhlížel se kolem, jestli přeci jenom na tom Komunistickém manifestu něco 

Není, jestli nevyčuhuje pod biblí, ale farář zařídil, že překryla všechny a všechno

A nesmírná síla Vesmíru vytahovala z rukávu trumfy emocionální energie, poroučela 

Inteligenci, polévala duši smírem a pokoušela všudypřítomný Osud 

Ještě předtím, než kouzelník přinesl iluzi do hospodského sálu, přišla na 

Produkci malá skupinka dětí, dospělí koupili brambůrky a sodovku 

Zděšený pan Kellner, který ještě nezaplatil nájem, čistírnu a blůzu své

Asistentky, vytáhl srdcové Eso, zapálil noviny a snědl prsten svého dědečka

Taky jsem to rozbalil, podíval se do nebe a čaroval

Kolem nikdo nikde, jenom modrá silnice, někdo tam po ní šel

Mimo prostor mysli

Kubistické baráky visely na tětivách luku, prádlo vlálo. Šel jsem kolem řeky, zelené koberce břehů mávaly, na neotrhaných lípách vadly květy. V hukotu projíždějících tramvají mi kdosi odnášel uši. Zdálo se mi, že po kolejích jde filozof Karel Kosík, hledá atelier a nese myšlenku. Před vchodem baráku sundal klobouk, otřel si čelo, rozepnul černý plášť, dlouhý rozparek kabátu se mu poflakoval.V dálce hučely letní vody, když jsem otevřel jeho dobrému stínu. Ztěžka poklekl k plátnům, vzdychal: jak říkám, dobrý, dobrý, ale nemohu Vám pomoci! Dávno už věděl, že venku brousí akademici zasmrádlou kosu a vydají ho ďáblu. Počkal jsem až sejde dolů, smutně zamával a po dvou schodech běžel zpátky, sepnout ruce do trojúhelníku, dát hlavu mezi odvěsny, pomalu zvednout nohy. Obrácenou planetou tekla krev. Celých deset minut, po milimetrech klouzal na zem, pryč od dialýzy, do svěrací kazajky zvědavosti a v lotosovém sedu katapultoval mozek. Odletěl si s houfem jakýchsi podivínů, hledat světlo ve vlásečnicích černé díry. Dlouhých šedesát dnů kolíbal karavanu na dvouhrbé žízni nekonečné práce. Slezl jsem po štaflích její tváře, vzal špachtli a nahrnul pod břicho poslední úder času. Démon ležel na zemi, otáčel jsem s ním, míchal tempery, hodil po něm kopí, naposledy umyl štětec a jemným papírem přikryl konec motivu, svlékl se, hodinu a půl po něm šlapal. Obraz se vzpínal, oponoval, pořád někam ujížděl, kapky potu padaly, topily obrům oči. Podlepil jsem těleso, kroutilo se, hroutila se sololitová deska, ležel jsem nahý na kanapi, čekal až zvadne. Nikdo nešel, byl jsem sám, jen za oknem posouval vítr mrak. Přihnal gigantickou skálu a veliké město s mrakodrapy. V jednom z nich stál kupec s fotokopií obrazu v černé tubě. Opřený o americkou stěnu telefonoval. Zvedl jsem sluchátko. Spirála kabelu žhavila absolutno, barvy obrazu začaly hořet.

Vlak

Každou sobotu jsem čekal až přijede láska. A přestože mě brněnské krásky v šortkách uchvacovaly a v recepci mě nosatá recepční lákala na brněnskou přehradu, zrovna jsem pouštěl svůj jednolůžkový za dvoulůžkový, bylo to v Grandhotelu, stále ještě prodchnutém První republikou, dožíval interiér, hotel je naproti nádraží, konečně dorazil vlak, bylo babí léto, dívka vyskočila v šatečkách, ukázala své hanácké nohy, vzal jsem ji kolem pasu a hajdy na kutě. V jednolůžkovém jsem měl klid zámecké zahrady v Kroměříži, ale v dvoulůžkovém, do ulice, švihal rachot civilizace a projíždějící tramvaj, která vždy zahýbala barákem, jako při zemětřesení.

A jednou, v Budapešti, když jsme jeli navštívit příbuzné, také se zahýbal barák, děti sebou mlely, říkám, nebojte, je to jen tramvaj, a když spadl obraz ze stěny a pořád se kýval lustr, zemětřesení to bylo.

A ještě jednou, V Taškentu, zase se hýbal barák, znovu jsem myslel na tramvaj, ale všude byl velký hluk, barák se už kýval, vyběhl jsem v pyžamu, bosý, v ruce kalhoty a boty. Země byla roztrhaná jako když se půlí chleba, chvěli jsme v parku a čekali až Gaia zchladne.

A ještě jednou, cestoval jsem lůžkovým vlakem, zrovna se mi zdálo, že jede tramvaj a houpe barákem, byl to však vlak, z lůžka jsem viděl nápis Leopoldov, bylo pět ráno, průvodčí mě nevzbudil, vyběhl jsem z kupé skoro nahý, musel ho vzbudit aby mě pustil a když jsem dopadl na štěrk, šel proti mně pár, muž nesl obří kufry a jeho zářivá žena pučela krásu do krásných šatů, zastavila se, kramflíčky jí hluboko zapadly do mezer šutrů, muž mě prosebně žádal očima abych ji pomohl, odhodil jsem svršky a bagáž, klekl si, zkrvavil kolena a pomalu jí vysouval boty ze sevření. Vlak už houkal, koleje se mi začaly houpat, spadl jsem na zem a dodnes tam ležím.

Karlův most

Seděl jsem ve stínu kamenné zdi, v křesle otočeném na zdymadlo, dal si pivo, číšnice mi

Přinesla huňatou deku, jako nemocnému ji pečlivě přihladila, v ruce jsem držel dalekohled

S digitálním zoomem, nastavil směrový mikrofon a díval se přes vodu na plácek obklopený

Katolickými kostely, policista v intervalech shromažďoval nadržený dav na šest set let starý

Ledoborec Karlův most a ještě než vyhodil kotvu, dirigoval chaos, aby pak nalodil stádo

Nadrcené bedekry, které koukalo na žebra pilířů opatřené proti kalamitními pluhy, zvědavě

Postupovalo zádí do pasti 5-ti set metrového kolosu, rozdychtěné je lapil komín swingové

Kapely, ani Japonci nemají větší, teď žlutě čučeli na bubeníkovy šlehací dráty, jak s nimi

Vrtí na prací valše, klarinetista v dobové čepici evokoval dupárnu třicátých let, policisté

Přiběhli a čuchali těmi svými obuchy, jestli někdo nepodporuje rytmus, ale to už jim lidé

Neudržitelně rozhoupali loď, trsali na odpolední džejm sešn, dávali si velký pozor, aby je

Bylo vidět, jak vrhají mince na pokladničku muzikantů, ostýchavě hladí bronzové ozdoby

Ošlehaných soch, nechávají ženy pózovat minutovým malířům, také z řecko-katolického

Kostela vyšel zvědavý kostelník s ofertou na tyči, přišly i slepé kytaristky , přibzikávali

Licencovaní prodavači kýče, žebráci na schodech Jezulátka zdřevěněli, kolem cupitala

Marylin Monroe, prstíky srolovala džezmenům svatý dolar do skleněné dózy, zašpitala

Pu, pú, půj - na půjčovny pramiček, na osiřelou Malou Stranu, dlouho už nikdo nešel po

Královské cestě, jen ledoborec inkasoval pohodu, sublimoval ji do masových kostek, když

Nervózní chlapeček čůral na soklu do vody, otrlí obchodníci počítali ztráty, zdálo se, že

Kdosi zastavil čas, ale nikdo si nevšiml, že zpoza mraků leze slunce a padají světelná

Vlákna božského Principála, lidé se nadechli, zabalili přítomné myšlenky a zdánlivě je

Nikdo nenutil, aby nezačali bourat magnetickou kouli Nekonečna

Nepomiluješ mě, miláčku

Nepomiluješ, nebudu létat, nebudu žít slastí
Asi jsem spadl z višně, abys znala mé strasti 
Tvé oči mě spálily, zlí draci maskárou dávili
Šíbují tváří okatou, stánek s cukrovou vatou 

Chtěl bych čárku, rosu pahorku mezi stehny 
Do dlaně várku vlasů, mnít je jak zrní klasu
Plést jazykem na ploše kůže, pít amulety růže
Nemocný jak agresoři, gambleři v hříchu těla 

Kde pažit slunce upražil do běla mandle
Na udici, jak smíšek, házel cukrkandle
Miláčku, jsem pouhý muž na háčku
Nepomiluješ mě, nepomiluješ

Měl jsem sen

Pióni už byli mrtvi
Když jsem na vlasec chytil draka
Hodil si ho za košili
Živého na břicho a utíkal 
Nad vlhko kamen vřelé vody
Vhodil démona do hrnce
A celého strčil na talíř

Sličná
Za halíř upekla
Košík toustů se šneky majolky
Polka zněla ze sálu
Táhla hada vesnické tancovačky
Postavil jsem se na špičky
A uličkou bálu šla dívka
Klapotem botičky
Podržela osud rýhou mandle

Náhodu tahem lýtka
Náhodou trhla hlavou draka
Způsobně uhryzla protein posmrtné křeče
Neměl jsem mastné rty
Když mě zmrzlina políbila
Lemy nabírané sukně
Její prsa
Bílí vrazi
Oči

Na dně poháru horkých malin 

Mince na Měsíci

Kaňony hlučel vlak, 
za sebou nechal pach goratexových bot

Rychlík záře stavěl plot, 
nedal se rýt nach Luny, skočit flop

Dělal jsem brajgl, 
cestu přešmikly kuny, sletěl nádherný orel

Jako bych byl mimi, 
skoro na povel házím dolar, padla panna

Na obrazu s píšťalou
leskla se v kráteru vyrytá na šedi drama

Dost vnadná, pletu si hosana sanktus 
a bazaly staré civilizace

Skoro jak mimozemšťan pospojuji pražce 
a rezavé šíny oceli 

Tlačí na pocely akvizice,
motiv balonu Měsíce

Jdu si pro ni

Kissamos

Až sem se dostalo, rádio Telefunken
Na starý klášter, v kufru lampy diody
Tam vysoko u vody, svíce jsem zapálil
Čoud povalil na pampu staré terasy
Intuicí hledal v bakelitu puklé basy
Chtěla spustit elitní reportáž hokeje
Bylo horko, žádné sněhové jekory
Jen jin akurátní ženy šly s foťáky
Jen jang dekorativní samci paťáci
Černá Micka se smála na slunci
Vlála u bosého knoflíku rádia
Kde fikaný kněz říkal do média
Aby hory držely mraky
Pastýři hole na kozy
Ženám přikryjte ramena
A teprve pak
Až vemena mléčné dráhy
Přivezly chlad
Popi začali bzučet
Hospodine, pomiluj ny

Zakázané ovoce

Šrouby parníků vrtaly vodu Vyšehradu
Kradly se věky pod Barrandovskou skálu
Sluneční hodiny zvadly se stínem madla 
Potrhané blány trilobitu padaly do řeky

Pysky kaňonu na holi z křoví remízky
Leskly se jak penízky voňavých vlasů 
Hlasy lvů řvali na bránu holých klasů
Plíce zhasly, bez nervů upletly trému

Koupil jsem frému, snil Tvé oči
Poblíž stála budka telefonu
Bál jsem se zavolat

Oči jak z Kašparovy krávy

Šel jsem z Kampy, kde sosáky plynové lampy
Hořely, ty buličí trávy, čepičky pampy na tyči
Signály uhrané fanty, lampáři svačily medium

Ruce nymfy v díži, vyprané voskem pinty rýže
S kohouty věže mířily na anděly z šikmé flinty
Do úžice ulice, padala křídla družice, prémium

Mizely z mostu posty podstavce, busty gondoly
Na zádech bláboly v batohu, koncepty motáku
Viděly krvácet kytary, smotané šátky za hlavu

A ploská děvčata boskala ploskonosé sochy

Otavy

Na paletě louky trousily boule trávy semena 
Vemena potoka tlačila květy do pletených řas 
Na posedu, sen jako myslivec v raglánu číhal 
Za okoralé brody, refrény proudu, poháněl čas

Kladívkem kdosi, klepal kosu, špalek pařezu
Na pažbě skály, nálety trhaly zvětralé zářezy
Sedláci sekali nářek úsvitu, do rýny ve svitu
Stíny břízy, házeli hlohu, jed blínu na oblohu 

Břit zazvonil o lusk obelisk useklého slunce 
Myšlenky ležely v trávě, sekáč je obsekal

Mosty

Vždycky, když potkám starou ženu, podobnou mé matce, chci brečet
Myslím, jak by dnes vypadala, zkoumám, jestli by měla podobu želvy
Táhla by laciné tašky zgarbů, nesla by život srab, už žádné pěkné nohy
Mívám z toho nervy, že si zvrtne kotník a zamotá kolotoč krajek sukně
Vidím její peroxydové pruhy, minulost spinetky naondulovaných vlasů
Když potkám starou ženu, podobnou mé matce, vidím v ní svou dceru

Vždycky, když potkám starého muže, podobu mého otce, herce Hamleta
Jsem jako popleta, přešlapuji, chci se ho na něco zeptat, ale pak zmizí
S ním manýry mého mozku, čas demolic zasune do polic tanec představ
Podívej, tenhle kluk je podobný našemu klukovi, říká někdy i moje žena
Vždycky, když si takhle začne, zkoumám, jestli je podobný mému tátovi
Ale vůbec ne, je jako by ženě z oka vypad a jejímu otci a jak si to nese

Vždycky, když jdu po ulici, hledám své rodiče, vždycky je najdu

Kostely Kutné Hory 4.5.2008

Zrovna u holých žeber klenby gotiky
Visely po mezikruží majzlíky havíře
Bachraté talíře baroka dělaly rotyku
Ve stlačeném světle Svaté Barbory

Na příběhu vděku malovaných oken
Rozhodily hrsti zvadlé repliky tolarů
A jak jim hliníková ražba zoxidovala
Tak i křupavá pizza od pravého Itala

Se s nimi nemohla nikdy určitě platit
Ani šajn zrcadla v cukrkandlu slunce
Protože uťaté uranové kosti Kostnice
Chrastily dráty o pravé punce groše

A při troše štěstí byly vidět
I handle logiky peněz

Ach, jo

Pampelišky

Vítr česal pampelišky v rýze svahu
Trochu jsem se nahnul, bral chmýří
Oblak z pápěří padáků vířil vzduch
Zčista jasna jsem zjistil, že zahynou

Přiběhl pes, černý jak uhel grafitu
Koukal do očí, podle návodu uhnu
Také ztuhnul, dal zápas se závojem
Možná ukojen, pod tlakem slintal

Den bušil, aby si v poledne sednul
Pes blednul, chvěl se očisky jak výr
Pohladil jsem ho, přikvačil páníček
Zbytečně ho čistil, náhle zablesklo

Májový deštíček, sem tam sběhnul
K rýze svahu, jestli tam budu sám
Sbírám odvahu, hledám psa všude
Zítra nebudou šipky z Pampelišky

S deštěm v zádech kvačím z domu
Rok co rok

Skály

Chechtali se racci na kamenné placky
Vrásky skal se smály na zvadlé trávy
Na spadlou klanici z habrů a borovice
Poválenou školku morky dřevomorky

Jak rafani na ně štěkaly mladé Lajky
Nabuzené psy sezval potok Kamenice
Na balalajku brnkala holka nohatice
Utrhla podolek z vdolku rohaté skály

Ve stínu folku tančíla vášeň bolera
Běda vskutku, jen se ji dotknout

Upocená kedlubna / faction fiction

„ Ha, ho, ho, blbci!“ Ječel Ríša Kopr za volantem sklápěčky, řítil se v levém proudu městské silnice, vjel do neuklizených vrstev bláta, pneumatikami vrtal osmdesátikilometrovou rychlostí jeho těsto, zbylo po zimě, mlaskavě dopadlo na stojící národ, už dlouho čekal na tramvaj.

„ Ježiši Kriste!“ Řekli i atheisti, když uviděli kakaovou obludu, jak se přiblížila a rychle vzdálila, cítili někde až dole v břiše rozčilené srdce a šátrající ruku, jak automaticky hledá kapesník na silniční směs.

„ Co, co to bylo?“ Ptaly se starší ženy, protože i ony stály na tramvaj.

„ Jáj, ho, ho, jáj!“ ječel Ríša Kopr, teď už viditelně zpomalil, protože nikde nemohl najet do sraček, také lidé tam nestáli, město se začalo zužovat, ne jako na Kotlářce, ale i tam byl jeden z kritických bodů, plac, kam se obyvatelstvo sjíždělo ze satelitních městeček, různých periferních kolonií, republik sám pro sebe, opouštěli je, jen když museli za prací a penězi. Ríša Kopr tohle věděl, věděl, že je tam velká koncentrace, taky věděl, že je mu třicet pět, nemá ženu, rodiče se ho zřekli, jenom kamarády z hospody má a servírku Káču, páchla odpuzujícím pižmem, horší než čpavek a když někdy šli do kina, tak spoustě lidí se dělalo špatně, Ríšovi byli k smíchu, nejraději by jim strkal napudrovaný tlamičky do jejího podpaží, pocákal smradem jejich drahé kabáty, zkrátka byl zlomyslný chlap a proto až nenávistně ječel na sklo rozhulákané mašiny :

„Jáj, ho, ho, jáj, to sem jím to dáál!“ Plácal dlaněmi do volantu a těšil se na Anděl, tam je to strašně zúžené, čekají tam mraky lidí, takový vysněný kousek jeho hřiště, hlavně paničky s dětičkami, navoněné samičky, jak je nenáviděl, zejména, jak se drze oblékaly, nestydatě a vzdorovitě, já bych jim dal, musely by se plancat v kápi, kurvičky, bučel v sobě a motor kvílel v otáčkách, musel se skoro plížit, aspoň akceleroval, dojížděl na centimetry k zadkům osobáků, prudce brzdil, předek se zhoupl, vzduchové brzdy funěly na postrašené řidiče, Ríša se také potil, hrál si s akcelerátorem, těšil se na spoustu lidí na nástupišti a na chodníku, věděl, že když se kolona bude plížit, zahraje jim na varhany dvou set kobylového monstra, rozjezd, brzda, šílený rámus, výfuk bude hustit čoud do zástupu, dětičky budou brečet, mámy je přitisknou na to jejich zkažené maso, všichni budou v jeho rukou, jen ať se někdo pokusí něco kecnout, vjede do nich, byl tím úplně posedlý, no, co, tak atˇ mě vodkráglujou, ale před tím pěkně pomažou se mnou, ale nikdo nikdy nic neřek´, věděli, že všechno je možné, viděli to v televizi, četli si o tom, sami si tak trochu masochisticky hráli na nabuzený nervy, decibely je také dostaly, a Ríša řval z okýnka :

„ Hóho, ho, jó!“ mašina jela, připadala mu jako kotel vroucího oleje, vařily se v něm lidské zrůdy, nejtemnější pudy, zejména ženský, pot mu tekl po víčkách, pálily ho koule očí, nejradši by si je vydloubl, tak mu dneska bylo, nenáviděl všechno, v hlavě mu bušil perlík na kovadlinu, konečně se dočkal, dlouho nejela tramvaj, byli pěkně srovnaní, každý měl naleštěná pérka, taky v šatech a s deštníčky nad hlavami, přitom jen krápalo, chtěl jim rozkázat aby je okamžitě stáhli, stočil okýnko až úplně dolů, aby na ně řval v tlukotu stroje :„Helou, lidi, kamalana bejby, hou láry šekn, nou dárling, help, kant nou, sixty……“ připadl si inteligentní, sundal nohu z plynu, hladil velký koláč náklaďáku, shlížel na ně jako z okna velkého baráku, mladá, příliš mladá cikánečka mu dávala jasně najevo, že se jí líbí, že je chlap, viděla v něm všemocné bílé prase, dívala se na něj chápavě, začala už sexuálně žít, jak to tak bývá, bez velkých vzruchů a knížek, úplně bez problémů, ne jako bigotní rasy, dívala se na něho tak, že mu vzala dech a sílu, narovnal se, kosti mu zapraskaly, úplně se zklidnil, dál už jen jel piánko, něco v něm puklo, jel s předsevzetím, že se sebou něco udělá, že bude sekat latinu, že půjde domů a odprosí, že bude dělat řemeslo a dodělá školu, že se bude mýt a další a další předsevzetí, také, že půjde do nemocnice a koupí kolegovi z práce ovoce, že bude za ním chodit každou středu, snad se vykoupí, protože, když do něho naschvál najel, vůbec na to nikdo nepřišel, ani oběť o tom neví, a jak tak jel, plný předsevzetí, netušil, že na slunci byla velká skvrna, erupce nebývalé síly, ta která působí na lidi a na stroje a jeden takový jemu podobný řidič, také tak pochroumaný mazel už seděl v gigantickém silničním stroji, „Caterpillar“ se jmenuje, s ohromnou lžící pomsty na něj čekal a jak se tak Ríša těšil, že už nikdy nebude nikoho strašit, že bude hodný, že se nevrátí do hospody, zkrátka, samé předsevzetí, jako by nevěděl, že svět tíhne k orgasmu, celé miliardy k němu tíhnou, všechno chce svoje, jenom ne slova, činy chce, to ovšem Ríša nevěděl, připadal si jako batole, bylo by mu lépe, kdyby měl pocit viny, protože když jel dýchavičně na vrchol stoupání, tak Caterpillar startoval, jeho řidič obratně manévroval, roztáhl se sebevražedně pod vrchol a zvedl obrovskou lopatu do výše kabiny náklaďáku. Ríša se přehoupl přes kopec a neměl kam uhnout, ani nalevo, ani napravo, nebyl čas. Hračka proti kolosu. Caterpillar poskočil přímým nárazem dozadu, řidič setřepal nákladˇák jako konzervičku, odklidil zbytky stranou ze silnice, zatlačil a zaplácal vrak do připravené jámy. Pouhá půlhodina práce stačila, aby pak odcouval kolos na své původní místo. Ještě než vypnul klíček, zastrouhal na uklizené pole mrkvičku.

„ Krásná smrt!“ řekl, v umývárně si umyl ruce, zpocené tělo otřel schválně jen ručníkem. Smrděl jako zvíře a už na chodbě jídelny začal vytáčet pohledem servírku Káču. Ta ještě nevěděla, že je definitivně singl a její budoucí šaman, Hanuš Jaroš, chystá rande. 

Košile pro Ježíše Krista

Za trakaře knoflíků tahal harmonikář slepé měchy
Ve spěchu mačkal fleky, vzdechy o párku v rohlíku
Na skla výkladu Monte Negra štěkal tón z brzlíku

Tvaroh košile, jak koláč z Paříže, věšel na garnýže 
Rytmus lízal cestu řeky, zašlápl křuplý lep lanýže
Rámus racka u splavu, rybu že, čeká chybu rybáře

A zraněné prsty u oltáře zchladila švadlenka
Pradlenka naškrobila bílou bránu kolárku
Kormorán sahal po dárku, košili Krista 

Na studené podlaze ležela jak busta
Jen ji zvednout

Krakovské předměstí Warszawa 1987

Měl jsem sen: Na Zámeckém náměstí, nedaleko Zikmunda, mezi
Barákem, kde jsem bydlel a flašinetářem s opičkou na rameni
Dozrál ořech, lidé kolem něho chodili, louskali sem tam spadané

Skořápky, poslouchali monotónní odrhovačku, smáli se a jak tak
Si povídali, všeobecně se shodli na tom, že ho pořádně otlučou
Omakaným bidlem: Babičko, proč máš tak velké oči? Ptám se

Simony, která si omotala hlavu šátkem a čekala na silné mužské
Až začnou mlátit do drsné vůně ještě nevyloupaných zelenáčů
Aby pak, tak jako podzim sbírala ručkou mezi listím na žulových

Kostkách, házela ořechy do košíku a sypala je do jutových pytlů
Pro elektromobil, který pak navozil úrodu na chodník před barák
Spisovatelů, parfumerii a brašnářství, kde ohromně hbité šikulky

Z přilehlých obchodů rozdávaly za symbolický úsměv jeden sáček
Zatímco česáči uklízeli náměstí hráběmi, utvořili jednu hromadu
Která až uschne, tak se zapálí a shoří jak perníkové touhy z medu

Mladičkému básníku, když vítr přihnal ulicí bič civilizace, faráře
Se suknicí, připomínal v chůzi ženu, černý kluzák práce, který si
Stoupnul k mikrofonu a za všechny co byli a jsou, milostivě řekl:

Viděl jsem v televizi mrtvé na Středním Východě, mistra světa
V šachu, remíza je také moudrost, amen za všechny duše, děti!
Takový jsem měl sen, chroupal ho v zubech, poznání bylo pryč 

Flašinetář točil kličkou opilý valčík

Hledal jsem co bude dál